Holka statečná. Příběh Blanky Čílové, odbojářky, manželky politických vězňů a bojovnice za svobodu
Blance Čílové je 97 let. Až uslyšíte její hlas, nikdy byste jí tolik let nehádali. Když vypráví o komunistické šikaně, touze po spravedlnosti a boji proti bezpráví, zní neuvěřitelně mladistvě. Oba muži jejího života byli odsouzeni na dlouhé roky do vězení. V roce 2023 vyšla také kniha, která je její biografií. Název publikace dokonale vystihuje podstatu Blanky Čílové. Holka statečná.
Dnes žije v Nové Pace, městečku ve východních Čechách. 27. září oslavila 97. narozeniny, což má symbolický význam, protože v tento den byla v roce 1949 zatčena Milada Horáková, politička a feministka, zavražděná komunisty. V mnoha ohledech ovlivnila i život Blanky Čílové.
Ta žije v domě, který by mohl sloužit jako muzeum. Kromě fotografií, které zdobí stěny a police, je ve skříňkách a zásuvkách uloženo množství krabic a složek s dokumenty, které vyprávějí historii posledních více než padesáti let. Blanka Čílová si pamatuje vše, včetně účasti svých rodičů v protinacistickém odboji.
„Vzpomínám si na to velmi dobře, byla jsem teenagerka v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Dobře jsem věděla, že se něco děje. Moji rodiče neváhali ukrýt partyzány, když v regionu začaly transporty smrti. Oni prchali a potřebovali místo, kde se schovat. Měli jsme ukrytých sedm lidí, mezi nimi čtyři Rusy, jednoho Němce a jednoho Belgičana."
V té době se už mluvilo o konci války, který se blížil. Její matka riskovala svůj život, když v noci za vyhlášeného stanného práva, doprovázela partyzány k lékaři a nosila jim jídlo do úkrytů.
Svého prvního muže poznala v tanečních
K odboji se přidal i přítel Blanky Zdeněk Šolc.
„V roce 1943 jsem šla do prvních tanečních, a tam jsem se setkala s chlapcem, který mi zůstal věrný až do své smrti. Bohužel zemřel velmi mladý. Začal se mi svěřovat, že jezdí na Kumburk (zřícenina gotického hradu poblíž Nové Paky), kde je partyzánská skupina generála Alexe (krycí jméno generála Františka Slunečka) pod vedením Babajana, což byl ruský uprchlík, který unikl trestu smrti a skrýval se tam. Měli tam zemljanky a připojili se k odboji."
Kromě Zdeňka Šolce byl součástí skupiny také jeho přítel Vratislav Číla. V zemi to začalo vřít. Lidé dostávali od nacistů peníze za udávání svých sousedů, a její otec Jan Mrázek, majitel mechanické dílny a laický kazatel, unikl gestapu jen o vlásek. Varovala ho příbuzná, která byla telefonistka, a v noci přijela na kole. Po válce v roce 1946 si Blanka vzala svého přítele Zdeňka Šolce.
„ Můj manžel pocházel z bohaté rodiny, já jsem nebyla tolik bohatá. Jeho nevlastní matka chtěla pro něho bohatou nevěstu. Já byla tehdy hloupé děvče, a nic jsem nevěděla. Moje máma mi neřekla ani v osmnácti věci, které se dnes vysvětlují třináctiletým dívkám. A on mi řekl: „Neboj se, já to zařídím." A zařídil to tak, že jsme se museli vzít."
Vzali se v červenci a v září téhož roku se jim narodila dcera Blanka. Rodinný život ale začal být zastiňován rostoucí hrozbou komunistů, kteří se dostávali k moci.
Její život ovlivnila Milada Horáková
Podle Blanky Čílové si toho byli vědomi již několik let před „vítězným únorem" díky přednáškám Milady Horákové.
„Poprvé jsem se zúčastnila její přednášky v roce 1946, kdy už byla poslankyní, v Obecním domě v Praze. Potom jsem šla také na Žofín, kde přednášela. Milada Horáková uměla mluvit s obyčejnými lidmi. Nejprve byla sociální pracovnicí a až potom političkou. Opravdu pracovala pro ženy. V té době ženy ještě neměly rovná práva, která mají dnes. Ona uměla zaujmout mladé, staré, chudé, bohaté... Pro ni neexistovaly rozdíly. Byla úžasná."
