Před 28. říjnem 1918...
Devadesáté výročí vzniku samostatného Československa si připomínáme nejen projevy státníků, koncerty, vojenskou přehlídkou nebo vědeckými konferencemi, ale také celou řadou výstav. Představují boje československých legionářů, osobnosti tehdejší politiky nebo proměny oslav 28. října. Autorem koncepce a také textů výstavy Na cestě k samostatnosti, která probíhá v Senátu, je historik Luboš Velek. A právě on se zastaví nad některými událostmi, které předcházely vyhlášení samostatného československého státu.
"On zpočátku, řekněme v těch 50., 60. a ještě v 70. letech byl poměrně velmi neoblíbený. Bylo to proto, že "porušil" všechny sliby, které dal, ať už to byly sliby ústavy nebo pak sliby Čechům o tzv. česko - rakouském vyrovnání - známé fundamentálky. Společnost ho vnímala negativně, byl to takový ten neposlušný drzý kluk, koneckonců na trůn nastoupil v 18 letech. Společnost ho vnímala jako nezralého, nedospělého, jak člověka manipulovatelného. Pravdou je, že František Josef nikdy žádný politický talent nebyl. Na druhé straně málokterému z jeho příbuzných by se možná podařilo tu nesourodou a rozkolísanou říši udržet tak dlouho pohromadě. Koneckonců, teď s trochou nadsázky, kdyby nezemřel v roce 1916, bůhví, jak by to s Rakouskem dopadlo. Jeho obraz se u české veřejnosti velmi rychle mění zhruba od 80. let 19. století. V té době se stává takovým tím bělovlasým pánem, který je pro společnost obrovskou autoritou. Lidé ho respektují a váží si ho. Váží si ho také kvůli těm prostým lidským osudům. Koneckonců, všichni asi víme, že smrt do jeho okolí zasáhla velmi často. Přišel o syna, o manželku, která byla zavražděna, o synovce Františka Ferdinanda d´Este, jeho bratra popravili v Mexiku. On sám nesl tu tíži osobních ztrát v rodině a blízkém okolí velmi těžce a lidé s ním cítili. Myslím si, že ta jeho obrovská popularita, která se zrodila v Čechách někdy v těch 80., 90. letech, je jasně doložitelná na slavnostních uvítáních jeho osoby v Praze. Když přijel císař do Prahy, tak se zapomnělo na všechny fundamentálky, na všechny sliby nesplněné, splněné a Praha se slavnostně vyzdobila, v ulicích byly tisíce, desetitisíce lidí a císaři aplaudovali a jásali. Naposled byl v Praze v roce 1907 a bylo to ze strany Čechů velkolepé uvítání."
Nadšení pro válku ale císař v Češích nevyvolal.
"Ta česká společnost tím byla zaskočena. Oni sice předpokládali, že válka vypukne, už před ní byly velké problémy na Balkáně, došlo tam k první a druhé balkánské válce bezprostředně před rokem 1914 a všem bylo jasné, že se k nějakému velkému konfliktu schyluje, ke konfliktu mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Byl to konflikt, který usiloval o Balkán, protože to byla oblast, kde se obě mocnosti střetávaly. Byl to konflikt o oblast zájmů, Rakousko v podstatě už jinde nikde než na Balkáně nemohlo hrát velmocenskou roli. Nikdo si ale nedokázal představit co bude, až ta válka vypukne. Právě pro Čechy to bylo dilema, protože ta česká společnost byla po desetiletí vychovávána v takovém slovanském entuziasmu, v nadšení pro slovanskou vzájemnost a právě Srbové a Rusové byli Čechy takovými těmi bratry, spojenci...Ono to bylo samozřejmě iracionální, ale ta společnost v tom žila. Najednou vypukne válka právě s těmito bratry a ti čeští muži, kteří jsou na frontu jsou dezorientování. Celý život jim někdo říká, že Srbové a Rusové jsou jejich bratři a najednou proti nim mají jít bojovat. A právě tohle dilema je krásně vidět na srovnání nálady, v jaké na frontu odcházely německé a české pluky. Ti čeští vojáci to nebojkotovali, nicméně neodcházeli s nadšením, odcházeli skeptičtí a myslím, že taková ta písnička ´Červený šátečku, kolem se toč, my jdeme na Rusa, nevíme proč´to jasně dokazuje."
