Zum Befehl, pane lajtnant - unikátní vzpomínky vojáků na první světovou válku
Zum Befehl, pane lajtnant. Tak se jmenuje nová kniha kolegyně Pavly Horákové, která je složená z pamětí, deníků a korespondence českých vojáků v první světové válce. Volně navazuje na knížku Přišel befel od císaře pána. Tentokrát ale nesleduje pouť jednotlivých účastníků válečného dění, ale pomocí autentických textů líčí konkrétní oblasti života na frontě i v zázemí.
"První nápad přišel v roce 2010, když jsem četla paměti svého pradědečka, který bojoval na italské frontě. Říkala jsem si, že takové materiály musí mít řada rodin doma, protože skoro v každé rodině měli nějakého vojáka. A bylo by dobré ty materiály posbírat, dostat je z těch šuplíků, z těch půd a sklepů, ale nevěděla jsem jak. Tehdy jsem shodou okolností pracovala pro Český rozhlas Vltava a tenhle nápad jsem přednesla svému kolegovi Jiřímu Kamenovi, který vymyslel rozhlasový pořad Polní pošta. Byl to dvacetidílný cyklus citací z korespondence, deníků a pamětí českých vojáků. Oslovili jsme posluchače Vltavy, aby nám posílali svoje rodinné dokumenty. Dostali jsme obrovskou spoustu materiálů od jediné pohlednice, kterou někdo poslal, až po dvouset stránkové paměti. Z toho jsme vybírali podle témat, a sestavili jsme z toho seriál. A teď se dostávám k té knize. Já jsem tenkrát ty nejšťavnatější nebo naopak nejdojemnější citáty zveřejňovala na facebooku, a všimlo si toho nakladatelství, které nás oslovilo, a my jsme dali dohromady knihu. Bylo to před třemi lety a jmenovala se Přišel befel od císaře pána. A minulý týden vyšla kniha Zum Befehl, pane lajtnant, je to pokračování."
Co bylo v té první knize?
"Ta první také vycházela z dopisů, deníků a memoárů českých vojáků. Sledovali jsme v ní devět osudů jednotlivých lidí, včetně jedné dívky ze zázemí, od kterých jsme měli materiály víceméně po celou dobu války. Měli jsme knihu rozdělenou na jednotlivé válečné roky, a v těch jsme citovali ty nejvýznamnější události z těch dokumentů jednotlivých protagonistů. Ta druhá knížka se liší tím, že je koncipovaná tématicky. Máme tam velkou řadu kapitol, které se týkají aspektů válečného života jak na frontě, tak v zázemí."
"Bylo to nádherné, ale zároveň velmi těžké čtení. Nádherné proto, protože ten stoletý jazyk je neskutečně malebný a osvěžující, a těžké samozřejmě proto, že ti lidé popisují náročné situace, a nejenom bojové, nejenom svůj zdravotní stav, bolest, hlad, nepohodu a strach, ale i stesk. A to asi bylo pro mě nejtěžší, číst si o tom stesku po domově, po té rodině, kterou možná nikdy neuvidí."
Byl tam nějaký osud, který tě maximálně zaujal, že by si o tom člověku chtěla vědět víc?
"Ty osudy byly zajímavé zejména u legionářů, jak těch, co bojovali v Rusku, tak těch co byli ve Francii. Měli jsme v prvním díle paměti jednoho legionáře, který byl ve Francii. Prošel neskutečnou anabází. Narukoval, hned v roce 1914 odjel do Bosny, byl v Srbsku zatčen. Přes Albánii byl předán Italům, odvezen na ostrov Asinara, potom do Francie a teprve po několika letech, kdy byl válečným zajatcem, a pracoval tam, tak se přidal k československému vojsku ve Francii, a pak se vrátil na začátku roku 1919 do Prahy. To byl velmi zajímavý osud, protože Jaroslav Janda výtečně psal, takže se ty paměti krásně čtou."
Ty jsi zmínila, že ve válce bojoval také tvůj pradědeček. Jak vzpomíná rodina na pradědečka? Vyprávěl ty historky z války nebo o tom spíš mlčel?
"Já jsem ho nezažila, ale moje maminka si vzpomíná, že to bylo jedno z hlavních témat, která neustále vyvstávalo, pořád na to vzpomínal. Měl uniformu pověšenou v kůlně, na kterou se chodil dívat. Paměti, které sepsal, pocházejí až ze 30. let. Napsal je na základě deníku, který si vedl v té válce. Nebyl v ní dlouho. Měl štěstí. Narukoval až v roce 1917, odjel na italskou frontu, a byl počátkem roku 1918 zraněn do ruky, což ho zachránilo z té války. Sice měl doživotní následky, scházely mu prsty na pravé ruce, ale díky tomu přežil. Také druhý pradědeček bojoval nedaleko od něj, mohli se tam možná i potkat, aniž tušili, že budou jednou příbuzní. Po něm zůstala nahrávka z 50. let, kterou pořídil můj dědeček na magnetofon Sonet Duo. Ta nahrávka je spíš taková legrační. On vzpomíná takovým až švejkovským způsobem s humorem na svoje válečné zážitky."
"To stravování je zajímavé. Kromě toho, že jídla byl pořád nedostatek, tak když měli šanci, pořizovali si ho na vlastní pěst. Třeba vyjedli celé vesnice, rozkradli tam slepice. Ale došlo třeba i na kočky, psy. Dokonce tam máme jednoho vojáka, jak vzpomíná, jak v Albánii jedli želvy, želví vajíčka, takže jsou tam takové kuriozity stravovací. Co se týče hrdinství a zbabělosti, my neděláme nějaké morální soudy nad tím, jestli bylo správné zůstat věrný císařskému rakouskému vojsku, nebo naopak zběhnout a přidat se do zahraničního vojska. Ten akt zběhnutí z císařského vojska nehodnotíme, jestli to byl akt zrady nebo naopak akt vlastenectví. Pak je tam hodně historek o parazitech, o hmyzu, což pro ty vojáky muselo být strašné. Oni to podávají v těch svých pamětech humorně, jak se zbavovali blech, štěnic a podobně."
Brzy budou Vánoce. Jak je vojáci slavili?
"Ta vánoční kapitola je velmi smutná, protože Vánoce jsou čas, kdy nejvíce pociťovali odloučení od svých rodin, vzpomínali na svoje děti, které třeba neviděli několik let, nebo vůbec, protože se narodily těsně poté, co odešli do války. Oni se snažili si ty Vánoce improvizovaně zařídit po svém. Někteří měli i stromeček, když přespávali třeba v nějaké stodole. Ozdobili ho třeba cigaretami. Dali si nějaké improvizované dárky, dostali nějakou vylepšenou menáž, třeba o jednu konzervu víc, nebo ořechy, jablko. Ale hlavně je to ten smutek a vzpomínání."
Říkala jsi, že se vám sešlo mnoho pamětí. Co takhle třetí knížka?
"Původně jsme ty tři knížky plánovali, nakonec jsou z toho dvě. Ale vzhledem k tomu, že letos jsme oslavili výročí sto roků od vzniku Československa a v těchto dnech výročí konce první světové války, tak asi už nebude taková poptávka. Takže si myslím, že tímhle jsme uzavřeli naši práci."
