seriál

29) Karin Lednická – Šikmý kostel

0:00
/
0:00
předešlý díl
následující díl

Poutavý, dech beroucí, silný, poctivý, strhující - to jsou některé přívlastky z vesměs oslavných recenzí, které vyvolal románový debut Karin Lednické Šikmý kostel. Už úvodní díl zamýšlené trilogie ale nezaujal jen recenzenty – ve velké čtenářské anketě, do které přišlo skoro 120 tisíc hlasů, se stal Šikmý kostel Knihou roku 2020.

Příběh o někdejší pastevecké vesnici, která zažila rozkvět díky těžbě uhlí, aby o století později kvůli těžbě uhlí zmizela z povrchu zemského, se odehrává na Karvinsku – a pro řadu čtenářů vlastně objevuje část nedávné české i polské historie. I proto jsme Šikmý kostel zařadili do našeho seriálu o českých knihách, které musíte znát.

S hlavními postavami románu se seznámíme v roce 1894 při pouti pro sůl do Věličky, mimochodem, sama autorka v doslovu píše, že je zvláštní, že až do vydání Šikmého kostela tuhle tradici každoročních solných poutí vlastně nikdo literárně nezaznamenal. A když už mluvím o autorce, samozřejmě jsme nemohli najít nikoho lepšího pro rozhovor o Šikmém kostele než ženu, která ho napsala, proto jsem rád, že ve studiu můžu přivítat Karin Lednickou.

Šikmý kostel má podtitul románová kronika ztraceného města. Tím městem je stará Karviná. Kdo jsou hlavní postavy a jak byste jako autorka shrnula základní děj, aniž byste našim posluchačům, kteří to nečetli, prozradila všechno?

Karin Lednická | Foto: Nakladatelství Bílá vrána

K.Lednická: „Jak už jste předeslal, je to románová kronika ztraceného města. To město, které dnes neexistuje, je jakoby jednou z postav. Já příběh města předkládám čtenářům na příbězích lidí, kteří v něm žili. Jak se jejich život proměňoval v průběhu jednotlivých dekád. To je to nejstručnější představení.“

Vy sama pocházíte z Karviné, ovšem z nové, která, jak píšete v doslovu k prvnímu dílu, je vlastně bývalým Fryštátem. Stará Karviná dnes nese název Karviná Doly a zbyl z ní v podstatě jen ten šikmý kostel, který je v názvu vaší knihy. Kdy jste se víc začala zabývat historií Karvinska?

K.Lednická: „Ono to bylo trošičku jinak, já jsem si neřekla, že napíšu román, já jsem si řekla, že napíšu povídku o silnici, která oddělila ten šikmý kostel od hřbitova. Je to více méně dálnice. Povídka měla být o tom, jak je těžké důstojně pohřbít člověka, když musíte rakev přenést přes čtyřproudou dálnici. Když jsem začala sbírat materiál a mluvit s lidmi, tak jsem zjistila, že materiálu je mnohem více než na povídku. Tak jsem začala psát knihu. Dopadlo to tak, že píšu trilogii.“

Co všechno obnáší a obnášelo psaní Šikmého kostela?  A kolik materiálu jste musela prostudovat, aby to odpovídalo? Aby reálie odpovídaly tomu, co se opravdu dělo?

K.Lednická: „Já to neumím úplně kvantifikovat, říct kolik hodin jsem musela věnovat rešerším, nebo kolik knih jsem musela přečíst.“

Možná kolik let?

K.Lednická: „Na roky to snad budu umět spočítat. Teď na tom pracuji šestým nebo sedmým rokem.“

Měli bychom dodat, že zatím vyšly první dva díly trilogie. Vy už od začátku víte, jak se to všechno bude do konce vyvíjet? Nebo když se bavíme o třetím díle, už víte, jak to všechno dopadne?

Repro: Karin Lednická,  Šikmý kostel | Foto: Nakladatelství Bílá vrána

K.Lednická: „Základní kostrou celého příběhu je to, co se skutečně stalo. To je reálná historie, není to fabule. Stojí to na reálných událostech, takže přesně vím, co se bude dít. Vím, že mi ve třetím díle nastoupí komunismus, začnou město bořit, začnou procesy, budou padat hrdelní rozsudky. Až dojdu do šedesátých let, které jsou obdobím největšího zmaru a zkázy pro starou Karvinou. A v tom okamžiku skončím, protože pak už nebude o čem psát.“

Jak se budou odvíjet příběhy jednotlivých postav? To máte už taky rozmyšlené?

