Katedrála svatého Víta jako chrám i symbol
Katedrála svatého Víta na pražském hradě není v očích Čechů jen chrámem ale i symbolem státu, je místem posledního odpočinku českých světců i panovníků i navštěvovaným turistickým cílem. V posledních dvaceti letech se o katedrále mluví většinou v souvislosti se spory mezi státem a církví o její vlastnictví. I o tomto tématu bude v dnešních Historických obzorech hovořit historik Jaroslav Šebek.
"Konkrétně tedy v roce 1844 a iniciátorem by svatovítský kanovník Pešina z Čechorodu, který dal podnět ke vzniku Jednoty pro dostavbu svatovítské katedrály, která vstoupila v život před 150 lety, v roce 1859 a od té doby se dá říct, že se rozeběhly práce, které už směřovaly k dostavbě katedrály."
"Oficiálně byla definitivně dostavěna v roce 1929 a samozřejmě ty dokončovací práce trvaly až do začátku 50. let. Oficiálně byla tedy dostavěna v roce 1929 a 12. května byla oficiálně vysvěcena a 18. září téhož roku byla slavnostně předána veřejnosti."
Proč právě tato data, byla v nich nějaká symbolika?
"Určitě, protože to bylo spojeno s oslavami milénia svatého Václava, ty akce se začaly konat už tehdy na jaře. Podle historiků, hlavně podle Josefa Pekaře, bylo datum vraždy svatého Václava bylo stanoveno na rok 929, takže v tom roce 1929 už bylo milénium a tyhle akce byly připravovány i s vědomím toho, že se církev chtěla lépe prezentovat veřejnosti a tady se nabízelo i vysvěcení katedrály jako symbolické završení."
"Dá se říct, že vztah církve a státu byl velmi napjatý, protože v těch prvních letech po vzniku republiky se československým státem převalila silná antikatolická vlna, církev byla víceméně vytlačena z veřejného prostoru, byla hodně kritizována - třeba za svou provázanost s habsburskou dynastií, za loajalitu vůči rakouské monarchii. Současně církev prožívala vnitřní krizi, protože už tehdy nedokázala oslovit část veřejnosti, hlavně tu intelektuálně vzdělanější část. Současně katolická církev prožívala i krizi se svým reformním křídlem a v roce 1920 vznikla i Církev československá, do níž postupně přestoupilo z katolické církve až 700 tisíc lidí."
Nepříliš dobré vztahy mezi státem a církví se ale podle Jaroslava Šebka na samotné katedrále moc neprojevily.
To byly takové veřejné sbírky typu "národ sobě"?
"Dá se říct, že to byly veřejné sbírky, z velké části do nich přispívali věřící, ale ty sbírky byly vyhlašovány s cílem oslovit co nejširší část společnosti. Byly to sbírky typu ´národ sobě´ jako bylo Národní divadlo."
Ve středověku se donátoři kostelů nechávali např. malovat v kaplích nebo byli v chrámech pohřbeni, také novodobí donátoři katedrály svatého Víta jsou v ní zvěčněni, a to na bohatých vitrážích zdobících vysoká okna.
Katedrála byla slavnostně vysvěcena v květnu 1929, tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk se akce neúčastnil a dostavěnou dominantu Pražského hradu si prohlédl jindy.
"To nebylo dáno tím, že by měl nějaký negativní vztah ke katedrále, ale bylo to dáno obavami, aby nebyly svatováclavské oslavy, které vrcholily na konci září, zneužity ´politickým klerikalismem´ konkrétně tedy Československou stranou lidovou, která se taky na tyto oslavy připravovala. Ty slavnosti se totiž konaly v době, kdy začínala předvolební kampaň do voleb do Národního shromáždění. Já bych řekl, že ty důvody byly spíše politické, než to, že by prezident chtěl dát najevo distanc ke katolické církvi nebo náboženství.
Když už jsme u nacistického Německa, jak to bylo s katedrálou za protektorátu?
"Řekl bych, že sloužila do jisté míry jako shromaždiště lidí, kteří účastí na bohoslužbách v katedrále dávali najevo své vlastenecké postoje, stejně tak jako třeba za komunismu dávali účastí na bohoslužbách v katedrále najevo určitou resistenci vůči komunistickému režimu. Dá se říct, že v době nacistické okupace plnila určitou funkci národního symbolu, vlasteneckého symbolu. Jinak co se týká vlastnictví, tak tam se nic neměnilo, byla stále formálně majetkem metropolitní kapituly."
Změna nastala v padesátých letech, kdy se stala katedrála i celý Pražský hrad majetkem "všeho lidu."
"A myslím si, že vlastně od tohoto ´zlidovění´ katedrály, se odvíjí všechny problémy, které se řeší teď a které se staly v podstatě národním folklórem. V podstatě lze tento krok ´zlidovění´ vnímat i v celém kontextu proticírkevních opatření. Církev byla zbavena veškerého majetku, byla naprosto vyvlastněna a v roce 1949 byly přijaty ty známé církevní zákony, které se týkaly i financování církve, kdy v podstatě tu hlavní finanční a materiální garanci přebírá stát. Církev je zabavena majetku a duchovní a veškerý výkon bohoslužeb je placen ze státních prostředků. Do jisté míry se dá říci, že s novelizací z roku 1991 platí ten zákon z roku 1949 až do současnosti."
Příspěvek jsme poprvé vysílali 24. května 2009, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.
