Raymond Snokhous z Texasu o sobě říká, že je lenoch. Jako honorární konzul přitom pracuje od rána do večera
Do domu Raymonda Snokhouse ve Westu dříve nebo později zavítá snad každý Čech, který přijede do Texasu. Raymond Snokhous je totiž od r. 1994 honorárním konzulem České republiky v Texasu a od 2003 působí i jako Generální honorární konzul ve Spojených státech. Chlubí se tím, že oba jeho rodiče pocházejí z Česka, a Čechy považuje za ty nejlepší lidi v celé Americe. Za svou mnohaletou práci ve prospěch České republiky získal jednu z letošních cen ministra zahraničních věcí Gratias agit. To byla pro Radio Praha příležitost natočit s ním rozhovor. Jako většina českých krajanů ve Spojených státech v něm i pan Snokhous občas přešel z češtiny do angličtiny...
Kde jste žili?
"V městečku West. Tam jsme pracovali. Všichni tam byli Češi. My jsme nemluvili anglicky. Všecko bylo české. Moje maminka byla moc hodná. A tatínek byl kovář. Dělali jsme všechno. Můj táta to měl moc rád. Mohl pracovat, jak chtěl. A mohl mít peníze, jak chtěl. On neměl žádnou školu. Byli to chudáci, neměli peníze. Ale pracovali a vždycky tam byl i Ježíš. Byli hodně nábožní. Hodně pracovali, ale měli svobodu. Měli to tak moc rádi."
Odkud pocházel tatínek? Kde se narodil?
"V Lutavě u Třeboně."
A maminka?
"V Ostravě. Na Moravě. Ja jsem napůl Čech a napůl z Moravy."
Měli jste ve Westu českou školu?
"Děti neuměly mluvit anglicky. Chodili jsme do katolické školy a tam byly české sestry. Učily nás česky, všechno tam bylo české."
Kdy jste se naučil anglicky?
"Ty sestry nás učily anglicky."
Jak jste pak pracoval vy?
"Jak já jsem pracoval? Tož, já jsem byl, jak se to říká - advokát? Pracoval jsem u Gulf Oil Corporation. Pracoval jsem pro ně 31 let. Pak jsem čtrnáct let pracoval pro jinou společnost. Pak jsem šel do penze. Moje žena umřela v r. 1997. O měsíc později umřel muž Clarice a za dva roky jsem ji potkal. Vzali jsme se, tady v Česku, v Majdaleně. Tam měli svatbu i můj dědeček a babička. Tak jsme se tam vzali taky."
Kde dnes žijete? Stále ve Westu?
"Jo, ve Westu. My ale máme taky byt v Houstonu. Já mám ve městě práci. Já ale moc nepracuji, já jsem lenoch!"
Nejste lenoch. Jste už mnoho let honorární konzul v Texasu. Co vás k té práci přivedlo?
"My jsme Češi. Já vím, jak celá naše rodina, můj tatínek, maminka i stařenka, každý musel pracovat. Byli a jsou to dobří lidé. Když tam přišli, neměli nic. Dnes tam ale mají spoustu země. Pokaždé koupili kus země a pak jí měli hodně. - Musíte mít rád své dědictví a své lidi. A když máte hluboký respekt ke svým tradicím a ke své rodině, ke svým předkům a svým zvykům, stane se to součástí vašeho života. My si ceníme toho, co nás naučili naši rodiče a prarodiče. Já proto mám rád naše lidi a vážím si jich. Češi jsou dobří lidé, patří k nejlepším v Americe. Zaměstnavatelé si Čechů moc považují, protože vědí, že to jsou dobří, čestní a tvrdě pracující lidé. Jsou velmi vzdělaní a skvělí pracovníci. Zkrátka dobří lidé."
Máte jako honorární konzul hodně práce?
"Ano, pracuje od rána do večera. Je to hlavně zásluha mé ženy Clarice, ona je v tom mnohem lepší než já. Na návštěvu k nám chodí mladí lidé, trávíme s nimi hodně času. Clarice připraví koláče, kávu, becherovku nebo slivovici. Bereme je jako svou rodinu. Chceme se o nich co nejvíc dozvědět, bývají u nás dvě i tři hodiny. Vyptáváme se, kde se narodili, co dělají a s kým se poznali. Tak se dozvíte spoustu informací. A zůstáváme v kontaktu. Poznali jsme tak například jednu mladou ženu, se kterou jsme se velmi spřátelili. Když měla mít dítě, vrátila se zpátky do České republiky. Narodila se jí holčička a ona jí dala jméno Clarice. To byla pro nás velká pocta. Máme je všechny rádi a vážíme si jich. A myslím, že je to vzájemné. Chováme se k nim pěkně, hodně jim pomáháme, když mají nějaké problémy nebo když se vydávají někam na cesty. Sami jsme byli mladí a nezapomínáme na to. Pomáhám jim svými zkušenostmi, i svými finančními zdroji, svými kontakty. Děláme zkrátka všechno, co můžeme, pro spoustu lidí, kteří mají problémy. Je to věc vztahu k nim. Máme rádi své kořeny. V Texasu je každý týden, každý víkend, nějaká česká akce. Lidé se setkávají, tancují, zpívají, tradice jsou stále hodně živé. Návštěvníci, kteří k nám přijíždějí, se tomu hodně diví. Ministr Schwarzenberg, když byl u nás, viděl, jak jsou všichni nadšení. řekl nám, že ani nevíme, co tu máme. My se zkrátka vracíme o sto padesát let zpátky, slavíme stejné svátky, udržujeme stejné zvyky, zpíváme stejné písně. Vyprávím o tom mladým Čechům. Zpíváme tu písničky, které nikdy neslyšeli. Ptají se, zda jsou české? Jasně, že jsou české. Takže my se tu snažíme uchovat staré české tradice. Velmi si vážíme toho, že naši rodiče byli Češi. Považujeme to za boží požehnání. Jsme na to velmi pyšní. A máme s českými lidmi výborné vztahy, všichni jsou ohromně přátelští. I spolupráce s ambasádou je výborná. Všichni jsou to báječní lidé. Bereme to opravdu jako velké požehnání."