L.Lednická: „Do značné míry ano, je to naznačeno ve druhém dílu na konci. Vnímavý čtenář postřehne, kudy se budou ubírat osudy jednotlivých postav. Nemám to promyšlené do detailů, ale budu se držet toho, co jsem dělala doposud. Tzn. každá z postav si nese nějaký úhel pohledu nebo způsob, jak se v určité situaci chovat. Toho se budu držet i nadále.“

Mají postavy ve vaší trilogii reálný předobraz? Píšete to podle nějakých konkrétních lidí, se kterými, nebo s jejich potomky, jste osobně mluvila?

K.Lednická: „Úplně ne, žádná z těch postav není reálná v tom smyslu, že bych vzala něčí životopis a napsala ho od A do Z. Ale s orální historií pracuji velmi, velmi mnoho. Je to pro mě někdy až nejdůležitější zdroj. Vybírám si fragmenty ze životů lidí tak, aby mi příběh fungoval dohromady. Stojí to na reálných příbězích. Co je zajímavé, v poslední době se mi to stává stále častěji, že i to, co je čistá fabule, bývá čtenáři označeno jako třeba příběh jejich babičky. A ptají se, jak jsem se o tom dozvěděla. A já říkám, že jsem si to vymyslela. I tohle se děje.“

Jak to na vás působí, to je možná nejvíc, co si spisovatel může přát.

Lednická: Je to velmi mrazivé. Když se mi to stalo poprvé, tak jsem z toho byla trochu perplex. Teď se mi to stalo už poněkolikáté, tak už to vnímám jinak, ale pokaždé mě to velmi zaskočí. Je to zvláštní situace.“

Já se přiznám, že když jsem četl Šikmý kostel, tak jsem si v některých místech knih musel dávat pauzu, protože děj je často hodně tíživý. Když už to vypadá, že se začíná blýskat na lepší časy, tak přijde ještě něco horšího, než co tam bylo předtím. Jak hodně emočně vyčerpávající je to psát?

První dva díly trilogie v jednom z pražských knihkupectví | Foto: Juan Pablo Bertazza,  Radio Prague International

K.Lednická: „ Někdy hodně. Přesně jak jste to řekl, i číst je to náročné a psát je to možná o fous náročnější. Někdy si od toho také musím odejít, vydýchat se. Některé pasáže píšu po větách. Některé extrémně náročné ze sebe vyhrknu, protože jsem se k tomu odhodlávala velmi dlouho. Při psaní druhého dílu vznikla taková situace, kdy jsem věděla, že se blíží ten okamžik, kdy budu muset napsat pasáž, do které se mi moc nechtělo. Tam jsem začala sama se sebou v duchu polemizovat, že jim to nemůžu udělat. Že jsem sama sobě začala vymlouvat, že se jim to nestane. Někdy i to podvědomí začne pracovat. Už zase se do toho řítíš. Ta scéna tam je, je tam všechno, co jsem chtěla napsat. Protože, jak říkám, je to kronika, takže by tam nic zásadního nemělo chybět.“

Neznámá historie česko-polského pohraničí

Když člověk čte ty osudy obyvatel staré Karviné, to, jak do jejich životů zasahovaly ty v „velké dějiny“, tak si říká, jak je možné, že tahle část naší historie vlastně tak dlouho unikala větší pozornosti, nebudila velký zájem, čím to podle Vás je?

K.Lednická: „Do jisté míry je to způsobeno tím, že téměř každá dekáda dvacátého století nalezla nějaký důvod, proč se o těchto věcech mluvit nesmí nebo nemá. To je asi ten nejdůležitější důvod. To postupné zahlazování historie vedlo k tomu, že i lidé, kteří v regionu žijí, do značné míry zapomněli. Tato historie se nevyučovala, ani v regionu. Jak by potom mohl někdo v Praze nebo někde jinde vědět? Na besedách mi často čtenáři říkají, my jsme o tom vůbec nevěděli a já říkám, ale to není vaše chyba. Hlavní důvod, proč se o tom nemluvilo, je, že se o tom nesmělo mluvit.“

Bylo otevření těchto témat vaším hlavním cílem?

