Vítkov - procházka staletími

Dnešní historické obzory nás zavedou nejprve do 15. století do dob husitských válek a potom do století minulého. Jak je to možné? Navštívíme totiž pražský vrch Vítkov, na němž byla před 585 lety svedena známá bitva. Tento pražský kopec je ale zajímavý i památníkem, který na něm byl v první polovině 20. století vybudován. Na Vítkov vás zve Martina Lustigová.

Přenesme se nejprve do léta roku 1420, kdy Zikmund vede první křížovou výpravu proti husitským Čechům. Pražští husité se obávají, že velké křižácké tažení nezvládnou. Praze proto na pomoc přicházejí orebité z východních Čech i husité z Tábora. 14. července 1420 je na Vítkově hoře svedena jedna z velkých bitev husitských válek.

Křižákům jistě nahrává jejich početní převaha. Přesto jsou ale ve velké nevýhodě. V jaké? To už nám poví Eva Havlovcová: "Představte si takového křižáckého bojovníka, který byl většinou šlechticem, jezdil na koni, měl zbroj. Byl to ozbrojený rytíř se vším všudy. Když tito křižáci spadli z koně, měli velký problém na něj znovu nasednout, protože měli brnění. Kromě toho si uvědomte, že jsme na vrcholu a že křižáci museli zdolávat příkrý sráz. Tady už vidíme genialitu Jana Žižky z Trocnova, který vlastně křižáky vmanévroval tam, kam chtěl."Žižka dokázal beze zbytku využít terénu. Navíc křižáci museli vyjíždět zvláštní stezkou, po níž byli nuceni postupovat po jednom. "Takže nemohl být okamžitě uskutečněn útok několika desítek bojovníků v řadě vedle sebe."

Žižka tímto tahem dokázal minimalizovat vliv početní převahy křižáků. Žižkovi navíc přišli na pomoc další husité. Ti do křižáckých řad vnesli obrovský zmatek a křižáci se dali, jistě k velké nelibosti Zikmunda Lucemburského, na útěk. Bezhlavě prchající křižáci ztráceli orientaci. "Řada z nich se utopila ve Vltavě, řada z nich byla zabita husitskými bojovníky."Úspěch husitů znamenal konec první křížové výpravy.

Po husitských bojovnících se na Vítkově žádné památky nedochovaly - měli tu primitivní okopy a opevněné sruby, které se do dnešní doby nemohly zachovat. Přesto se v paměti českého národa uchovala alespoň památka na slavnou bitvu - například Bohuslav Balbín píše, že vrch je nazýván vrchem Žižkovým.

Bitva husitů s křižáky

Obyvatelé čtvrti pod Vítkovem - Žižkova - byli na Jana Žižku z Trocnova náležitě hrdí. Proto byl v roce 1882 ustaven Spolek pro postavení památníku tohoto husitského vojevůdce. "Spolek pořádal různé vzpomínkové akce na bitvu na Vítkově a k výročí husitských událostí. Činnost spolku měla velký ohlas a mimořádně veliký ohlas měla i mezi našimi krajany, kteří se tehdy stěhovali do Spojených států amerických,"říká Petr Skala z Národního muzea.

Soutěž o návrh Žižkova pomníku byla vyhlášena teprve v roce 1913. Přestože byla obeslána mnoha návrhy, mezi jejichž autory se objevil například Štursa nebo Kotěra, byla neúspěšná: "Spolku se pojetí Štursy a Kotěry zdálo velice modernistické. Soutěž byla anulována a bylo rozhodnuto o konání další soutěže s tím, že pomník měl být postaven k roku 1920, k 500. výročí bitvy. Tyto aktivity samozřejmě přerušila první světová válka."

Válka přinesla zvýšený zájem o husitskou tradici. Za První republiky bylo rozhodnuto o tom, že na Vítkově vyroste Národní památník se sochou Jana Žižky z Trocnova. "První soutěž se konala roku 1923 a byla opět neúspěšná. Úspěšná byla až soutěž roku 1925, kdy zvítězil návrh architekta Zázvorky, podle jehož plánů byl Národní památník postaven. Vlastní stavba byla zahájena roku 1928, 8. listopadu. Toto datum samozřejmě nebylo zvoleno náhodou. Bylo to datum bitvy na Bílé hoře a bylo zvoleno jako jakási symbolická tečka za onou třistaletou porobou."