Později získali komunisté v Nové Pace 68 % hlasů. Blanka a její manžel Zdeněk Šolc si byli vědomi nebezpečí, které jim hrozilo. O politice se diskutovalo v jeho dílně. Blanka uměla dobře psát na stroji, a tak pomáhala kopírovat a rozmnožovat materiály, které přicházely z Prahy.
„Měla jsem tehdy už malou Blaničku, chodila jsem s kočárkem a měla jsem fusak s dvojitým dnem. Kdyby někdo strčil ruku dovnitř, nic by nenašel. Musel by se dostat k druhému dnu, níže, a tam jsem schovávala letáky."
Měla pravidelnou trasu dlouhou asi deset kilometrů. Sousedé ji varovali před ulicemi a domy, kterým se měla vyhýbat, protože stále více lidí vstupovalo do komunistické strany. V roce 1948 se jí narodil syn Josef.
StB vtrhla do jejího domu ve dvě hodiny v noci
Blance Čílové bylo v té době 21 let a podle jejího popisu pro organizaci Paměť národa (platformu shromažďující svědectví z 20. století), vtrhli do jejího domu ve dvě hodiny ráno muži v kožených kabátech. Její manžel byl na služební cestě a dvanáct členů Státní bezpečnosti zůstalo hlídat dům. Probudili a vyděsili její děti, a zacházeli s nimi tak, jak to nikdo předtím neudělal. Následujícího rána odvezli jejího manžela Zdeňka Šolce do Nové Paky. Ani jim nedovolili se rozloučit.
„V celém hradeckém kraji zatkli 72 lidí. Byl to obrovský proces. Pak přišla poprava Milady Horákové. Ta byla zatčená měsíc po našich. Naše lidi zatkli 26. srpna 1949 a Miladu 27. září, v den mých 21. narozenin. V naší skupině bylo nahlášeno šest nebo sedm trestů smrti. Ale kvůli světovému ohlasu na rozhodnutí Gottwalda a komunistické vlády, můj pozdější druhý muž Vratislav jako mladistvý nedostal trest smrti, který mu hrozil, ale 22 let vězení. Milada Horáková byla popravena 27. června (1950) a náš proces se konal mezi 3. a 8. červencem. Trval pět dní, kvůli počtu osob. Vrchní soudci už se báli. A Nejvyšší soud už rozhodl bez trestu smrti. Naše Milada, to byla záchrana, proto jsme se na ni upnuli a zůstali jí věrní."
Blanka zůstala sama se dvěma malými dětmi. Mezi zatčením manžela Zdeňka Šolce a soudem uplynulo devět měsíců, během nichž spolu nemohli mluvit. Pravidelně jezdila do Hradce Králové, aby se o něm dozvěděla nějaké informace.
„Jednoho dne před Vánocemi jsem měla v Rudém právu na schodech u baráku balíček. Jeho zakrvácenou košili se třemi zuby v kapse. Strašně jsem se vyděsila. Čekali, jak se zachovám. Samozřejmě jsem jela do Hradce Králové, kde byl, protože my jsme s nimi do soudu nesměli mluvit."
Objímala jsem kostru
Svého muže viděla jen dvakrát, a to díky odvaze jiných lidí. Vypráví, že jedné noci měli agenti Státní bezpečnosti nehodu a přivezli Zdenka Šolce do dílny, aby jim jako odborník pomohl s motorem.
„Vedoucí dílny, pan Dolanský, zavolal mého otce, protože se znali. A řekl mu, že pokud přijde, mohl by se podívat na Zdeňka. To bylo poprvé, co jsem ho viděla. Nemohla jsem nic dělat, ani říkat, ani mrknout okem. Předstírala jsem, že jsem úřednice provádějící kontrolu, měla jsem jednu z těch tašek, které používají úředníci. Pan Dolanský hodně riskoval. Viděla jsem svého manžela asi minutu. Pak jsem ho objala, měla jsem v náručí kostru. Nevypadal jako člověk, bylo to hrozné."
Zdeněk Šolc byl odsouzen k 16 letům vězení. Byl ve Valdicích, kam byli posíláni političtí vězni. S pomocí strážce jménem Beránek se podařilo posílat mu pašované jídlo. Až do chvíle, kdy úředníci zjistili, že Beránek pomáhá vězňům, pak už strážce nikdy neviděli.
