seriál

24) Teorie podivnosti Pavly Horákové

Pavla Horáková, foto: irozhlas.cz
0:00
/
0:00
předešlý díl
následující díl

Pokud sledujete náš seriál České knihy, které musíte znát, pravidelněji, tak asi víte, že jeho součástí jsou nejen rozhlasové rozhovory s ukázkami z  rozebíraných knih, ale také videa. Ta připravuje Pavla Horáková, dlouholetá redaktorka zahraničního vysílání Českého rozhlasu, ale v posledních letech také úspěšná spisovatelka. Její první román Teorie podivnosti získal v roce 2019 cenu Magnesia litera pro nejlepší prózu. Po úspěchu v Česku vychází Teorie podivnosti i v cizích překladech a bez pochyby patří mezi české knihy posledních let, které musíte znát.

My si samozřejmě o knize nemůžeme povídat s nikým jiným než s její autorkou a také spolupracovnicí Českého rozhlasu Pavlou Horákovou.

Už jsem se zmínil o tom, že pro cyklus České knihy, které musíte znát, natáčíte krátká videa, ve kterých vždycky shrnujete děj té které knihy, u Teorie podivnosti tohle video nenatáčíte, ale kdybyste ho přece jen natočit měla, jak byste shrnula děj svého románu?

P.Horáková: „ Když se mě ptají, o čem ta kniha je, tak říkám o mladé akademičce z Prahy. No, mladé… Na počátku středního věku. V roce 2012 zažívá několikerou krizi, osobního a pracovního života. Z této krize nějak vystoupí, a sice tím, že hledá a nachází svobodu.“

Kniha má řadu rovin. Někdo o ní v recenzích píše jako o melancholicko-milostném románu, někdo jako o detektivce, někdo dokonce jako o sci-fi. Co jste měla nejvíc na mysli vy?

Foto: Štěpánka Budková

P.Horáková: „Sice někdy říkám, že jsem chtěla jako velmi mladá napsat milostný román, něco na způsob Topolovy Sestry. Časem to nějak vzalo jinou formu, protože mezitím jsem četla knihy například Umberta Eca Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo. Splňovaly mou představu, co všechno má literatura dávat. Fascinující příběh, pro který chcete listovat a číst dál a dál, milostnou, detektivní a faktografickou linku, tedy že se z té knihy i poučíte. A to všechno jsem chtěla do své knihy dát.“

Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu Ada je vědkyně a pracuje v Ústavu mezioborových studií člověka, který se zabývá řadou bizarních výzkumů. Třeba tam zkoumají zákon schválnosti. Ten samotný ústav je fiktivní institucí. Vy jste v některých rozhovorech mluvila o tom, že některá bádání, která tam popisujete, jsou reálná, která to jsou?

P.Horáková: „Například zkoumání mluvících papoušků, jestli jsou si schopni navzájem lidskou řeč předávat i s patřičným významem, nebo to očichávání zpocených triček, jestli nám voní nebo nevoní, nebo fotografování žen v různých fázích cyklu. Tyto výzkumy se tenkrát prováděly na Fakultě humanitních studií, která má část svých pracovišť právě v bývalém Borůvkově sanatoriu na Legerově ulici, kam jsem já umístila fiktivní ústav.“

Z výzkumů, o kterých píšete, u kterého by vás nejvíc zajímaly výsledky?

P.Horáková: „Možná, co komu chutná a nechutná, to by mě zajímalo. Mě celý život fascinuje, proč někomu nějaké jídlo chutná a někomu ne. Možná i zákon schválnosti.“

Hlavní hrdinka zkoumá subjektivní percepci vzájemné vizuální kompatibility. Tedy do jaké míry je vzájemné, že je někdo někomu sympatický a někomu ne. Proč jste hlavní hrdince svěřila právě tohle?

Pavla Horáková,  foto: Richard Klíčník / Argo

P.Horáková: „Jednak je to věc, která mě už od školky taky zajímá. Proč mně některé dítě bylo strašně sympatické nebo nesympatické, aniž by mi připomínalo někoho z rodiny nebo někoho, kdo mi ublížil. Taky hrdinka je první milovnice a tohle je vlastně taky zkoumání lásky. Prožívá lásku ve svém osobním životě a v pracovním životě se jí věnuje takto  objektivizujícím způsobem.“

V knize je neuvěřitelné množství drobných postřehů. To si píšete každý den, když jdete po ulici, co vás napadne? Nebo si to dokážete pamatovat a pak si to sepíšete večer?

