Zahraniční politika Česka vůči Blízkému východu občas vyvolává podiv, píše komentátor Hospodářských novin. Jako by chtěla vymazat historii dlouhodobých, zejména hospodářských styků s arabským světem, navíc v době, kdy je důležité si trhy naopak uchovávat. Některé postoje odhalují hloubku neznalosti této oblasti a ignorování jejího strategického i politického významu.
Foto: ČTK
Zahraniční politika Česka vůči Blízkému východu občas vyvolává podiv, píše komentátor Hospodářských novin. Jako by chtěla vymazat historii dlouhodobých, zejména hospodářských styků s arabským světem, navíc v době, kdy je důležité si trhy naopak uchovávat. Některé postoje odhalují hloubku neznalosti této oblasti a ignorování jejího strategického i politického významu. Slova Václava Havla, že se na libyjského „vůdce“ Kaddafího „pohlíželo trochu jako na klauna a šaška, ovšem teď se ve světle tamních událostí ukazuje, že je vlastně zločinec,“ mi připomnělo hru Voskovce a Wericha Kat a blázen. Osoba diktátora, která v ní vystupuje, v sobě spojuje tři původně rozdělené mocenské funkce – krále, šaška a kata. V touze po moci diktátor likviduje všechny okolo sebe, až zůstává sám se svým vlastním stínem, který ho dožene k sebevraždě. Ačkoli byl ve hře tehdy karikován Hitler, hodí se tato postava na řadu současných osobností, a kabinetní ukázkou je právě Muammar Kaddáfí. Přivlastnil si státní kasu Libye a řídí život obyvatel země podle svých vlastních, často bizarních rozmarů. Šaškovskou stránku jeho osobnosti zachycuje jeho rádoby „arabské“ vystupování a výroky v mezinárodní sféře. Méně pozornosti se zatím věnovalo katovské stránce jeho osobnosti. Vedle teroru proti vlastnímu obyvatelstvu jde o teror celosvětový- útoky na letadla a lodi cizích států, nebo patronát nad nejhoršími teroristy jako Carlos a Abu Nidál. Když se svět konečně postavil proti tomuto diktátorovi, zaujala ČR velmi nenápadný postoj, který dokonce vyvolal dojem, že straní spíše Kaddáfimu. Jakoby český ministr zahraničí zapomněl na lidská práva, na revoluci roku 1989 a na 42 let diktatury, které jí předcházely.
Když v roce 2004 Špidlova vláda pronajímala švédské stíhačky Gripen, tvrdila, že letadla budou plně interoperabilní se standardy NATO, mimo jiné včetně schopnosti tankovat za letu. Dnes vláda uvádí, že kdyby se chtěla zapojit do vynucování bezletové zóny nad Libyí, nemá čím: Gripeny nejsou schopné plné interoperability s NATO a neumějí tankovat za letu. „Kde se stala chyba?“ ptá se komentátor Lidových novin. Je to logickým důsledkem způsobu, jakým se zde s armádou zachází – jako s kostí určenou k ohlodání. Je to proto, že veřejnosti to nevadí, její nemalá část by armádu nejraději zrušila a periodicky se provalující skandály ji v tom jen utvrzují, místo aby ji přiměly požadovat zlepšení. Zrušení faktické nutnosti nakupovat zbraně přes prostředníka, které hodlá vládá prosadit, může proto přinést zlepšení jen omezené. Na ministerstvu obrany za léta zanedbávání nezůstal lidský kapitál, se kterým by bylo možné nákupy kvalitně realizovat.
Politici už téměř dvacet let nedokážou rozhodnout, jak naložit s majetkem církví, píše komentátorka Mladé fronty Dnes. Je to vážně bída, historické pozemky církví jsou dlouhé roky zablokované v jakémsi kómatu a nesmí se na ně sahat. Trpí tím obce, na jejichž území leží. Stavět na nich nemohou, prodat je nemohou, některé obce jsou jimi doslova sevřené. Pozemky jsou blokovány proto, aby se v případě restitucí mohly církvím vrátit a stát za ně nemusel platit náhrady. A teď do té zamrzlosti vstoupil Ústavní soud a v kauze majitele pražského zahradnictví jeden takový pozemek „odblokoval“. Podnik, který zahradník kdysi zprivatizoval, stojí na bývalé církevní půdě. Soud řekl: Podnikatel koupil i pozemky, pak mu je sebrali s tím, že jsou „zablokované“, a stát mu dvacetiletým nicneděláním brání v podnikání. Na starých křivdách se nesmějí vršit křivdy nové. Svatá pravda. Ale pravda také je, že se tím na církvi spáchala druhá křivda. Další křivdy vzniknou, až se výjimečného rozsudku chopí další lidé a i oni budou žádat odblokování. Poslední křivda pak bude spáchána na nás, daňových poplatnících, až se milý stát jednou, dá-li Bůh, rozhoupe a s církvemi se vyrovná, za všechny odblokované pozemky zaplatíme náhradu.