Z Valdic byli Zdeněk Šolc a jeho kamarád Vratislav Číla převezeni do Jáchymova, kde političtí vězni vykonávali nucené práce v uranových dolech. Tam ho jeho žena navštívila dvakrát nebo třikrát, jak vyprávěla Paměti národa. Jednou s sebou vzala i Blaničku, ale pro malou holčičku to byl příliš traumatický zážitek a už se tam nechtěla vrátit.
Neměl ani jeden nehet na nohou
Jako manželka politického vězně odsouzeného za velezradu měla paní Blanka velmi omezené možnosti zaměstnání. Nacházela se v obtížné situaci, ale díky své neuvěřitelné vytrvalosti se jí podařilo překonat všechny překážky.
„Nejhorší bylo, že nám vzali všechno. Nechali mi pár mincí ve skříni a zablokovali všechno, takže jsme neměli z čeho žít. Musela jsem čekat až do 13. září, do rozsudku, abych mohla začít pracovat. Nakonec jsem začala pracovat jako opravářka beden. A musím říct, že jsem pracovala dobře, tvrdě. Byla jsem velmi pracovitá, jako moje matka. Naučila mě všechno. Říkala mi: „Možná nebudeš jen úřednice, možná budeš muset pracovat rukama. Musíš být zručná a šikovná, vždy pracuj poctivě. Nezaplatí ti za to, ale budeš dělat kvalitní práci."
V této malé firmě zůstala Blanka celý život, a stala se pro ni bezpečným útočištěm. Díky své pracovní píli a výřečnosti se postupem času vypracovala na pozici nákupčí, což jí zajistilo lepší důchod, když po 37 letech z firmy odešla.
Její manžel Zdeněk Šolc byl propuštěn na základě amnestie 13. května 1953. Vězení vážně poškodilo jeho fyzické i duševní zdraví.
„Neměl ani jeden nehet na nohou. Všechny mu je vytrhali. Nikdy se před dětmi nekoupal, protože měl záda zničená bičováním. Když ho odvedli, vážil 86 kilo. Vrátil se, a měl 43 kilo, byl úplně zničený. A navíc to byl další člověk, kterého jsem musela živit ze svého platu, protože mým rodičům také všechno vzali. Dali je na černou listinu, protože měli zetě ve vězení. Pomohlo mi hodně lidí, opravdu hodně."
Pražské jaro skončilo. Důkazy pohřbili pod zem
S Pražským jarem, okamžikem naděje, založili Blanka a její manžel Zdeněk v Nové Pace pobočku K231. Zkratka organizace vychází ze zákona stejného čísla, na jehož základě byli v Československu odsouzeni političtí vězni, vinní z údajné zrady a velezrady. Blanka Čílová spravovala a vyplňovala přihlášky pro každého vězně.
„Protože všem všechno zabavili, tak se podle délky trestu počítalo odškodné, které měli dostat. Nejprve za osobní újmu, poté za újmu na zdraví. Byli tam i lidé, kteří strávili čtyři hodiny v nehašeném vápně, a prakticky přišli o nohy, už nikdy nechodili. Bylo to velmi kruté. Mnozí se vrátili zmrzačení."
Blanka shromažďovala dokumenty doma a tajně je převážela do Prahy, kde je předávala archivářce Národního archivu Aleně Šimánkové, aniž by věděla, zda ji někdo sleduje.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 byl klub zakázán jako „centrum kontrarevolučních aktivit" a rozpuštěn státními orgány. Blanka, její manžel a všichni, kteří byli do klubu zapojeni, se rozhodli pohřbít důkazy, které měli. Podle jejích slov měli velké štěstí, že jeden ze sousedů, Václav Pavlovec, jim vyrobil plechovou truhlu, kterou dokonale utěsnili a zakopali. Na rozdíl od jiných případů, kdy se dokumenty později nepodařilo zachránit, protože pod zemí shnily, v Nové Pace zůstaly neporušené.
Pro Blankou Čílovou to byl okamžik, na který si živě vzpomíná.
