Před 130 lety vyšlo první číslo Lidových novin
Bratři Čapkové, Karel Poláček, Rudolf Těsnohlídek, Ferdinand Peroutka – výrazné osobnosti, které proslavily Lidové noviny zejména v meziválečném období.
Lidové noviny byly od počátku spojené se jménem rodiny Stránských, s poslancem Adolfem a jeho synem Jaroslavem, který vlastnil brněnskou tiskárnu Polygrafia. Právě v Brně v roce 1893 vyšlo první číslo. Podobně jako jiné deníky té doby měly ranní i večerní vydání. V polovině roku 1920 vznikla filiální redakce v Praze, čímž se z lokálního deníku stalo vlivné médium i v československé metropoli. Pracovaly tak vedle sebe dvě redakce plné zvučných jmen. V Praze to byli pod vedením šéfredaktora Eduarda Basse Karel Zdeněk Klíma, Arnošt Heinrich, bratři Čapkové, nebo Karel Poláček, na Moravě pak Bohuslav Štěchovský, Rudolf Těsnohlídek, Leoš Janáček, Arne Novák, Bedřich Golombek, krátce také Jiří Mahen a řada dalších. Lidové noviny se profilovaly jako liberální list středostavovské inteligence, který silně podporoval tzv. skupinu Hradu. Své příspěvky zde mimochodem (obvykle pod pseudonymy) zveřejňovali i prezidenti T. G. Masaryk a Edvard Beneš.
Pestrá skupina skvělých spisovatelů a publicistů výrazně ovlivnila meziválečnou žurnalistiku. Právě v Lidových novinách například na popud šéfredaktora Arnošta Heinricha vznikl typicky český žánr sloupek. Jako první v Česku uveřejňovaly politickou karikaturu.
V komunistických dobách svobodnému tisku pšenka nekvetla
V období po roce 1945 až do své emigrace řídil Lidové noviny (pod názvem Svobodné noviny) proslulý novinář a publicista Ferdinand Peroutka. Po únoru 1948 se Lidové noviny pronikavě změnily a do šéfredaktorského křesla usedl dlouholetý člen redakce, spisovatel Jan Drda. Obsah pod vlivem komunistické cenzury ztratil čtenáře. Proto také Lidové noviny v roce 1952 přestaly vycházet. O jejich obnově se uvažovalo v roce 1968, v době Pražského jara, kdy se jejich šéfredaktorem měl stát známý publicista a novinář Antonín J. Liehm. Sovětské tanky ovšem svobodu slova zarazily.
První novodobé nezávislé médium
K oživení prestižního titulu došlo až na konci osmdesátých let díky několika novinářům působícím v disentu, jako byl například bývalý redaktor časopisu Reportér Jiří Ruml, který se stal i šéfredaktorem obnoveného periodika. Jako další redaktor zde působil Rudolf Zeman a do listu přispívala řada dalších disidentů např. Jiří Dienstbier, Ludvík Vaculík či Václav Havel, pod pseudonymy sem však psala i řada lidí z tzv. šedé zóny (např. hudební publicista Jiří Černý či filmový kritik Jan Lukeš). První dvě nultá čísla vyšla v druhé polovině roku 1987, první řádné číslo bylo datováno lednem 1988 a nechyběla v něm kromě různých analýz a zpráv z domova i ciziny ani reportáž z demonstrace ke Dni lidských práv 10. 12. 1988 na pražském Škroupově náměstí. Vydavatelé Lidových novin se snažili svoji činnost legalizovat, to se jim však až do listopadu 1989 nepodařilo. Navíc Rudolf Zeman s Jiřím Rumlem byli vzati do vazby v ruzyňské věznici.
Tam si pro ně v listopadu 1989 přijeli kamarádi a přivezli je přímo na pražskou Letnou, kde tehdy probíhala největší protirežimní demonstrace.
Na jaře 1990 začaly Lidové noviny vycházet jako deník a vycházejí dodnes, i když se podobně jako jiná tištěná média potýkají s výrazným odlivem čtenářů.