Na povinnosti státu nakupovat zbraně přes překupníky je nejpodivnější, že ten paragraf vůbec existuje, domnívá se komentátor Hospodářských novin. Co je to za zemi, která vyzbrojuje armádu prostřednictvím společností typu Omnipol, jež za komunismu zbraně vyvážela – například do Libye? Pokud teď ministr obrany Alexandr Vondra předloží vládě novelu na zrušení tohoto vazalského poměru, udělá nejpřirozenější věc na světě. Od počátku jde o nerovný vztah. Ministerstvo musí zadat zakázku překupníkovi. Ale nemá šanci zjistit, kolik ten zaplatil výrobci a jakou si přirazil marži. Když Vondrovi lidé pátrali, kolik stála letadla CASA nebo obrněnci Iveco, výrobci i vedení Omnipolu se zahalili do obchodního tajemství. Jak vidno, ministerstvu nečinilo potíž obchodovat s firmami, které tají zisky z kontraktů se státem. Zevrubná kontrola na ministerstvu také odhalila, že zbraně se často pořizovaly proti vůli armády. Resort nakupoval ne podle toho, co armáda potřebuje, ale podle zájmu obchodních firem. Vše probíhalo narychlo, znenadání, což sloužilo jako záminka pro obcházení veřejných tendrů tendrů. Kdo tedy rozhodoval o vyzbrojování armády? Zdaleka ne vedení ministerstva. Ale spíše divoké souručenství vysokých úředníků, politických lobbyistů a zbrojařů. A tak je klidně možné, že Vondrova novela sice vládou projde, ale v parlamentu na ní zapracují poslanci pod taktovkou zbrojařských lobbyistů. Výsledkem může být verze, která nebude vůči překupníkům se zbraněmi zdaleka tak odmítavá. I takový může být výsledek Vondrovy protikorupční mise, jíž e vehementně zaštítil.
Devětaosmdesát procent Čechů je přesvědčeno, že se lidé zapojují do politického života kvůli získání moci nebo majetku, informuje Mladá fronta Dnes. Nadpoloviční většina občanů je rovněž toho názoru, že nikdo nebo naprostá menšina z politiků se zajímá o to, co si myslí obyčejní lidé. Průzkum agentury CVVM ukazuje, že podle 19 procent dotázaných se o názor občanů nezajímá nikdo z politiků, a třetina lidí uvedla, že zajímá jen naprostou menšinu politiků.
Rychlost a sleva, dvě mantry moderních Čechů. Kdo chtěl v příštích letech koupit nový byt, honem nějaký shání nyní, aby ještě letos stihl „slevu“ čili DPH deset procent místo čtrnácti v příštím roce. Loni v létě byla průměrná cena třípokojového nového bytu v Praze o velikosti 80 čtverečních metrů 4,7 milionu korun, píší Lidové noviny. Letos v březnu je průměrná cena takového bytu 4,3 milionu. Zvýšení DPH z deseti na čtrnáct procent zdraží tenhle byt na 4,4 milionu. To je o tři sta tisíc korun méně, než platili lidé loni v létě. Přitom ceny jdou dolů, podle prognóz se u výše zmíněného bytu zastaví na čtyřech milionech. Není takový shon po slevě trochu krátkozraký? Krátkozrace budou jednat i firmy, které byty staví. Klientům naslibují hory doly, naberou spoustu objednávek. Na dva tři roky bude práce. A pak mohou firmu zabalit a odjet třeba k severnímu pólu, protože se vyčerpala poptávka na tři roky dopředu. Tohle cloumání ode zdi ke zdi, způsobené vládní lisovačkou o daňovou sazbu – je libo deset, dvacet, čtrnáct, sedmnáct procent – není zdravé. Nebylo by rozumnější nechat vládní pokusy plynout mimo a kupovat byt tehdy, kdy ho skutečně chci nebo potřebuji? Kdy nebude spíchnutý horkou zednickou lžící? Životní styl založený na slevách může být trochu moc laciný.
Pražská komorní filharmonie pořádá v neděli 3.dubna koncert na podporu katastrofou postiženého Japonska, informuje Mladá fronta Dnes. Koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, na němž zazní Koncert pro klavír a orchestr č. 4 G dur Ludwiga van Beethovena bude vést dirigent Vladimír Ashkenazy. Výtěžek poputuje na konto humanitární organizace Adra.
