Historie českých vojáků sloužících jako námořníci především v rakousko-uherském loďstvu není příliš známá. Ve svých knihách Pod rakouskou vlajkou, Žraloci císaře pána a Piráti svobody se jí věnoval Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. V Historických obzorech nás jeho vyprávění zavede mezi námořníky na Jadran. Dozvíme se o tom, jak se Čechům na moři vedlo i o jejich roli ve slavné vzpouře, která vypukla na křižníku Sankt Georg v Boce Kotorské.
Skupina českých námořníků na palubě křižníku St. Georg
"Na Jadranu, který je pro nás symbolem rekreace a nejbližšího dostupného moře a který ročně navštíví tisíce lidí, sloužily rovněž tisíce českých námořníků. Někteří byli i dědečky nebo pradědečky některých významných osobností, např. námořní důstojník v záloze Hugo Vavrečka byl dědečkem prezidenta Václava Havla a plno lidí, kteří v naší společnosti za posledních 70 něco dokázali, tak měli některé své předky na Jadranu jako námořníky.
Přístav Pula okolo roku 1890
Příliv Čechů na Jardan začíná především kolem roku 1905, kdy se rakousko-uherské námořnictvo, které mělo hlavní základnu na Istrii v Pule, začalo modernizovat, tím pádem také potřebovalo kvalifikované síly. Český národ tehdy v rakousko-uherské monarchii spolu s Němci představoval po té stránce technické a kulturní vrchol. Češi tedy dosáhli početního vrcholu před vypuknutím I. světové války, kdy v rakousko-uherském námořnictvu sloužilo asi 10% Čechů. Někomu se to může zdát málo, ale musíme se na to dívat tak, že např. Chorvati, kteří byli na Jadranu doma, tvořili asi 34% námořnictva představovali spíše tu nekvalifikovanou sílu - topiče, palubní službu apod. Zatímco Češi, kterých během I. světové války sloužilo až 6 tisíc, tak ti byli dělostřelci, strojníci, radiotelegrafisté, sloužili v projekčních kancelářích jako inženýři, kresliči, byli mezi potápěči a dalšími profesemi, které vyžadovali určitou kvalifikaci a vzdělání už z civilu. Také čeští muzikanti hráli hlavní roli v námořních hudbách rakousko-uherského námořnictva a v případě války byli cvičeni jako saniťáci. Nesmíme zapomínat na lékaře, sbor námořních lékařů z drtivé většiny tvořili Češi, protože Češi mají jeden obrovský mindrák: trápí nás, že nemáme moře, každý miluje dálky a romantiku, a právě mladí Češi, kteří vystudovali lékařskou fakultu a byli ze sociálně slabých rodin, tak hledali svoji budoucnost s možností vidět moře a svět, právě ve sboru námořních lékařů. Byli mezi nimi významné osobnosti, např. doktor Robert Lím byl v roce 1918 hlavním velitelem těchto námořních lékařů."
A jak se suchozemským Čechům na Jadranu vedlo? Jak se s tím mořem sžili?
"Když vezmu vzpomínky veteránů, které se nám z 20. a 30. let zachovaly, tak po tom tvrdém úvodu, který je na vojně vždycky, tak právě ti různí strojníci, zámečníci, studenti byli schopni rychleji pronikat do té odbornosti a ani to plavání pro ně nebylo žádným problémem. Tam dochází k takové perličce, že plno Chorvatů, kteří byli od Jadranu, tak neumělo vůbec plavat a museli se to jako dospělí naučit, zatímco ti čeští kluci, ti už se naučili plavat na těch našich rybnících a nebyly s nimi problémy. Problémy neměli ani s němčinou, která byla úředním a velícím jazykem, což nebylo pro některé národy tehdejší monarchie typické."
Pokud alespoň trochu poučený laik něco o flotile na Jadranu ví, tak je to vzpoura námořníků v Boce Kotorské. Hráli tam Češi nějakou roli?