K.Lednická: „Ne tak docela, ale uvědomovala jsem si, že to asi nastane. Já jsem chtěla hlavně zaznamenat tu historii. Karvinsko je regionem, který neměl nikdy zaznamenanou historii. Samozřejmě tady existují akademické publikace, třeba muzejní příručky se stručně shrnutou historií regionu. Ale takhle uceleně  z českého  i z polského pohledu v jednom svazku to bylo myslím poprvé. To je to, před čím mě spousta lidí zrazovala. Říkali mi, nedělej to, to bude zlé. Po vydání to bylo trošku zlé, ale už se to lepší.“

Příběh začíná v roce 1894, krátce před velkým důlním neštěstím. To byla jasná volba, že tam začnete, nebo jste měla víc variant, že byste šla víc do historie?

Kostel sv. Petra z Alkantary | Foto: Hellooo,  Wikimedia Commons,  public domain

K.Lednická:  „Ne, to bylo rozhodnutí od samého začátku, že začnu v roce1894. To je největší důlní neštěstí v celém Ostravsko-Karvinském revíru, které se kdy událo. Já jsem ho chtěla ztvárnit, protože ani o něm se téměř nic neví. Což je ostuda. Tomu jsem přizpůsobila celý úvod románu.“

Skončit chcete v šedesátých letech. Není to škoda? Nebylo by zajímavé sledovat hrdiny a jejich potomky i v osmdesátých letech, po listopadové revoluci, případně, i když Česko, Slovensko a Polsko vstoupili do Evropské unie?

K.Lednická: „Bylo by to nepochybně zajímavé, ale Šikmý kostel bude opravdu jenom trilogie. Jak jsem říkala na začátku, ta stará neexistující vyhlazená Karviná je jednou z postav knihy. A já hlavní postavu knihy ve třetím díle pohřbím. Já začnu město co nevidět bourat.“

Trilogie se jmenuje po opravdovém kostele, kostele svatého Petra z Alcantary, který zbyl ze staré Karviné, který je nakloněný a který je níž než kdysi. Měla jste jiné varianty názvu, nebo i tohle bylo od začátku jasné. Zkrátka šikmý kostel je symbolem regionu.

K.Lednická: „Já jsem varianty neměla. Mě napadl Šikmý kostel a další varianty jsem nehledala. Bylo to takové to, jo, to je ono. Kdy víte, že už nic lepšího nenajdete. Šikmý kostel není jenom ta budova, je třeba si uvědomit, že kostel sv.Petra z Acantary je malinkatý, ale jeho význam sahá daleko za jeho půdorys. Je vlastně symbolem všeho toho zmaru, který tam nastal. Myslím si, že lepší název bych nenašla.“

Šikmý kostel je Vašim románovým debutem, ale to neznamená, že byste byla v oblasti literatury nováčkem, už v 90. letech jste překládala z angličtiny, přes dvě desetiletí jste vlastnila nakladatelství, byla to ta ideální průprava? Je to tak, že vydáváním a hlavně překládáním knih jste se naučila spisovatelské řemeslo?

Důl Františka,  Karviná  (1924) | Foto: public domain

Mimochodem, vy jste jako autorka a vydavatelka myslela i na detaily, které možná čtenář na první pohled nezaznamená, třeba desky každého dílu i slova Šikmý kostel na tom papírovém přebalu mají u prvních dvou dílů zajímavé a specifické barevné odstíny, váže se to k ději toho kterého dílu?

K.Lednická:  „Váže, mají symboliku. Ta zelená na prvním dílu symbolizuje hornictví, ten odstín hnědé, při pozornějším pohledu rozpoznáte, že je to barva košil SA a ve třetím díle velmi nepřekvapivě budu pracovat s rudou.“

Ve studiu Českého rozhlasu zůstává Karin Lednická, v cyklu České knihy, které musíte znát, rozebíráme její trilogii Šikmý kostel, i v téhle ukázce bylo slyšet místní nářečí, po našymu, jak se říká na Těšínsku, když jsem četl Šikmý kostel, měl jsem pocit, že v prvním díle jste s těmito výrazy hodně šetřila, ve druhém že jich bylo už o něco víc, byl to záměr? Bylo to tak, že jste si řekla, že si čtenáři už za ten první díl trochu zvykli a můžete těch výrazů použít víc?

