Thomas Prosek: Být perfekcionista a mít štěstí
Thomas Prosek (Tomáš Prošek) se narodil v Československu. Mezi jeho předky patří Italové a Němci. Vystudoval ČVUT v Praze obor inženýr-architekt a urbanista s rozšířeným výtvarným studiem. V 80. letech opustil rodnou zemi a usadil se ve Spojených státech, kde se již několik desetiletí věnuje architektonické ilustraci a konceptuálnímu designu.
Rozhovor se uskutečnil ve Front galerii Generálního konzulátu ČR v Los Angeles, kde Ing. Arch. Tomáš Prošek vystavoval ukázku své umělecké tvorby. Jeho kariérní cesta jej z Kansas City v devadesátých letech přivedla až do San Franciska, kde od té doby žije a tvoří v idylickém Bay Area a podél malebného pobřeží Sonoma.
Co vás přilákalo k umělecké tvorbě v severní Kalifornii?
Nádherná příroda a genius loci zdejších měst, kde se San Andreas rozsedlina setkává s Pacifickým oceánem pod zářivě modrou oblohou. Tato jedinečná kombinace mi poskytuje inspiraci pro malbu úchvatných krajin, dramatických městských panoramat i industriálních scén.
Není vám líto, že jste opustil profesi inženýra-architekta?
Ano i ne. Navrhl jsem několik luxusních vil a pár předběžných návrhů středně velkých staveb. Nicméně jsem se po dobu třiceti pěti let podílel na urbanistických projektech po celém světě – od Severní a Jižní Ameriky přes Evropu až po Střední východ a Asii.
Vaše tvorba má úžasnou atmosféru. Jak přistupujete k malbě krajin a architektury?
Ve svých realistických akvarelových malbách dodržuji několik vlastních pravidel. Soustředím se na kontrast světla, odlesky a odstíny, které zachycuji těsně před západem slunce. Tento okamžik spojuje klid a chaos v harmonii, komponované podle zlatého řezu s nádechem dadaistického rozřezání. Mezi vodou a nebem vždy hledám příběh.
Co znamená dadaistický rozřez?
Je to technika, která využívá rozřezání a přeuspořádání formátu původního materiálu k vytvoření nových pohledů. Dadaisté tímto způsobem zpochybňovali a narušovali hodnotu tradičního umění, kladli důraz spíše na koncept než na estetiku.
Jaké barvy používáte?
Mám velmi omezenou paletu šesti světlo stálých pigmentů – ultramarín a blankytnou modř od Windsor & Newton, quinacridone růžově červenou, žlutý okr a quinacridone siena pálenou od Daniela Smithe. Bílou barvu pak tvoří ručně vyrobený akvarelový papír.
Podle čeho tvoříte?
Vždy jsem si přál být nezávislým umělcem, což za socialismu nebylo možné. Proto jsem odešel do světa – jen s blokem na skici a bez fotoaparátu. Snažil jsem se zachytit zajímavé pohledy a, pokud bylo třeba, je barevně dotvořit, klidně i pastelkami.
Dáváte přednost nějakým technikám?
V Praze jsem nejčastěji maloval oleji. V USA moje práce pro architekty začínaly perokresbou nebo tužkou, kterou jsem následně domalovával barvou. Často jsem kombinoval média – pastelky, vodovky i koláže, někdy formované digitálními technologiemi. Mé klasické akvarely však zůstávají časem prověřenou tradicí, nyní ještě podpořenou moderními, dokonalými pigmenty.
Nebojíte se, že s vámi umělá inteligence zatočí?
Kvůli AI jsem už o některé zakázky přišel. Tyto technologie dokáží to, co mě trvalo dny, zvládnout za několik minut. Zda výsledek vyhovuje, je však subjektivní otázka.
Snažil jste se předávat své zkušenosti nastupující generaci?
Kdysi jsem vyučoval skicování – perspektivu a design na Academy of Art v San Franciscu. Na severním pobřeží Pacifiku jsem vedl plenérové kurzy. Byla to zábava, i když vítr často rozfoukal pomůcky nebo převrátil stojany. Od té doby raději tvořím v ateliéru.
Zdědil jste profesi po rodičích?
Ano. Otec byl také inženýr-architekt, dobře maloval a učil celý život na ČVUT. Maminka zase studovala módní návrhářství u Bati.
Co vás přivedlo ke studiu architektury?
Původně jsem se hlásil na UMPRUM, protože jsem od mládí rád maloval. Přijímací zkoušky jsem však zvládl maximálně na desáté místo, zatímco přijímali jen devět nejlepších. Asi jsem tehdy neměl správné politické vazby. Na ČVUT mě naopak doporučil kamarád ze základní školy, který byl předsedou svazu mládeže na fakultě.
Žijete nedaleko centra filmového průmyslu. Zkoušel jste se zapojit?
V Československu jsem pracoval na scénografii pro televizi. V USA jsem tvořil storyboardy a dekorace pro divadlo. Moje manželka je autorkou několika oper, které jsme společně produkovali. Například pro komorní operu Lariat jsem vytvořil kulisy pláže Carmel, lesa a misie. Postavil jsem scénu tří otočných periaktů, které si zpěváci během představení posouvali podle potřeby.
Kteří umělci vás ovlivnili?
Canaletto, Piranesi a Caravaggio.
Jak relaxujete od práce?
Hraju golf. Kdysi jsem měl handicap 7, což je na amatéra dobré. Po operaci kolena to bude těžší, ale nevzdávám to.
Co byste doporučil svým následovníkům?
Mít štěstí a nespoléhat na ostatní. Věřit ve vlastní tvorbu, i když se setká s nepochopením. Nemít očekávání, abyste předešli zklamání. A nakonec – být perfekcionista je lepší, než být jen dobrý.