P.Horáková: „Jedno i druhé. V podstatě jsem 20 let sbírala tyto postřehy a své vývody z nich a měla jsem pocit, že se o ně musím podělit, že si je nemůžu nechat pro sebe.“

Jak dlouho jste knihu rešeršovala, připravovala a psala?

P.Horáková: „Víceméně mi trvalo 20 let, než jsem se k ní rozhoupala. Když řekneme 20 let, nebudeme daleko od pravdy."

Dvacet let jste si psala poznámky, ze kterých jste vycházela?

P.Horáková: „Měla jsem v počítači soubor nazvaný Román a do něj jsem všechny postřehy sbírala.“

V knize věnujete velký prostor snům, hlavní hrdinka je zapisuje, její přítel se snaží ty nápady i zpeněžit. Vy si také píšete, co se vám zdá?

P.Horáková: „Už ne. To bylo v době, když jsem navštěvovala přednášky Tomáše Halíka na filozofické fakultě - náboženství z hlediska hlubinné psychologie. On tam mluvil o snech z hlediska jungiánské psychologie. Tehdy jsem měla pocit, že si musím zapisovat velké sny a vyvozovat z toho osud svojí osobnosti. Nicméně nejzajímavější jsem si zapisovala a pak je použila v knize.“

To znamená, tam jsou přímo vaše sny?

Foto: Argo

P.Horáková: „Neměla bych to říkat, ale jsou."

Jednou z linií knihy je pátrání po tajemném Kasparu Hauserovi, což je odkaz na tajemného mladíka, který vzbudil mimořádnou pozornost zhruba před dvěma stoletími v Německu, Čím vás ten příběh zaujal, předpokládám, že to není náhoda?

Horáková: „Je to náhoda, je to úplně obráceně. Já jsem věděla, že jeho matka se bude jmenovat Hauserová, věděla jsem, že můj první milovník se bude jmenovat Kaspar, protože se mi to jméno, stejně jako mé hrdince, líbí. A když jsem věděla, že bude Kaspar Hauser, tak jsem si řekla, že to jméno hodím do googlu, kdyby existoval nějaký Kaspar, aby mě nechtěl žalovat. Ke své hanbě jsem zjistila, že je to všeobecně známá skutečnost a legenda a dovzdělala jsem se. Hezky mi to zapadlo i do všech podivností, které provázely i vznik toho románu.“

Docela podivné?

P.Horáková: „Velmi.“

Kniha se odehrává v Praze, je tam řada zajímavostí o Praze a o historii jednotlivých míst, ty jste čerpala kde?

P.Horáková: „Část toho jsem načerpala během života, protože v Praze žiju celý život. Takže jsem chodila na různé procházky s Pražskou informační službou atd. a o pragensia se zajímám taky průběžně. Takže něco jsem věděla a něco jsem si dorešeršovala při psaní. Třeba o městských branách jsem něco tušila, ale zbývalo zjistit, kde všude stály.“

Odehrává se to hlavně v okolí Karlova náměstí, Reslovy ulice a samozřejmě na magistrále, kde je ten výzkumný ústav. Je to vaše oblíbená část Prahy?

P.Horáková: „Neřekla bych, že oblíbená. Tahle část Prahy si mě několikrát našla, měla jsem tam cestu nebo tam bydlela, ne že bych si to vybrala. Ale nějakou vnitřní vazbu s touto částí Prahy mám.“

V knize je také řada zajímavých a podivných zpráv ze Šumperska, Bruntálska a Jesenicka. To je náhoda, že jste vybrala tuto oblast nebo hlavní hrdinka má pocit, že tam se dějí opravdu podivné záležitosti? Nebo jste stejný pocit ze zpravodajství měla vy?