"Ta situace taková nebyla. Samozřejmě ten mýtus se objevil, nevzešel ani tak z českých řad, byť byl potom za republiky notně přiživován, ale byl to mýtus, který se zrodil v rakouské generalitě a potom mezi českými Němci. Čeští Němci totiž rádi Čechy jako své konkurenty očerňovali předhazováním jejich neloajality a zrady, což vycházelo z toho předválečného stýkání a potýkání se Čechů a Němců. Já myslím, že to byl z velké části mýtus a svědčí o tom i to, že Čechů v zajetí byly statisíce, ale do legií jich vstoupilo asi 86 tisíc."
Postavení Čechů nebylo za války nejlepší, část politiků odešla do emigrace, představitelé domácího odboje jako Karel Kramář či Alois Rašín byli vězněni a na obyvatelstvo začínaly doléhat důsledky válečného hospodářství. V roce 1916 zemřel po 68 letech vlády císař František Josef I., na trůn nastoupil Karel I., byli propouštěni političtí vězni a česká domácí politika začala zvyšovat svou aktivitu. V roce 1917 se po letech měla sejít říšská rada. Krátce před ním vyšel Manifest českých spisovatelů.
"Kdy se 222 českých spisovatelů, nebyli to jen beletristé, byli to také vědci a novináři, zkrátka všichni, kteří se živili psaným slovem, se podepsali pod takové provolání určené českým poslancům. Když to dneska čteme, tak zjistíme, že je to až takové vydírání. Oni na ty poslance bez servítků útočí, možná až nespravedlivě, jsou tam takové ty věty: Konečně něco pro ten národ udělejte! Nechci tím říct, že by poslanci těch předešlých 50 let nic nedělali, to byla spíše nadsázka ze strany spisovatelů. Nicméně ten jejich manifest byl velmi naléhavý a poslance zasáhl asi v pravou chvíli, oni se velmi zlobili, ale nakonec se podřídili. Myslím si, že čeští spisovatelé tady sehráli roli, řekněme, svědomí národa. Zahráli si na buditele, na své starší kolegy ze začátku 19. století. Byla to samozřejmě situace, která jim vůbec nepříslušela. Na druhé straně v té atmosféře hrozné světové války a emocí, které budila, to bylo asi na místě a rozhodně to splnilo účel."
Umělci se angažovali také v zahraničí, velmi známá je například podpora malíře Františka Kupky československým legiím ve Francii nebo činnost výtvarníka Vojtěcha Preissiga, který podporoval československé ideje ve Spojených státech. Velmi aktivní byli v zahraničí také politikové, kteří po vypuknutí války opustili Rakousko-Uhersko.