Hrubá stavba byla dokončena do roku 1932. Zbýval ale ještě velký úkol - vytvořit před památník monumentální Žižkovu sochu. Tím byl pověřen Bohumil Kafka, který na soše pracoval až do roku 1941. "Socha byla vytvořena ve speciálním ateliéru, který byl vybudován pro tuto příležitost v pražských Dejvicích. Vlastní socha byla odhalena roku 1950, ale to už bylo za úplně jiných podmínek." Socha, která se tyčí vysoko nad Prahou, je vskutku monumentálním dílem. Váží 16 tun, je 9 metrů dlouhá a přes 9,5 metru vysoká. Ve své době byla největší jezdeckou sochou u nás.

Ale zpátky ke stavbě památníku. "Národní památník měl být slavnostně otevřen roku 1938 k 20. výročí vzniku republiky. Samozřejmě po Mnichovu se slavnostní otevření z pochopitelných důvodů nekonalo. Po okupaci českých zemí a likvidaci republiky nacisté zdejším prostorám nevěnovali pozornost, což vedlo k tomu, že členové Spolku pro postavení pomníku Jana Žižky sem mohli běžně docházet a pokračovat v práci. Wehrmacht tuto prostoru obsadil až roku 1942, kdy ji zabral jakožto výstrojní sklad."

Vnitřní dispozice památníku připomíná katedrálu. Ostatně najdeme v něm také funkční varhany. Velká Slavnostní síň měla sloužit například ke speciálním schůzím parlamentu - třeba při volbě prezidenta. Ve Slavnostní síni stojí za povšimnutí gobelín, jehož autorem je Karel Svolinský: "Byl vyhotoven speciálně pro slavnostní otevření a jeho historie je zajímavá. Na počátku roku 1939 byl převezen na světovou výstavu do New Yorku. Za mořem prožil celou druhou světovou válku a po válce byl navrácen do republiky." Jeho ústředním motivem je velký státní znak Československa. Umělecky nejhodnotnější částí památníku je Kaple popravených italských legionářů, později známá jako Kaple padlých bojovníků. Na památku legionářů, kteří byli v roce 1918 zatčeni rakousko-uherskou armádou a popraveni, vytvořil Max Švabinský mozaiku.

"Měla být místem posledního odpočinku všech, kdo se zasloužili o vznik Československé republiky, to znamená legionářů, státních činitelů a dalších důležitých osobností." Počítalo se s tím, že v hlavní síni dolní části památníku budou uloženy ostatky prezidenta Masaryka. "Posmrtná pompa, pompézní uctívání, to bylo v rozporu s celoživotními postoji prezidenta Masaryka a s jeho názory. Takže prezident Masaryk tuto myšlenku odmítl. Je pohřben v Lánech v hrobě vedle své manželky." Myšlenka mauzolea byla oživena za zcela jiných poměrů po smrti Klementa Gottwalda v roce 1953, kdy Ústřední výbor KSČ rozhodl, že Gottwaldovy ostatky spočinou právě v památníku. "Ostatky Klementa Gottwalda byly v prosklené rakvi. Sám byl oblečen v jakési slavnostní uniformě a byl nasvícen. Vždy po uzavření výstavní prostory byla Gottwaldova mumie spouštěna o patro níž, kde vzniklo jakési zázemí, kde bylo pečováno o jeho ostatky." Ovšem i přes veškerou péči celého týmu pracovníků musely být Gottwaldovy ostatky v roce 1962 spáleny. Komunistická strana se snažila památník přetvořit v jakýsi Pantheon důležitých osobností - samozřejmě důležitých pro stranu. Vedle ostatků Antonína Zápotockého nebo Ludvíka Svobody byl na Vítkově uložen například popel Karla Kreibicha, Bohuslava Vrbenského nebo Václava Kopeckého. Byl tam i symbolický hrob Julia Fučíka. "Roku 1990 byli pozůstalí a dědici těch zde pohřbených vyzváni, aby si odebrali ostatky svých blízkých. Čili dnes zde nikdo pohřben není."

Tolik k historii vrchu Vítkova. Zbývá nám ještě pohled do budoucnosti. Památník nyní spravuje Národní muzeum a objekt čeká na rozsáhlou rekonstrukci. Počítá se s tím, že v roce 2010 bude památník otevřen jako multifunkční kulturní centrum, které bude místem pro divadelní představení, koncerty i nejrůznější výstavy o české historii.