Vídeň je moje srdeční záležitost, říká šéfredaktorka Vídeňských svobodných listů Dagmar Toufarová

Vídeňské listy z konce roku 2023

Vídeňské svobodné listy vycházejí od roku 1946 a pokračují v tradici česko jazyčných novin. V jejich čele stojí Dagmar Toufarová. Co jí přivedlo do Vídně, čím se snaží získat nové čtenáře, má mladá generace zájem se družit s krajany? To vše v následujícím rozhovoru. 

Co vás přivedlo do Vídeňských svobodných listů?

Objevila se nabídka a já jsem v podstatě změnila profesi, protože dříve jsem pracovala jako učitelka cizích jazyků. A jelikož je Vídeň moje srdeční záležitost, tak když bylo vypsáno výběrové řízení na tuto pozici, tak jsem se přihlásila. Nejdříve mne přijali do redakce a po necelém roce jsem se stala šéfredaktorkou.

Když se vrátíme ještě trochu do minulosti, prošla Vídeňskými svobodnými listy nějaká známá novinářská jména?

Většina šéfredaktorů působících ve Vídeňských svobodných listech byla příslušníky české menšiny, to znamená vídeňští Češi nebo lidé, kteří žili ve Vídni a měli k české menšině blízko. Teprve v posledních dvou případech se to změnilo. Moje předchůdkyně Tereza Chaloupková přišla do Vídně za studiem a pak tu zůstala. A já mám takovou komplikovanou historii, protože jsem ve Vídni studovala, pracovala, ale nikoli kontinuálně.

Noviny vycházejí od roku 1946, což znamená, že jsou určitou pamětí, historickým dokumentem o životě Čechů ve Vídni. Máte nějaký archiv a jak velký je vůbec zájem vyhledávat staré články?

Archiv máme v několika podobách. V redakci máme noviny přímo z roku 1946, dokonce to první vydání. Všechny výtisky máme svázané po ročnících ve dvou vydáních. V minulém roce došlo k digitalizaci, takže některé ročníky, konkrétně ty od roku 1946 do roku 2002 už jsou v digitální podobě a zájemci je najdou na webové stránce projektu Anno, který dělala rakouská Národní knihovna. Další ročníky jsou v přípravě k digitalizaci. Zájem o vyhledávání není až tak velký, ale na druhou stranu se ozývají studenti, badatelé, kteří hledají nějaké konkrétní informace nebo se zajímají o nějaké téma, rok, o nějakou osobnost. A teď, když proběhla digitalizace, tak i někteří vídeňští Češi říkali, že už tam zkoušeli hledat a že tam třeba našli informace o svých příbuzných, o tatínkovi a velice je potěšilo, že se k těm informacím mohli znovu dostat.

Dagmar Toufarová | Foto: Klára Stejskalová,  Radio Prague International

Jak často a v jakém nákladu Vídeňské svobodné listy vycházejí?

V minulosti šlo o týdeník, v současnosti vycházíme jednou za čtrnáct dní, kromě letního období a přelomu roku. Náklad pokrývá potřeby menšiny. A také víme, že jedny noviny čte celá rodina, celé příbuzenstvo. Takže odhadujeme, že naše čtenářská obec čítá zhruba 4000 osob.

Co vaše čtenáře baví? Co v novinách nejčastěji vyhledávají?

Vzhledem k tomu, že majitelem a vydavatelem novin je Menšinová rada české a slovenské větve, která zahrnuje nebo sdružuje 18 spolků, tak největší část obsahu tvoří spolková činnost, to znamená pozvánky na akce nebo naopak informace o akcích, které proběhly. Ale snažíme se teď dávat do novin i informace o lidech, kteří nejsou ve spolcích, ale jsou zajímaví, ať už to jsou podnikatelé, vědci, prostě kdokoliv, na koho narazíme a chceme ho představit.

Vy osobně nepocházíte z té klasické české menšiny žijící ve Vídni. Přišla jste sem oklikou přes zahraniční angažmá. Pokud vím, tak jste působila v Číně a v Rusku jako učitelka bohemistiky?

Ano, posledních 6–7 let jsem strávila několik 1000 km daleko. Takže teď jsem svému domovu, což je Vysočina, daleko blíž.

Co vlastně vede lidi v tak vzdálených zemích jako je Čína nebo Rusko k tomu, že mají zájem se učit češtinu?

Určitě to ovlivňuje i vztah těch dvou zemí, to znamená politická situace a ekonomické vztahy. Takže v Rusku to bylo především to, že studenti z Ruska se mohou rychle a relativně lehce naučit česky a mnoho z nich chtělo, někteří stále chtějí jít studovat do ČR, protože studium v ČR je pro ně na státních školách zadarmo, kdežto v Rusku většina z nich si musela své studium financovat. V Číně to je trošku jiné. Tam si studenti nemohou tak úplně vybírat. Vlastně musí skládat zkoušku, která se nazývá Kao-kchao, což je něco jako naše maturita a přijímací zkoušky. Na základě toho, jak dobře ji absolvují, plus jsou tam ještě další věci, které ovlivňují získání bodů, například ze které jsou provincie, z jakého jsou etnika apod. Podle toho si pak mohou vybrat z některých vysokých škol, z některých oborů. Takže ptát se čínských studentů, proč si vybrali právě češtinu, je trošku zavádějící otázka.

