Český památkář Tomáš Durdík dostal nejvyšší ocenění Evropské unie
"Mým povoláním je jezdit po Čechách a brečet,"říká o sobě archeolog, památkář a vysokoškolský pedagog Tomáš Durdík. Desítky let se totiž snaží o záchranu ohrožených památek. Soustředí se hlavně na průzkum středověkých hradů, o kterých už napsal řadu studií. Předsedá ministerské komisi pro hodnocení kulturních památek a Českou republiku zastupuje i v mezinárodních organizacích. Za své celoživotní dílo letos získal nejvyšší památkářské ocenění Evropské unie - cenu Europa Nostra. V rozhovoru, který s ním natočila Milena Štráfeldová, řekl i to, co pro něj tato prestižní cena znamená:
Při té příležitosti se zeptám, jak se za dobu vašeho působení na tomto poli tyto standardy posunuly?
"Posunuly se, troufám si tvrdit, poměrně dost. Já se zabývám především výzkumem hradů. My jsme před čtyřiceti lety vypracovali komplexní metodiku, která je evropsky uznávaná a které dokonce někteří evropští kolegové říkají česká škola. A právě ta je ještě stále, přes mizerné podmínky, které tady jsou, aby se tu podobné věci vůbec dělaly, považována za evropsky špičkovou. Takže samozřejmě i pro mne je to osobně veliké uznání výsledků mnohdy donkichotského snažení, kde člověk měl pocit, že to samozřejmě dělat musí, ale perspektiva, že to může dobře dopadnout a že to dobře skončí, byla asi velmi malá. Někdy se to samozřejmě podařilo. Ale chápu to i tak, že to je nejen uznání pro mne jako jednoho z tvůrců tohoto systému, ale vlastně pro celou tuto českou školu."
A můžete českou školu přiblížit?
"Celoevropsky je jasné, že chceme-li získat plastický obraz naší minulosti, v tomto případě hradů, musíme k tomu poznání přistupovat co nejkomplexněji, řekl bych multidisciplinárně, pohledem z mnoha různých stran. To se také v Evropě běžně děje a třeba jeden a ten samý hrad, abych mluvil konkrétně, zkoumají různí kolegové, kteří jsou specialisty na různé, navzájem nijak nesouvisející věci, z různých pohledů. Zkoumá tam archeolog, stavební historik, historický technolog, normální historik, přírodovědec, geolog a mnohé další profese. Specialitou české školy je to, že tento výzkum je vlastně provázán od samého začátku. To znamená, že to není houf jistě špičkových specialistů, z nichž každý s klapkami na očích dělá to svoje, ale tady od samého začátku jsou ty metody a postupy navzájem propojené a navzájem se ovlivňují. Takže třeba u některých evropských projektů, byť se sebešpičkovějšími specialisty, se občas stane, že pak vyjde velká kniha, ve které je šestnáct kapitol od velkých specialistů, ale když si to pak přečtete, máte pocit, že je o šestnácti zcela různých hradech. Přestože to je stále o jednom a tom samém. To se právě v rámci tohoto pojetí stát nemůže."
Jak vlastně došlo ke vzniku této české školy? Zásluhou čeho?
Jakého počtu hradů, alespoň řádově, se takové zkoumání v Česku týká?
"Já vám to přesně neřeknu. V samotných Čechách bylo asi 680 hradů a ve větší nebo menší míře se to dnes týká v podstatě už všech. My jsme na začátku ani neměli korpus, my jsme pořádně ani nevěděli, co tu je, co o tom víme a tak dále. Měli jsme velkolepé dílo profesora Augusta Sedláčka, který ovšem byl historik. Všichni s ním nepochybně budou nadále pracovat, už to ale vyžaduje kritický přístup, doplnění atd. Měli jsme shrnutí umělecko historické, ale hrad byl také vojenský objekt, mocenský nástroj, provozní projekt, nástroj reprezentace, nástroj ideového působení. Takže bylo jasné, že doba, kdy se můžeme dostat dál i s těmi klapkami na očích, když budeme zkoumat třeba to, jestli má červenou střechu, kdybych to přehnal, skončila."
"Nepochybně. Hradní každodennost je evropské špičkové a dnes velmi rozvíjené téma. Jsou o tom pořádány mezinárodní konference, vydávány publikace, máme k tomu špičkové prameny i špičkové výsledky. Jenom maloučko zápasíme s tím, že prostředky, které by umožnily to zpracovat a publikovat, jaksi spíše nemáme. Takže bych k tomu řekl i to, že vlastně ta cena pro mne i pro tento směr bádání je malá ilustrace Parkinsonova zákona o domě. Podle tohoto zákona v čím horších, ba nepředstavitelných podmínkách se něco dělá, tím jsou výsledky lepší. Dnes vlastně badatel dělá především úplně jiné věci. Neustálé výkazy a nutnost vyhovět tomu či onomu nesmyslnému požadavku Rady vlády pro vědy a výzkum, která způsobem, který raději nebudu komentovat, určuje, co je věda a co věda není. Představte si, že byste třeba posuzovala umění a vydala nařízení, že všechno, co je namalované olejovou barvou, není umění! V takových rovinách se pohybujeme."
"To asi není otázka vrhnutí. Bývalý ředitel Archeologického ústavu a můj přítel pan docent Richter říkával, že mým povoláním je jezdit po Čechách a brečet, protože hrady jsou velice atakovaná součást národního kulturního dědictví. My děláme v podstatě především výzkumy záchranné a já bych rád pokračoval a dokončil velký výzkum na hradě ve Vimperku, který se po právu stal národní kulturní památkou. Tam je ovšem velký projekt jeho přestavby na nějaké školicí environmentální centrum ochrany přírody ve VIP kvalitě. Ten projekt znamená - pochopitelně v hodině dvanácté, protože objekt je ve velice špatném stavu - veliké zásahy a velikou nutnost zkoumání. A teď to bylo zastaveno! To znamená, že se stalo to nejhorší, co se stát může, protože v okamžiku, kdy to po všech stránkách rozvrtáte, samozřejmě porušíte ty režimy, ve kterých to funguje a je to ustálené. A když se to teď přeruší, tak z toho může být obratem domeček z karet. Z toho mám trošku nedobrý pocit."
Takže vám přeji, abyste se co nejrychleji na Vimperk mohl vrátit.
Cena Europa Nostra bude prof. Durdíkovi slavnostně předána 10. června v Amsterodamu.
