Sto let obce legionářů
Jen málokdo je větším symbolem vzniku svobodného Československa než legionář. Svou obci legionáři založili právě před sto lety.
Československou obec legionářskou ustavili příslušníci legií na sjezdu v Praze dne 22. května 1921. Jejími členy se stali také první prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš v jedné řadě s legionáři ze všech bojišť první světové války. Svůj původ obec odvozovala od Sokola a převzala od něj i své jednoty a župy. I když se v mnoha směrech věnovala praktickým záležitostem a sloužila především potřebným legionářům a jejich rodinám, její vznik byl vyjádřením významu legií pro mladou republiku. A to nejen pokud jde o historickou roli legií ve světové válce, a hlavně v Rusku, kde byly legie nejpočetnější. Legionáři i po svém návratu do vlasti přes půlku zeměkoule znovu bojovali v příhraničních válkách s Polskem a Maďarskem. Vedle rodící se československé armády byli stále silou, o kterou se mohla opírat nejenom politická elita země, ale hlavně široká veřejnost.
HRDINOVÉ A VLASTIZRÁDCI
Československé legie se začaly rodit v polovině světové války na východní frontě. Prvními příslušníky se stali krajané na Rusi a vojáci, kteří upadli do zajetí. A stále přibývalo těch, kteří do ruského zajetí odcházeli dobrovolně, nebo rovnou přeběhli frontu. Ale všem bez rozdílu hrozila na rakouské straně smrt za vlastizradu. A bohužel se takové případy stávaly. Přesto, početní stavy legií utěšeně rostly, hlavně na ruské a o něco později a v menším měřítku i na italské frontě. S nasazením legií do bojů první světové války přibývaly vojenské úspěchy. Jména jako Zborov a Bachmač, to jsou pomníky slávy československých legionářů a jen málokteré město v Československu je nemělo v seznamu svých ulic. U Zborova legionáři svedli líté boje s rakouskou armádou, jejich vítězství mělo i silný politický podtext. Bojoval zde poslední předmnichovský předseda vlády Jan Syrový i pozdější armádní generál a prezident Ludvík Svoboda. U Bachmače, důležitého železničního uzlu na východní Ukrajině se legie střetly se silnými jednotkami Němců. K jejich vojenskému úspěchu jim pomohly první dva obrněné vlaky, které legionáři sestavili.
ZAPOMENUTÉ HROBY
Nejznámějším obdobím československých legií jsou dlouhé měsíce, kdy ovládaly transsibiřskou magistrálu. I přes dohodu se sovětským Ruskem o klidném stažení legií přes Sibiř na Dálný východ a pozdější evakuaci z Vladivostoku, jednotky Rudé armády ešalony legií permanentně napadaly. Kvalifikované velení a moderní výzbroj dávaly československým legiím převahu i v těchto nekončících půtkách podél magistrály. Po jejich pochodu zůstávaly na místech bojů hroby a památníky. Jsou jich desítky, některé jenom malé a symbolické. Za dlouhá desetiletí sovětské vlády jsou dodnes zanedbané, neudržované a často zcela zplundrované. Odstrašujícím příkladem může být Samara, kde padly stovky legionářů. Z pomníku tu zbyl jenom podstavec. Socha legionáře leží kdesi zahrabána ve stodole a tamní gubernátor jakoukoli snahu české strany o nápravu sabotuje. Existuje jediná výjimka, a to na námořním hřbitově ve Vladivostoku, kde se o památník a četné hroby československých legionářů pečlivě stará několik místních dobrovolníků.
JAK ŠLA LÉTA
Dvě meziválečná desetiletí byla pro Československou obec legionářskou dobou nejhojnější. Jejich řady čítaly deseti tisíce současných i bývalých vojáků. A hodně z nich mělo čerstvé zkušenosti z bojů na obranu republiky na Těšínsku s Poláky a na jihu Slovenska s Maďary. Legie vlastně vytvořily i páteř československé armády, jejího důstojnického sboru, včetně nejvyššího velení. Příslušníci legií, teď už členové obce, pomáhali budovat a formovat první republiku. Založili vlastní banku, ovládali stavební firmy, řídili dopravní podniky. Až do dnů mnichovské zrady. Řada mladších členů odešla do zahraničí, kde vstupovali do bojů druhé světové války. Seznam legionářů, kteří se zapojili do domácího odboje, je možná ještě delší, Bohužel dlouhý je také seznam těch legionářů, které nacisté popravili. Hned po válce obnovily legionářské jednoty a župy svou bohatou činnost. Přibývali noví členové, vojáci z bojišť druhé světové války. Jenže překotný poválečný vývoj vyvrcholil takzvaným Vítězným únorem a tuhou diktaturou prosovětského komunistického velení. Mimochodem, v památné bitvě u Zborova bojoval také první dělnický prezident Klement Gottwald, jenže na rakouské straně.
Československou obec legionářskou hned po únoru pohltil Svaz protifašistických bojovníků i s rozsáhlými majetky obce. A tak to trvalo dalších čtyřicet let. Uplývající léta bohužel přispěla k určité marginalizaci legionářské obce i přes vstup nových válečných hrdinů do jejího čela po obnovení činnosti po roce 1989. A tak je třeba poděkovat všem nadšencům z obce legionářů a dalším dobrovolníkům, kteří u příležitosti stého výročí legií zdolali vypravit vlak z časů sibiřské magistrály a potěšit hlavně mládež i dalšími akcemi po celé republice. Zájem o československé legie znovu vzrostl, a to je dobře. Neboť zásluhy o svobodný český a slovenský stát nemají jenom Masaryk, Štefánik nebo Beneš. Připomínejme si častěji, že v první řadě stály s nimi tisíce legionářů.