Pavla Horáková,  foto: Ondřej Tomšů

P.Horáková: „Všimla jsem si toho ještě před tím, než jsem zahájila svou novinářskou kariéru před dnes už dvaceti lety. Tehdy jsem nikdy v Šumperku, Bruntále nebo Jeseníku nebyla. Všimla jsem si, že ve zprávách bývají z tohoto regionu takové zprávy a řekla jsem to svému otci. Ten říkal, tam bude nějaký aktivní krajánek, který posílá do Prahy do ČTK velké množství zpráv, z toho si nic nedělej. Sledovala jsem to dál, pak jsem začala pracovat v rozhlase, čili jsem měla před sebou ČTK otevřenou celý den a tam na mě ty zprávy vyskakovaly. Když jsem je nezastihla, tak jsem si je dala třeba týden zpětně hledat a schovávala jsem si je. Když jsem začala psát Teorii, tak jsem si řekla, že to je přece taky podivnost. Trošku jsem to protřídila a pár zpráv, které jsem měla nasyslené a které byly nejrelevantnější ději, jsem použila.“

Všechny zprávy o Šumpersku jsou reálné?

P.Horáková: „Jsou z veřejných zdrojů, ano.“

Říkala jste, že jste plánovala napsat román 20 let, proč tak dlouho?

P.Horáková: „Protože jsem neuměla psát, neměla jsem o čem psát a byla jsem líná si to zkoušet do šuplíku. Zároveň jsem měla dost jiného verbálního vyžití. Překládala jsem knížky a pracovala v Českém rozhlase v zahraničním vysílání. Psala jsem v angličtině, což dost vyčerpalo mojí kreativitu. Až když jsem odešla na volnou nohu, tak jsem se donutila psát. Začala jsem knihami pro děti a pak jsem se postupně dopracovala k vysněnému románu.“

Před tím jste překládala také ze srbštiny a z angličtiny. Byla to dobrá průprava pro napsání románu?

P.Horáková: „Každému to doporučuju, protože ta překladatelská průprava vás naučí kázni. Zní to jako klišé, ale je to tak. Vy musíte být sluhou nebo partnerem toho autora, ctít jeho styl. Snažit se naprosto eliminovat chyby a naučí vás to pracovat s češtinou. Když to po vás čte redaktor, tak vám opraví spoustu věcí a vy si řeknete: aha, já jsem si myslela, že umím interpunkci, a zjistíte, že ne. To je vynikající průprava, stejně jako psaní v angličtině. Psát v češtině poté, co píšete 7 let v angličtině, je jako zout si olověné boty a chodit v teniskách.“

Foto: Nakladatelství Miraggi

Maminka hlavní hrdinky románu, jak jsme slyšeli, pracuje v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, tedy v redakci, kde jste ve skutečnosti řadu let pracovala Vy sama, to samozřejmě vyvolává otázku, do jaké míry je Teorie podivnosti autobiografickým románem?

P.Horáková: „Vždycky říkám, že hrdinka je úplně jiná osobnost než já. Má jinou rodinu, jiné vztahy, jiné prožitky a zážitky. Ale úvahy, pozorování, postřehy a dedukce z toho jsou moje.“

Kniha byla a je úspěšná, dostala jste za ní cenu Magnezia litera. Překvapují vás ohlasy, které na ní dostáváte nebo že to lidé nechápou a vy jste to myslela jinak?

Horáková: „Překvapují mě spíš v dobrém. Nečekala jsem takový ohlas ani čtenářský ani kritický. Myslela jsem si, že to jsou moje privátní bádání, můžu být ráda, že to vůbec někdo vydal. Takže když dostávám zprávy, že se lidé ztotožňují s mými pozorováními nebo s legráckami typu Bristolská tabulka atd., mám z toho velkou radost. Občas narazím na nepochopení, ale nevybavím si přesně, v čem spočívá.“

Knížka teď vychází v zahraničí, v kolika jazycích už vyšla?

P.Horáková: „Už vyšla ve 4 jazycích: italštině, španělštině, makedonštině a bulharštině. Je hotová obálka i překlad slovinského vydání a maďarské a rumunské vydání je na spadnutí během letošního roku.“

Na závěr se vraťme k videím, která točíte ke knihám pro Radio Prague International. Když na ta videa koukám, mám pocit, že vás to baví. Co vás na tom baví?

P.Horáková: „Baví mě na tom to, že si knihy musím znovu přečíst, pokud jsem je už četla, a nebo poprvé. Musím přiznat, že jsem některé dřív nečetla. Potom mně dělá radost zamyslet se nad tou knihou a vydestilovat něco na 3,5 minuty, aby to dávalo smysl i tomu zahraničnímu divákovi, posluchači, čtenáři, aby si z té knihy něco odnesl, to mě baví.“