František Koucký (druhý zleva) na palubě torpédoborce
"Řekl bych, že velmi významnou. Češi střídali během své služby, která byla v době míru čtyřletá, různé podoby a polohy své činnosti. Na jedné straně bych řekl šikulové, na druhé straně švejkové, dokázali si z lecčeho dělat legraci, symbolem toho už před válkou byl spolek recesistů, který se jmenoval Konev. Na jedné straně byl pro Čechy typický humor, na druhé odbornost a v neposlední řadě také vlastenectví, které se projevovalo různě. Pro ty, kteří prošli třeba Sokolem, to bylo takové uvědomělé vlastenectví, u některých dalších přirozené vlastenectví - jsem Čech a nemám důvod se za to stydět. Dokladem toho je třeba kontraadmirál Bořivoj Radoň, který byl jako důstojník loajální vůči monarchii, ale například ostentativně dbal, aby na novinách, které měl předplaceny a na kterých byla vždycky nalepena na štítku adresa, aby to Bořivoj Radoň bylo se všemi háčky, tečkami a čárkami, jak to má být.
František Rasch
Když potom na základě té permanentní nespokojenosti námořníků různých národností 1. února 1918 v Boce Kotorské na křižníku Sankt Georg ta vzpoura vypukla, tak Češi v ní hráli velmi významnou roli. Dokladem toho je, že když byla po třech dnech vzpoura potlačena, tak admirál Hansa a někteří další důstojníci rakousko-uherského loďstva prohlásili, že bez Čechů by se ta vzpoura zhroutila už první den. Dokladem toho je právě nejenom ten dnes již takřka legendární František Rasch, pocházel z Moravy ze smíšené česko-německé rodiny, kterým byl jakýmsi oficiálním vůdcem vzpoury a byl také popraven, ale i mnozí další. Třeba jeden z nejvýznamnějších byl Rudolf Kreibich, pražský rodák, který byl muzikant v kapele křižníku Sankt Georg a byl takovým duchovním vůdcem a organizátorem těch námořníků, protože někteří ti horkokrevní, jako istrijští Italové nebo Chorvati, tu vzpouru v první fázi provozovali prostřednictvím demolicí, řádění, kdežto ti čeští námořníci chtěli, aby to mělo nějaký organizovaný, racionální rámec.
Pomník popravených námořníků Kouckého a Krause na hřbitově v Pole
Samozřejmě nejde jen o vzpouru v Boce Kotorské, už 5.října 1917 čeští námořníci Bohumil Brkl a Bohumír Petrla s několika kamarády slovanských národností, tzn. s Chorvaty, Slovinci a dalšími, unesli ze Šibeniku torpédovku TB11 do Itálie a předali ji ´nepříteli´. Takových případů bylo více a některé skončily tragicky, nejde jen o popravu toho zmíněného Rasche, ale také třeba František Koutský z Hnidous u Kladna se pokoušel v roce 1918 o únos torpédovky TB 80, byl odhalen, popraven. Čili z těch původních šikulů, vlastenců a švejků se stali ke konci války rebelové. Rebelové proto, že skutečně to zásobování, odloučenost od rodiny, arogance důstojníků především maďarské národnosti je vedla ke stupňování té permanentní nespokojenosti a k touze po tom, aby ta válka skončila."
Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu bude v Historických obzorech hovořit i příští týden. Řeč bude třeba o roli námořníků při vzniku republiky v říjnu 1918.
A nakonec ještě několik zajímavých výročí týdne:
Před 700 lety proběhla v Praze korunovace Jana Lucemburského a jeho manželky Elišky Přemyslovny. Lucemburkové pak vládli českým zemím v klidných i bouřlivých dobách až do roku 1437, kdy zemřel poslední člen rodu na českém trůnu, vnuk Jana Lucemburského, Zikmund.
V únoru 1938 zemřel v Praze Josef Vaňásek, pokud vám to jméno nic neříká, stačí dodat, že tento významný kriminalista byl předlohou knižního a filmového rady Vacátka pronásledujícího hříšné lidi města pražského.
A před 85 lety poprvé hrálo Osvobozené divadlo, bylo představeno jako dramatický soubor sdružení Devětsil.
