Exilový historik Zdeněk R. Dittrich o sobě tvrdí: jsem zápecnický Honza
Historik, pro kterého dějiny nikdy nebyly jen černobílým příběhem. Vynikající vysokoškolský učitel s encyklopedickými znalostmi. Ale především výjimečná osobnost s mravní integritou - tak byl při loňském udílení prestižní ceny Gratias agit charakterizován poúnorový exulant Zdeněk Radslav Dittrich. Během svého exilu působil čtyři desetiletí v holandském Utrechtu, po listopadu 89 přednášel i na Karlově univerzitě v Praze.
"Na to je velmi snadné odpovědět. V roce 1948 zde byl politický převrat nebo, jak se tomu říkalo, revoluce. To byl pro mne signál, že musím zmizet. Což bylo také správné, protože v ten moment, co jsem přecházel hranici, ještě v únoru, jsem byl akčním výborem vyloučen z pražské univerzity jako protisovětský štváč."
Když říkáte, že jste odešel hned v únoru, znamená to, že pro vás muselo být v té chvíli zcela čitelné, co se děje?
"Jo jo, to jsem cítil, že se to blíží už dobrého půl roku. Lidi mi vyčítali, že jsem pesimista, ale viděl jsem to správně."
Jak jste se tehdy díval na své kolegy levicové intelektuály? Bylo jich hodně v té době.
"Ó, ti byli v nejrůznějších sortách. Mnozí byli moji přátelé, mnozí byli také moji nepřátelé. Pak se to v průběhu let všechno tak nějak divně srovnalo."
Vy jste se možná s některými z nich setkal později, když emigrovali po r. 1968, že?
"Také, a byl jsem k nim velmi humánní. V Holandsku, když přišli uprchlíci z r. 1968, a Čížkové chtějí pořád čistit a lustrovat, jsem říkal, že každý, kdo sem přijde, je vítán. Lidi, kteří mají krev na rukou, musí pryč, ale lidé mají právo chybovat a změnit názory. Nezapomeňte, že čtyřicet let je dlouhá doba."
"Já vím, já vím! A zneužívá se to pořádně. Já k tomu mám odpor."
Čekala vás ta obvyklá cesta poúnorových exulantů, to znamená uprchlický tábor v Německu a pak volba, kam jít?
"Jo, byl jsem v táboře ve Würtenbersku."
Jak dlouho?
"Krátce, pár neděl. Víte ale, když máte jednu košili a jedny spodky a perspektivu, že za půl roku v tom budete chodit dál jako trhan, tak to není moc hezké. Měl jsem tam ale v táboře jednoho kolegu, který byl krátce před tím pučem se studentskou delegací v Holandsku. A tam je vodili z jedné študentské hospody do druhé, pilo se tam, noviny nečetli. Pak přijel do Prahy a zjistil ke své hrůze, že se politická situace změnila. Tak sbalil kufry a ilegálně přešel. A v tom táboře jsme měli hlad a on tam fantazíroval o Holandsku, že tam mají banány a všechno možné. Tak jsme si řekli, že půjdeme do Holandska."
V té době ale moc československých uprchlíků v Holandsku nebylo, pokud vím...
"Přicházeli. Nás tam, hlavně študentů, ale i jiných, bylo asi padesát. My jsme do té doby byli internovaní v kasárnách pohraniční stráže. Pak jsme dostali studentská stipendia. Tak jsme se vybrali do Holandska a šli študovat. Mezitím jsme se už trochu naučili holandsky a v září už jsem seděl na univerzitě. A to byla změna! V Praze všechny ty poválečné ročníky, to bylo několik tisíc historiků. Semináře s třemi sty lidmi, tam nebylo možné pracovat."
A teď jste byli v ročníku tři...
"Jo, celkem třicet studentů a na nás bylo šest profesorů. To bylo individuální študium."
Co všechno jste studoval? Samozřejmě historii?
"Jo, jo."
"Jo, já jsem tam zkysl. Víte, to velké dobrodružství útěku... Já jsem zápecnický Honza a nejraději jsem doma. Ten přechod z politického klimatu staré republiky do Holandska byl pořádný! Tak abych to zažil a zpracoval, tak jsem v tom Holandsku prostě zůstal."
Jakému historickému období jste věnoval řekněme největší pozornost?
"Dvěma. Já jsem vždycky dělal špásy, že moje je 9. a 19. století."
Co mají tato dvě století společného?
"Mou osobu a můj zájem. Pokud jde o 9. století, moje hlavní práce se týká křesťanství na Velké Moravě. Články a podobné studie z velkomoravské doby."
Promiňte, jak jste se ale dostával z Holandska k materiálům o této době?
"To bylo poměrně snadné. Všechno, co tenkrát bylo, je publikované. A potom v Brně Magnae Moraviae Fontes Historici, s touto edicí může každý blb dělat Velkou Moravu. A v 19. století jsem se zajímal původně německými dějinami, vznikem moderního Německa. Vydal jsem dvoudílnou knihu. A stále jsem se pohyboval směrem k Východu, na jednu stranu Rusko a na druhou stranu Balkán, 19. století."
Za týden se k rozhovoru s exilovým historikem Zdeňkem Radslavem Dittrichem ještě vrátíme. Jeho dalším velkým tématem je totiž Jan Ámos Komenský. Věnujeme mu proto i příští krajanskou rubriku.