Dagmar Toufarová | Foto: Klára Stejskalová,  Radio Prague International

Po příchodu do Vídně jste kariéru pedagožky opustila a věnujete se naplno novinám?

Novinářská práce je opravdu náročná, takže tomu věnuji většinu svého pracovního, ale i volného času, protože k novinářské profesi patří samozřejmě i návštěva různých akcí. A vzhledem k tomu, že mnoho jich je večer nebo o víkendech, tak je to i ten volný čas. Dělám to ráda, protože kontakt s českou menšinou je opravdu důležitý a vidím i to, že lidé na mě, na noviny reagují jinak, když ví, že to není jenom jméno na papíře, ale jak ten člověk vypadá, můžou si s ním popovídat. Takže to jsou většinou velmi zajímavá setkání. Často mi ti lidé svěřují i nějaké vzpomínky, zasvěcují mě rádi do historie. Je to příjemné.

Když se projdeme po Vídni, vidíme, že snad každá rodina má někoho s českými kořeny. Českých jmen na obchodech je neuvěřitelné množství. Existuje tady také celá řada krajanských spolků. Možná tím, že jste přišla zvenčí, můžete posoudit, čím to je, že jednotlivé spolky často nespolupracují, že Češi tady nedokážou držet pohromadě?

S tím zakořeněním to není tak úplně pravda. Zjistila jsem, že tu pracoval můj prastrýc. A nedávno jsem se dozvěděla, že moje praprababička byla údajně kojná na císařském dvoře.

Pravdou je, že asi každý druhý Vídeňan má nějakého předka nebo příbuzného z Čech, Moravy nebo ze Slovenska, prostě z rakousko-uherské monarchie. A co se týče menšiny, tak když si povídáte s někým, tak není třeba v jednom spolku, je ve třech různých spolcích a někdo další je jeho bratranec a ten je zase zeť někoho nebo tchán. Takže opravdu ty provázanosti jsou tady velmi úzké. Co se týče té spolupráce, tak je to asi tak, jak probíhala historie a vývoj, jak lidé přicházeli v určitých vlnách a z různých důvodů. Všichni víme, že ne všichni si se všemi rozuměli. Nechci říct, že tady byla nebo je nějaká rivalita, ale samozřejmě ta kooperace se musí budovat a snažíme se o to. Věříme, že se nám to bude dařit lépe a lépe. A co třeba můžu říct za Vídeňské svobodné listy, tak v posledním roce jsme se hodně snažili přidat slovenské články, ať už o slovenských spolcích, o slovenských akcích, ve slovenštině a rádi bychom i v této česko-slovenské spolupráci pokračovali. A je to i o tom, že v mnoha spolcích jsou starší lidé a je potřeba se otevřít mladší generaci, aby někdo pokračoval a třeba to převzal.

To je problém celé řady spolků po celém světě, že ti lidé, kteří se sdružovali, stárnou a ti mladí ne, že by se nesdružovali, ale scházejí se kolem úplně jiných organizací. Jsou to například České školy bez hranic jako takový nový nositel krajanství. Dá se říci, jak se to daří ve Vídni a má mladá generace vůbec zájem ve spolkové činnosti pokračovat?

Komenského škola,  budova na adrese Schützengasse 31 ve Vídni | Foto: Markéta Kachlíková,  Radio Prague International

Tady máme školy Komenského, které jsou vlastně od mateřské školy až po gymnázium, což je velmi silná základna. Pokud sem někdo přijde s dětmi, tak může určitě své děti dát do této školy a mohou se vzdělávat, ať už v češtině, slovenštině, v dalších jazycích, němčině, maďarštině. Co se týče mladé generace, tak máte pravdu, že se teď neženou do těch spolků, protože někdy o nich třeba ani neví. Ale na druhou stranu teď třeba nedávno vznikly dva nové spolky, které založili mladí lidé. Jeden z těch spolků – Eva – tvoří takové akční ženy a druhý spolek jsou studenti, kteří sem přicházejí z Česka, ze Slovenska a hledají kamarády, přátele, radu, jak studovat a chtějí se samozřejmě setkat, jít za zábavou. Takže i z těchto důvodů vznikají spolky. Velmi oblíbený je třeba česko-slovenský hospodský kvíz, kam chodí i lidé, kteří nejsou ve spolcích. Tam je hodně mladých lidí a vlastně se tam tak říkajíc natáhli z univerzity, protože ta informace se dostala dál a dál.

Jsme na začátku nového roku. Chystáte pro své čtenáře v roce 2024 nějaké novinky?

Pracujeme na spoustě změn, inovací. Nechceme všecko hned měnit, překopat, ale postupně se chceme dostat do dalších sfér. Momentálně je možné si objednat a předplatit Vídeňské svobodné listy pouze v tištěné formě. Zasíláme je nejenom po Rakousku, ale i do Česka. Postupně se chceme dostat i do on-line sféry, to znamená digitálních novin.

klíčové slovo:
spustit audio

Související