Vzpoura, která by bez Čechů netrvala ani den

1. února 1918 vypukla na křižníku Sankt Georg, který kotvil na Jadranu v boce Kotorské, vzpoura. Námořníkům rakousko-uherského loďstva došla po letech války trpělivost. K útrapám bojů se čím dál více přidával hlad i národnostní problémy mezi vojáky. Vzpoura trvala jen tři dny, i přesto se stala legendou a s ní i jeden z jejích vůdců František Rasch.

Námořníci rakousko-uherského loďstva v Boce Kotorské, foto: Public Domain

V databázi válečných hrobů na stránkách ministerstva obrany najdeme i jeden na území dnešní Černé Hory. Jsou u něj fotky a stručný popisek, který hlásá, že zde leží František Rasch, poddůstojník, který byl 11.února 1918 popraven zastřelením a který se narodil v prosinci 1889 v Přerově.

František Rasch vystihuje národnostní různorodost českých zemí. Na otázku, zda byl Čech nebo Němec, totiž není úplně lehké odpovědět, říká ředitel přerovského Státního okresního archivu Jiří Lapáček.

"Já osobně si myslím, že mluvil německy a rodina byla německá."

Jeho matka ale pocházela z české rodiny...

"To je pravda. Jeho matka Kateřina Petříková se narodila v Kojetíně, ale její otec pocházel ze Stěbořic u Opavy, z kraje, který byl německý."

V Přerově žili Raschovi několik let, poté se přestěhovali do Opavy. Tam chodil František do školy a právě odtamtud odešel do chorvatského Šibeniku, kde byla vojenská škola pro plavčíky.

"Ta trvala dva roky. Hned po ní následovala potom základní vojenská služba, která byla čtyřletá. Pro něj skončila v roce 1913. Dobu od nástupu do Šibeniku do roku 1913 strávil na moři nebo na pozemních základnách."

Hrob v boce Kotorské, pomník v Přerově

František Rasch, foto: Public Domain

A pak začala I. světová válka, která překonala všechny dosavadní konflikty. Plynuly roky, přibývalo mrtvých, podmínky pro civilní obyvatelstvo i vojáky byly stále horší. A nevyhnuly se ani strategické námořní základně rakousko-uherské flotily v boce Kotorské. Na počátku února nad křižníkem Sankt Georg zavlála rudá vlajka. Ke vzpouře se postupně přidávali další vojáci, celkově se mluví až o čtyřech tisících. V jejich čele stanul František Rasch. A z českých zemí nebyl jediný, připomíná Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu a jmenuje například Rudolfa Kreibicha:

"Byl to pražský rodák, který byl muzikant v kapele křižníku Sankt Georg a byl takovým duchovním vůdcem a organizátorem těch námořníků, protože někteří ti horkokrevní, jako istrijští Italové nebo Chorvati, tu vzpouru v první fázi provozovali prostřednictvím demolicí, řádění, kdežto čeští námořníci chtěli, aby to mělo nějaký organizovaný, racionální rámec."

Češi hráli ve vzpouře významnou roli:

Pomník Františka Rasche v Přerově, foto: Palickap, CC BY-SA 4.0

"Dokladem toho je, že když byla po třech dnech vzpoura potlačena, tak admirál Hansa a někteří další důstojníci rakousko-uherského loďstva prohlásili, že bez Čechů by se ta vzpoura zhroutila už první den."

V Přerově je po Františku Rashovi pojmenováno náměstí, na kterém stojí jeho busta. Sté výročí úmrtí připomene 11. února pietní akt i křest knihy František Rash a vzpoura v boce Kotorské od Jiřího Lapáčka.

S Čechy vzpoura trvala dny tři. Následovalo zatýkání a soudy. Některým vzbouřencům se podařilo přeletět do Itálie. František Rasch byl spolu s dalšími třemi vojáky 11. února zastřelen a pohřben na hřbitově ve Škaljari. Jeho hrob je tam dodnes. Do kamene je na něm vytesána silueta lodi a čtyři jména. To Raschovo má místo německého pravopisu na konci české š.

V Přerově stojí od padesátých let pomník slavného rodáka se slovy, která prý pronesl po potlačení vzpoury: Bojoval jsem za ideu a tato idea se jmenuje mír. A za ni i umřu.