Hrdina nebo škůdce? Jan Žižka zemřel před 600 lety.
Po staletí přetrvával dvojí obraz Jana Žižky. Jedna strana oceňovala jeho boj proti cizákům a zkažené církvi. Většina katolíků ho však považovala za ničitele a vraha. Hodnocení vojevůdce se střídala i podle ideologických a národnostních měřítek. 600 let po jeho smrti je zřejmé, že portrét jedné z nejvýznamnějších osobností českých dějin nikdy nebude černobílý.
Kolik historiků, tolik Žižků. Začněme tím nejstarším a nejvěhlasnějším. Církevní hodnostář a humanista Eneáš Silvio Piccolomini napsal svou Historii českou (Historia Bohemica) pro svého přítele, aragonského krále Alfonsa. Ale v době svého vzniku, a ještě po dlouhou dobu šlo o nejlepší dílo věnované českým dějinám. Eneáš vůbec neměl Čechy rád a jako pozdější papež Pius II. to dal Jiřímu z Poděbrad patřičně najevo. Vypovídá o tom i jeho zmínka o Žižkovi a husitech: Slepý národ si zaslouží slepého vůdce! Ale i ve své zášti Piccolomini přiznává, že husitský hejtman, který porážel a zaháněl křížové výpravy válečníků z celé Evropy, byl ve své době největším vojevůdcem.
Po Bílé hoře v předlouhé době rekatolizace se udržoval tradiční, odsuzující pohled na Žižku. Ale ani osvícenští myslitelé svůj názor na Žižku, jako krutého válečníka příliš nezměnili. Zásadní zlom způsobil až František Palacký se svým spisem Obrana husitství. Sám o sobě s pýchou napsal: „Jsem první dějepisec, jehož dějiny mohly být podrobně k husitům spravedlivými.“ Z pojetí Palackého také vycházel T.G. Masaryk. Husitská tradice sehrála významnou roli v zápase legionářů v době 1. světové války, při formování samostatné československé armády a vzniku Československa. Novou interpretaci Žižky jako rozvážného státníka a vůdce národa přinesl koncem 19. století historik Václav V. Tomek. Jeho portrét česká společnost vřele přijala, a právě takový Žižka v literatuře, výtvarném umění, a nakonec i ve filmu zdomácněl.
Žižka a křižáci
Slavný vojevůdce rozprášil křížové výpravy na čele s vévody, kurfiřty a biskupy z celé svaté říše římské. Ale poprvé s nimi zkřížil zbraně v Polsku už v roce 1410. Šlo o slavnou bitvu u Grunwaldu, kde došlo k rozhodujícímu střetu mezi polským králem Vladislavem II. Jagielem a Řádem německých rytířů. Nikde se z historických pramenů nedočteme, jestli se Žižka této obrovské řeže zúčastnil. Polský kronikář Dlugoš se o něm zmiňuje v souvislosti s dobytím křižáckého hradu Rehden (Radzyň) krátce po bitvě. Jméno Žižka uvádí hned vedle jeho velitele a druha Jana Sokola z Lemberka, který se grunwaldských bojů prokazatelně zúčastnil, dokonce v blízkosti polského krále. Radek Fukala, historik, autor knihy Velká válka s křižáky 1409–1411 se v souvislosti se Žižkou pouští do drobné spekulace. Poslední fáze bitvy se odehrála u ohromného křižáckého ležení opevněného vozovou hradbou. Zoufalí křižáci se tu na vozech statečně bránili ohromné polské přesile. „Není vyloučeno, že právě na tomto místě Jan Žižka poprvé viděl sevřené vozy chránící tábor a touto strategií se pak inspiroval za husitských válek.“ Kdo ovšem neměl pochybnosti o tom, že Žižka statečně bojoval po boku Poláků u Grunwaldu byl Jan Matejko, nejslavnější polský malíř a autor monumentálního plátna této bitvy. Zachytil trocnovského hrdinu v lítém boji s křižáckým komturem Schwelbornem, který u Grunwaldu skutečně padl. Nutno dodat, že Matejko měl české prarodiče.
Žižkovy památníky
Ty najdeme po celé vlasti, zvláště na místech, kde slavný vojevůdce vybojoval vítězné bitvy. Ten největší, devět metrů vysoký je v Praze na Vítkově. Jde o největší jezdecký monument ve střední Evropě. Tady se v létě 1420 odehrály těžké boje obránců dřevěných palisád nad Prahou s míšeňskými křižáky a tady přišel Žižka málem o život.
Památník má husitský hejtman také u Sudoměře, kde proti panské přesile s úspěchem použil vozovou hradbu. 25. března 1420 nepočetný houf několika stovek husitů napadly oddíly těžké jízdy z Plzně, Písku a Strakonic. Podle kronikáře Vavřince z Březové nebyl v této bitvě polním velitelem Žižka, ale Břeněk Švihovský, který v závěru boje padl. Od té doby byl na bojišti pokaždé jenom jeden vrchní velitel. Obě první bitvy zobrazil ve filmu Jan Žižka z padesátých let režisér Otakar Vávra. Ve své době to byl skutečný velkofilm s tisíci komparsisty. Scénář napsal autor historických děl Miloš V. Kratochvíl, který Žižku a husity líčí ve výkladu tehdejší doby. Jemu podobní historikové se postarali, aby husitství vstoupilo do českých dějin jako první pokus o vytvoření spravedlivé, socialistické společnosti.
Na přelomu let 1420 a 1421 už husitský vojevůdce po počátečních neúspěších u Kutné hory přinutil k ústupu uherské a kumánské oddíly krále Zikmunda. U Německého brodu (dnešní Havlíčkův brod) je dostihl a zdecimoval. Následovaly další, menší a méně významné bitvy. A pak poslední, jedna z nejslavnějších u Malešova, kam Žižka ustupoval před přesilou Pražanů a kališnických pánů. Pronásledovali ho dlouho podél Labe až k údolí, kde na ně Žižka čekal. Nechal srazit vozy k sobě a seřadil houfy; nejprve jezdce, pak i pěší. Potom přikázal vozy naplnit kamením, a ty postavil za jezdce tak, aby byly skryté. V příhodný okamžik pustil na nepřátele shora vozy s kamením, a tak jejich šiky úplně rozdrtil. Jestli to tak u Malešova opravdu bylo, je ve hvězdách. Ale drtivou porážku Pražanů a kališníků zaznamenal i Eneáš Piccolomini ve své Historii české.
Středověk byla krutá doba, nejenom v Čechách. Vzpomeňme na souběžnou stoletou válku Anglie s Francií, nebo na nepřetržité boje v Itálii. Náboženské války patřily k nejkrutějším, i když se zabíjelo ve jménu jednoho boha. České země zažily o dvě století později ještě krutější dobu, třicetiletou válku. Ta dvě období měla mnoho společného, ale nelze je srovnávat. Ať už o husitské době vypravuje kdokoli a cokoli, byla pro celé generace Čechů dobou vítěznou, na kterou jsou dodnes pyšní.