„Bylo mi 80 let. Přišli dva místní kluci, bratři Honza a Jirka Maternovi. A řekli mi: ‚Blanko, máme pro tebe něco, otevři láhev.' A přinesli mi můj poklad, všechny dokumenty, které jsem sepsala, všechny spisy. K odhalení přijela dokonce televize, na ulici bylo pozdvižení. Takže vše bylo zachováno a dokumenty jsou již archivovány. Pár mi jich zůstalo a plánuji je dát rodinám bývalých vězňů."
Jejím druhým mužem se stal kamarád, kterého znala od čtrnácti
Zdeněk Šolc, oslabený léty strávenými ve vězení, zemřel v roce 1969 po dlouhé nemoci. Sedmdesátá léta znamenala pro Blanku novou kapitolu. Starala se o své děti, vnoučata a také o rodinu Čílů.
Otakar Číla, tehdy již velmi nemocný, ji požádal, aby si vzala jeho syna Vratislava. Přání bylo pro ni zpočátku těžké splnit, protože s „Vráťou" byli přátelé od čtrnácti let. Vratislav Číla, který mezi lety 1950 a 1960 strávil deset let ve vězení, však byl vytrvalý, jak Blanka s úsměvem vyprávěla, a nakonec se vzali. Na znamení vzpoury se brali 21. srpna 1977, v den výročí sovětské okupace.
„Vzali jsme se 21. srpna, ale do oddacího listu napsali 20. srpna. Oddávající to nepodepsal, pouze moje kamarádka Věra Grofová, která byla úřednicí na matričním úřadě."
Blanka se přestěhovala do domu Čílů, kde žije dodnes. Odtud s druhým manželem sledovali politický vývoj v zemi a rostla v nich naděje, že komunistický režim se blíží ke konci. Říká, že už od roku 1986 cítila uvolnění. Lidé, kteří je dříve na ulici ignorovali, je nyní zdravili, což byl jeden z prvních signálů, že se jim brzy vrátí svoboda.
Peníze na opravu střechy manžel rozdal studentům
A v roce 1989 konečně přišel euforický okamžik.
„Vráťa byl celý týden v Praze. Vzal si peníze, které jsme měli na opravu střechy, a rozdal je studentům. Učil tam jeho bratranec docent Fejfar. Domů se vrátil s československou vlajkou a řidič autobusu ho málem nevzal. Ještě nebylo nic oficiálně oznámeno, teprve se jednalo s Adamcem. Tehdy se nežilo ničím jiným. Já už jsem začala psát, a on mi přivážel materiály z Prahy. Zakládali jsme novou organizaci, už ne K231, ale Konfederaci politických vězňů Československa."
Blanka a Vratislav Číla se ujali vedení regionální pobočky, Vratislav jako její předseda, Blanka byla jeho tajemnicí. Když její manžel v roce 2001 zemřel, zastávala funkci předsedkyně až do roku 2018, kdy oslavila 90. narozeniny.
„Ten rok, kdy mi bylo 90, byl pro mě nejkrásnější. Pocit uspokojení ze všeho, co jsem udělala, ze všeho, co jsem vykonala. A kolik přátel jsem získala. Bylo to úžasné, já ráda žiju."
Národ se nepoučil
V jednom z mnoha rozhovorů, které Blanka Čílová v životě poskytla, vyprávěla, že až do 80 let lyžovala, než se její rodina rozhodla „zabavit" jí lyže a nechat jí jen hůlky, které někdy používá k chůzi. Ještě donedávna přednášela o svém životě a také o Miladě Horákové. Nadále poskytuje cenné dokumenty organizacím jako Paměť národa, které pomáhají doplnit obraz československých dějin 20. století.
Každý rok ji na její narozeniny navštíví stovky lidí, přátelé, příbuzní bývalých vězňů, dokonce i ze zahraničí. Blanka Čílová tvrdí, že má seznam 661 lidí, kteří ji navštívili u příležitosti jejích 90. narozenin. Miluje návštěvy, vaření pro ně, oslavování života. Ale také se bojí o budoucnost. Podle jejího názoru se národ nepoučil z nacismu a komunismu, ze všeho, co musel překonat.
„Máme mnoho dobrých lidí, vzácných, věrných a silných. Bohužel vymírají. I ta generace, co přišla po nás, v nich to ještě je. Ale je to někdy tak slabé, že když přijdou komplikace rodinné nebo zdravotní, tak ustupuje i ten politický nadhled. To mně vadí, že se nechají lidi zaprodat. Nejhorší je zaprodat sám sebe."