K.Lednická:  „Naprosto přesně a děkuji, že se mě na to ptáte. Já jsem při psaní prvního dílu, když najednou mě napadlo, že by to mohlo zajímat i někoho jiného, než lidi, o kterých píšu respektive jejich potomky, tak jsem si řekla, že ty regionalismy tam být musí. Zacházela jsem s nimi opravdu jako s šafránem. Stejně tak, jsem při popisu konfliktu po rozpadu Rakouska Uherska z toho vypustila část příběhu. To jsem si říkala, že méně je někdy více. Že většina čtenářů přijde k tomu tématu opravdu poprvé a že by to potom bylo velmi zašmodrchané, nepřehledné. Jestliže chci něco sdělit, tak bych měla volit srozumitelné prostředky. Proto je to takhle v prvním díle a v druhém díle předpokládám, že čtenář je už poučenější a obeznámenější přidávám regionalizmů i jiných cizojazyčných výrazů. Je tam toho mnohem více a i konflikt popisuju v plném rozsahu.“

Když člověk čte ty neveselé příběhy postav Šikmého kostela, může to fungovat i tak, že si řekne, jak dobře se máme, když žijeme v současné České republice?

Lednická: Ano, to je jeden z nejčastějších ohlasů, které dostávám. Když byl lock down a všechny ty věci, kterými jsme si museli projít, tak mi to lidé psali velmi často. Díky za to, že knížka vyšla teď, protože si uvědomují, že se zase nemáme tak špatně. Lidé si to stavěli do tohoto kontrastu a mě to při psaní také párkrát napadlo.

Čekání na třetí díl

Karviná | Foto: Ondřej Žváček,  Wikimedia Commons,  CC BY 3.0 Unported

Ti, kdo přečetli dva díly Šikmého kostela, určitě netrpělivě čekají na díl třetí, kdy se dočkají?

K.Lednická: Ani na to neznám odpověď, ale vysvětlím, proč ji neznám. Já jsem se při psaní druhého dílu dotkla tématu Životické tragédie, které někdy bývají nazývány Slezskými Lidicemi. To je tragédie z roku 1944, při které v jeden den zemřelo 36 mužů. Ale následně přibyli desítky obětí. Vzhledem k tomu, že toto téma je také zametené pod koberec a nikdo o tom neví a neučí se, tak jsem si řekla, že když už jsem si ty rešerše udělala, tak je ještě prohloubím a věnuji tomu samostatnou publikaci. To je to, čemu jsem se věnovala v uplynulých měsících a proč nepíšu Šikmý kostel 3.

Jak dlouho to bude trvat?

K.Lednická: „To se nedá odhadnout. To je tvůrčí práce, to se nedá poručit. Netroufám si odhadovat a třetí díl bude náročnější než předešlé dva. Budu pracovat se vzpomínkami žijících lidí. Mám mnohem více materiálů, než jsem měla u předchozích dvou. Musím se tím prokopat a přijít na to, kudy půjdu. To zatím vymyšlené nemám.“

Náš cyklus se jmenuje České knihy, které musíte znát. Je těžké takhle mluvit o své knize, ale proč by lidé měli znát Šikmý kostel?

K.Lednická: „Pomůžu si svým letním vídeňským zážitkem z autorského čtení a besedy. To téma přišlo přítomným lidem fascinující a vzápětí následovalo druhé pozvání do Vídně. Myslím si, že je to téma, které reflektuje mnohé z toho, co zažíváme dnes. Vzestup nacionalismu a k čemu vede. Jak se dá rozpoznat v začátku a jak tomu málokdo věnuje pozornost. Co vznikne z toho, když se tomu pozornost nevěnuje. To jsou celoevropská témata. Znovu říkám, že ve třetím díle vyvstane jeden z největších zločinů komunismu, ke kterému došlo v Československu a taky se o tom neví. To všechno jsou zajímavá témata i v zahraničí.“

klíčové slovo: