Tradici prezidentských projevů k Vánocům a Novému roku založil TGM
V čase novoročního oběda řada z nás zapíná rozhlasový přijímač nebo usedá k televizní obrazovce, aby si vyslechla projev prezidenta republiky. Kdy tato tradice vznikla a co projevy jednotlivých českých a československých prezidentů vypovídají o své době? Tomu se v následujícím pořadu věnuje náš rozhlasový kolega Ladislav Dvořák.
Vůbec první prezidentský projev pronesl 1. ledna 1949 Klement Gottwald, jenže i před tím se hlavy státu vyslovovaly k aktuálnímu dění i tradici vánoc. Bylo to ale vždy na Štědrý den, proto mluvíme o tzv. vánočních či štědrovečerních poselstvích.
"Štědrovečerní poselství a novoroční projevy prezidentů republiky jsou mnohdy velmi zajímavými a výmluvnými dokumenty o době a režimech, v nichž byly pronášeny, i o osobnostech a naturelech mužů, kteří je pronášeli,"
- říká historik Josef Tomeš z Masarykova ústavu Akademie věd. Na sklonku roku 1933 natočil prezident Tomáš Garrigue Masaryk pro Filmový týdeník poselství míru a naděje. Třebaže v jeho případě šlo o výjimku, svým způsobem se tak zasloužil o vznik této tradice. Těsně před Vánocemi 1935 se novým prezidentem stal Edvard Beneš. Protože se jednalo v podstatě o inaugurační proslov, o tradičních vánočních poselstvích mluvíme až v letech 1936 až 1947, a to už na rozhlasových vlnách. Například v r. 1947 se Benešův projev nesl v optimistickém duchu, ve snaze posílit národ na pozadí růstu napětí v Evropě. V r. 1938 ale přišel mnichovský diktát a okleštění naší země. Tehdy už projev pronesl Emil Hácha, který byl zvolen hlavou státu 30. listopadu.
/Tomeš/ "Vánoční štědrovečerní poselství bylo jedním z jeho prvních projevů k národu. Bylo to poselství poměrně obsáhlé. Je na něm zajímavé, že bylo proneseno ve své většině v češtině, potom z části ve slovenštině a dokonce v rusínštině."
/Emil Hácha/ "Radostná nálada vánoční, vypěstovaná staletou tradicí, nedovoluje nám zapomenout na smutek, který nás všechny svírá. A nemůže mne pohnouti, abych se snažil budit konejšivé naděje pro příští léta. Ale jsou také světla v tomto našem národním soumraku. Jsme stále na svém kusu země, jako jsme na něm byli déle než tisíciletí."
Vánoce 1939 už byly poznamenané děním v protektorátu, tragickými událostmi 17. listopadu, kdy došlo k prvním popravám, a dobou, kdy mnoho Čechů už bylo v koncentračních táborech. Počínaje rokem 1940 až do r. 1944 promlouval z Londýna prostřednictvím britského rozhlasu exilový prezident Edvard Beneš. V r. 1942 hodnotí nejtěžší a současně přelomový válečný rok.
/Tomeš/ "Je to velmi obsáhlý politický projev, analýza situace. To byl rok heydrichiády, vyhlazení Lidic a Ležáků, rok velikých obětí domácího odboje. Zároveň je to ale předvečer stalingradské katastrofy nacistické armády v lednu a v únoru r. 1943. Signály o přelomu ve válce byly zjevné. Byl si jich vědom nejenom Edvard Beneš, ale i samotní němečtí vládci."
/Edvard Beneš/ "Prožíváme symbolické dny vánoční ve strádání a utrpení a za řinčení zbraní válečných. A přece žádný z věrných československých občanů, tak jak to byla jeho povinnost, neklesal na mysli a doufal a věřil, že ta ohavnost spuštění, která se šířila po Evropě a světě z fašistické a nacistické morální a materiální bídy, násilí, tortury a konečně i války, že toto zosobněné satanské zlo nemůže a nesmí strašný, v historii dosud neviděný boj vyhrát."
Přesuňme se teď na konec r. 1946. V tomto roce se konaly první poválečné parlamentní volby, které potvrdily celkový posun české společnosti směrem doleva. Zároveň to byl rok četných procesů s představiteli okupační správy v českých zemích, vyhlášen byl také dvouletý hospodářský plán.
/Edvard Beneš/ "Snad jsou tu a tam nedostatky v našem plánu, to uvidíme během jeho provádění. Nyní však je třeba dobré vůle, usilovné snahy, spolupráce, součinnosti a podpory nás všech, dokázat sobě i světu, jak si ceníme svého svobodného státu."
Historicky poslední vánoční poselství prezidenta republiky pronesl o rok později opět Edvard Beneš. Zároveň to byl jeho poslední významný proslov k národu před únorovými událostmi r. 1948.
/Tomeš/ "Po únoru, tak jako v mnoha jiných oblastech, nastala změna, i pokud jde o vánoční a novoroční projev prezidenta republiky. Vánoční či štědrovečerní poselství se transformovalo v novoroční projev prezidenta republiky. První z nich byl vysílán na Nový rok 1949, pronášel ho nový československý prezident Klement Gottwald a v projevu jednak zhodnotil význam února, brojil samozřejmě proti zrádné reakci a velmi slavnostně uvedl rok první československé pětiletky."
/Klement Gottwald/ "Naše společná práce v uplynulém roce nebyla bez úspěchů, ale také ne bez překážek a obtíží. Docílili jsme mnohého, ale zdaleka ne všeho. Mnoho práce nás čeká v nastávajícím roce 1952. Přejme si, aby naše lidově demokratická republika v pevném spolku se Sovětským svazem mohutněla a vzkvétala."