"Zahraniční odboj se začíná formovat už koncem roku 1914, kdy odchází první představitelé české politiky do zahraničí. První z těch významných je samozřejmě T.G. Masaryk a potom ho následuje jeho spolupracovník Edvard Beneš. Na tom zahraničním odboji je zajímavé, že byl z velké části dílem těchto dvou mužů a respektive potom ještě jejich blízkého spolupracovníka Milana Rastislava Štefánika, Slováka žijícího ve Francii. Ze špiček české politické scény už nikdo jiný do zahraničí nepřišel. Masaryk i Beneš mnohokrát posílali do Čech vzkazy, aby i ostatní strany vyslaly své zástupce, což se až s jednou výjimkou, v podstatě bezvýznamnou, nikdy nestalo. Čeští politici odmítali opustit zemi, své manželky, majetek atd., protože dlouho zůstávalo otevřené, jak to vlastně dopadne. Když se dnes podíváme na ten Masarykův krok ...já nevím, bylo to geniální, bylo to šílené? Představte si, že v 65 letech odcházíte bourat staletou říši s naprosto nejasným koncem. Ta pravděpodobnost, že se vrátí do svobodného českého státu, byla naprosto minimální. On přesto odešel a nechal tady rodinu, manželku, vnoučata, která záhy osiřela. Bylo to velmi těžké a odvážné rozhodnutí a tady v tom případě zřejmě platí, že odvážným štěstí přeje. Oni se mohli spolehnout na podporu českých a slovenských emigrantů, kteří žili ve Francii nebo v USA. Byli to lidé, kteří často byli velmi kritičtí k Rakousko-Uhersku, u řady z nich ta emigrace byla i vnitřním rozchodem s říší a poměry v ní. Ti emigranti byli velmi důležití ze dvou důvodů. Tím prvním bylo, že řada z nich vstupovala do československých jednotek, ale nebyly jich velké počty, těch emigrantů zase tolik nebylo. Druhým důvodem bylo poskytnutí morální, politické i finanční základny odboji. Byly to právě různé emigrantské spolky, které získávaly konexe na třeba americké nebo francouzské politiky a zároveň získávají peníze na vedení odboje."
"Pittsburská dohoda rozhodně patří mezi klíčové dokumenty, které se vztahují k budoucímu založení Československa. Společně s Clevelandskou dohodou bych je považoval za určité neformální dokumenty. Jsou to určité deklarace, prohlášení, navíc přijaté krajanskou komunitou v zahraničí, kteří ani neměli příliš důvodů vracet se po založení československého státu do země, která je teď v místech, odkud odešli. Narozdíl od toho Washingtonská deklarace nebo Martinská deklarace už jsou dokumenty, které byly trošku závaznější, už sledovaly nějaký konkrétnější politický cíl a směřovaly ke konkrétnímu uspořádání nového státu. Všechny body v Clevelandské nebo Pittsburské dohodě jsou jakoby teze, které se mají dále rozvinout, jsou nastaveny velmi obecně a přímo se v nich říká, že pak bude záležet na domácích představitelích, jak nastaví ty konkrétní parametry politického systému. Washingtonská deklarace je už považována za jednak vyhlášení nezávislosti, byť byla přijata ještě před tím vlastním vyhlášením, a zároveň je považována za jakési programové prohlášení Prozatímní vlády, která fungovala v exilu ve složení Masaryk, Štefánik, Beneš. Ale už tam jsou konkrétní prvky politického systému, objevují se tam konkrétní zmínky o politice státu v jednotlivých oblastech - sociální oblast, hospodářství, zahraniční politika apod. takže už to můžeme považovat za nějaké konkrétní nastavení ať už programových nebo politických aspektů fungování nového státu."
"Slovensky je proto, že Slováci žijící v Americe hráli jednoznačně prim mezi těmi zahraničními spolky. Slováků v Americe bylo obrovské množství, oni odcházeli z Uher v naprosté většině z ekonomických důvodů. Byli možná i lépe organizováni než Češi v Americe, a i proto je dohoda psaná slovensky. Ta dohoda je zajímavá tím, že projektuje československý stát v takové podobě, jak nikdy nebyl, respektive jakým se stal až na samém konci své existence v roce 1938 - 39. Byla to dohoda, kdy se američtí Češi a Slováci domluvili na tom Česko-Slovensku. Na tom, že slovenská část, jakmile to bude možné, dostane rozsáhlou autonomii, legislativní, správní atd. Po roce 1918 se to nestalo, Československo byl vlastně dosti centralizovaný stát. Slovákům to samozřejmě vadilo, ale ze začátku realisticky věděli, že na nějakou autonomii nemají. Ovšem ve třicátých letech to začalo být velkým problémem a Slováci samozřejmě usilovali o autonomii a řada z nich poukazovala na to, že tu Pittsburskou dohodu, kde ta autonomie byla přislíbena podepsal právě i T.G.Masaryk a brali to tak trochu… nevím jestli zradu nebo nedodržení slova. Samozřejmě něco jiného je situace v Americe v roce 1918 a něco jiného realita v Československu, těžko z toho vinit T.G.Masaryka. On neměl až takový vliv na to, jestli stát bude autonomní nebo nebude. Druhá věc souvisí samozřejmě i s tím, že Masaryk tuto dohodu podepisoval jako pan Masaryk a nikoli jako prezident Československa."
Také Petr Just připomíná, že se na Pittsburskou dohodu za 1. republiky často poukazovalo, např. v kritickém roce 1938.
"Na tu Pittsburskou dohodu se poukazovalo v tom roce 1938 a její originál se měl snad přímo objevit na území Československa, měl být přivezen z USA určitými skupinami, které se snažily prosazovat právě naplňování bodů z pittsburské dohody. Údajně se měla objevit také na začátku 90. let, aby připomněla Čechům v tom druhém období, kdy se štěpilo Československo, že v minulosti se Slováků k něčemu zavázali a tyto závazky nenaplnili. Pittsburská dohoda se tedy v roce 1938 objevuje na scéně, ale myslím, že tím hlavním impulsem, který posléze vedl k přiznání autonomie Slovákům na podzim roku 1938 ani tak nebylo nějaké uvědomění si, že jsme se ke Slovákům chovali nějak neférově, ale byla to spíš snaha stabilizovat poměry uvnitř Československa v době, kdy bylo destabilizováno vnějšími vlivy - mnichovskou dohodou a posléze i vídeňskou arbitráží."
Jaké byly reakce českých politiků na slovenské výtky o neplnění závazků z dohody?
"Čeští politici argumentovali jedním z těch bodů, který je vlastně uveden na konci pittsburské dohody v němž se říká, že o těch konkrétních aspektech mají rozhodnout sami zvolení představitelé na území Československa, až budou ustaveny všechny orgány a všechny instituce. Argumentovali tím, že pittsburská i Clevelandská dohoda jsou nějakými nezávislými prohlášeními českých a slovenských krajanů v Americe a, když to řeknu teď možná trochu vulgárně, ´co nám mají co nějací krajané, kteří se ani nechtějí vrátit zpátky do vlasti, diktovat, jak mají být nastaveny naše ústavní instituce, jak máme mít organizovanou státní správu, jaké má být územěsprávní uspořádání apod. My si to tady rozhodneme sami, ostatně oni nám k tomu dali volnou ruku v posledním bodu pittsburské smlouvy.´ Tady je nutno říci, že dohody si podepsali představitelé českých a slovenských krajanských organizací, ale je tam i podpis T.G. Masaryka. Ten to sice podepisoval jako soukromá osoba, nebyl vázán žádným politickým úřadem, nebyl vázán žádnou ústavní funkcí, kterou by v tu dobu vykonával, byl v podstatě představitelem československého exilového odboje, později exilové vlády, bez nějakého konkrétního mandátu a legitimity k tomu, aby dělal oficiálním způsobem nějaké kroky. Ale minimálně nějaký morální závazek, když posléze vykonával ústavní funkci prezidenta republiky zasazovat se alespoň o částečné naplňování Pittsburské dohody, určitě měl."
V posledním roce války se situace v Rakousko-Uhersku stále zhoršovala. Monarchie utrpěla těžké válečné ztráty a narůstaly také sociální problémy.
Na konci října odjela československá delegace předních politiků na jednání do neutrálního Švýcarska, počítalo se s tím, že Rakousko - Uhersko ještě přežije zimu 1918. Na situaci předcházející vyhlášení samostatnosti vzpomínal v roce 1932 publicista Kamil Harmach.
Mezitím ale vešla ve známost tzv. Andrássyho nóta, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Andrássy oznamoval americkému prezidentu Wilsonovi ochotu jednat o mírových podmínkách. Lidé si ale její text vyložili jako kapitulaci monarchie, a tak byl 28. října v Praze spontánně vyhlášen samostatný československý stát.