Po Klementu Gottwaldovi a následně Antonínu Zápotockém se prezidentského úřadu ujal koncem 50. let Antonín Novotný. První novoroční projev pronesl v r. 1958. Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Oldřich Tůma v této souvislosti upozorňuje, že rétorika komunistických prezidentů měla leccos společného:
/Tůma/ "První věc, co nás napadne, když slyšíme pořád ta samá klišé a vyjádření k těm samým tématům - jak je vlastně možné, že socialismus nebyl už dávno vybudován, když každým rokem sílil? Že mír nezavládl na celé planetě, když jeho věc byla každým rokem posilována, a že sovětská věda dávno nepředehnala západní nebo americkou vědu, když měla pořád takové úspěchy?"
/Antonín Novotný/ "Naší snahou a přáním do nového roku je, možno to vyjádřit prostě: chceme, aby to byl rok dalších úspěchů v práci našeho lidu při socialistické výstavbě naší vlasti, rok míru a rostoucího přátelství mezi národy. Dnes, když se ohlížíme zpět na všechno, co bylo v naší práci dosaženo, na všechno, co bylo uděláno pro mír, můžeme říci, že naše společné úsilí vydalo dobré plody."
Své jedenácté a zároveň poslední novoroční poselství pronesl Antonín Novotný v r. 1968.
/Tůma/ "Tam je myslím zajímavý ten projev samotný. Je to mnohem školenější a jistější hlas, taky kadence řeči je mnohem pomalejší. Možná škodolibě bychom mohli říct, jako by se v r. 198 rozjížděl a teď už brzdil nebo dojížděl do nádraží... I když on to možná takto pár dní před svým odstoupením z funkce 1. tajemníka ústředního výboru netušil."
/Antonín Novotný/ "Politiku mírového soužití nechápeme tak, že mlčky budeme přihlížet k tomu, co imperialistické velmoci provádějí proti zájmům lidského pokroku, proti malým národům, jak to vidíme například ve Vietnamu. Proto nadále povedeme otevřený ideový boj a současně chceme svými výsledky na všech úsecích, od výroby až po vědu, kulturu a umění, uvědomění lidu, dokázat přednosti socialismu."
1. ledna 1969 už promlouval k národu prezident Ludvík Svoboda. A nutno říct, že se jeho projev vymykal projevům jeho komunistických předchůdců. Je to dáno situací, je to jen několik měsíců po okupaci naší země.
/Ludvík Svoboda/ "Moji drazí spoluobčané! Hovořím k vám a je mi, jako byste vy všichni, kdo mne posloucháte, byli přede mnou. Ve vašich očích vidím plno zvídavosti, zájmu i nadějí. V některých i obavu. Mluvím k vám z Pražského hradu, z míst, která přes všechna dramata, jimiž jsou naplněny dějiny našich národů, jsou pro nás všechny určitým symbolem, určitou jistotou."
Prvním a zřejmě i posledním slovenským prezidentem, který kdy vládl z Pražského hradu, byl Gustáv Husák. S jeho nástupem do funkce se obsah novoročních projevů vrací ke zcela obvyklým a klišovitým projevům komunistických prezidentů. Dokladem toho je r. 1977.
/Gustáv Husák/ "Pre úspešný rozvoj našej vlasti, pre tvorivú prácu, má nesmierny význam tá skutočnosť, že žijeme už štvrté desaťročie v mierových podmienkach. Zárukou našej slobody a nezávislosti i pokojného života našich občanov bolo, je a bude naše pevné spojenectvo so Sovietskym zväzom a ďalšími bratskými socialistickými krajinami."
Paradoxem je, že v den projevu byla publikována Charta 77. Její signatáři byli později vystaveni nenávistným útokům.
/Tůma/ "I přes tu kampaň a přes všechna represivní opatření se opozici nového typu, která tady v Československu vznikla, už zlikvidovat nepodařilo. A vlastně situace určité politické polarizace, režimu vůči existující opozici, i když ta opozice byla velmi slabá a většina veřejnosti ji možná vnímala jen jako nějaký kolorit, tak ta situace tady zůstala až do konce 80. let, kdy nakonec opozice zvítězí a režim zmizí."
V roce 1989 se v projevu Gustáva Husáka objevují spojení jako "potřeba kriticky posuzovat", "rozvíjet demokracii", mluví se o přestavbě, snaze navazovat vzájemně výhodné vztahy, tedy i se západními zeměmi.
/Tůma/ "Rok 1989 pak v takové rychlosti, kterou si málokdo dokázal představit, bude přinášet jednu zdrcující zprávu za druhou: pád komunistického režimu v NDR, pád Berlínské zdi a pak už přijde na řadu Československo. A Gustáv Husák tři týdny před eventuálním dalších novoročním projevem z pozice prezidenta bude místo toho 10. prosince pronášet svůj abdikační projev a navždycky z obrazovek Československé televize nebo z reproduktorů Československého rozhlasu zmizí."
/Gustáv Husák/ "Ešte raz vám prajem veľa zdravia, radosti, spokojnosti a úspechov práci, aby sa nám darilo uskutočňovať spoločné zámery, aby ďalej rozkvitala naša vlasť, Československá socialistická republika."
/Václav Havel/ "Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá!"
- Tuto proslulou větu pronesl 1. ledna 1990 nový československý prezident Václav Havel. A ta také uzavřela náš pořad o novoročních projevech prezidentů, který připravil náš rozhlasový kolega ze stanice Českého rozhlasu Radio Česko Ladislav Dvořák.
