Král Lávra, epigramy a vyhnanství v Brixenu – to jsou asi nejčastější asociace, které se člověku vybaví, když se řekne Karel Havlíček Borovský. Od jeho narození si připomínáme 200 let.
Karel Havlíček se dožil jen necelých 35, v posledních letech nemohl publikovat. Jeho nejslavnější díla vyšla až po jeho smrti, do té doby se šířila jen v opisech. Přesto – nebo možná právě proto – se stal KHB symbolem. A 200 let po jeho narození se po něm jmenuje město, řada ulic a náměstí i prestižní česká novinářská cena. Karel Havlíček Borovský rozhodně nemůže chybět v našem seriálu o českých knihách, které musíte znát.
A protože si připomínáme dvě staletí od narození tohoto autora, pozvali jsme hned dva hosty - ve studiu vítám docentku Magdalenu Pokornou z historického ústavu AV ČR a dr. Václava Vaňka z Ústavu české literatury a komparistiky FF UK.
Na úvod, než budeme probírat jednotlivé etapy života a nejzásadnější díla, proč podle vás lidé i po dvě stě letech od jeho narození by měli znát Havlíčkovo dílo?
M.Pokorná: „To je otázka, na kterou není jednoduché odpovědět, ale domnívám se, že je to pro to, že to byl člověk, který dokázal přijít věcem na kloub, dokázal vystihnout podstatu problému. A to s ohledem na jeho publicistiku a na jeho dvě knihy, které z ní sám shromáždil a to Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Když byl na vrcholu kariéry, bylo mu sotva 30 let a musel skončit. Ale pro své mládí a pro své sebevědomí, v dobrém slova smyslu, dokázal vystihnout podstatu věci, napsat jí jasně a srozumitelně. Zdůrazňuji i jeho jazykové schopnosti, dar jazyka, ke kterému přicházel s poctivou, solidní a zodpovědnou prací a studiem. Dále to byla schopnost připomínat sliby těm, kteří je dávali a ne vždy je chtěli plnit.“
V.Vaněk: „Doplnil bych, že na význam Karla Havlíčka Borovského se můžeme dívat z pozice historiků a literárních historiků, kdy v něm můžeme vidět osobnost, která do romantické doby vstupuje s cílevědomostí a racionalitou. Vlastnostmi, které tehdejší doba postrádala a dávala jí i určité směřování. Potom je tu jeho význam jako symbolu, který se utvářel od konce jeho života až po celé další století a který je předmětem vyjednávání často ideologického, politického, společenského, kulturního, který je vlastně pořád ještě neustálený.“
Vy říkáte Karel Havlíček, to je jeho původní jméno, které si teprve později doplnil podle Borové, tedy místa, kde se narodil. Kdy začíná vystupovat jako Borovský?
V.Vaněk: „ Jsem si zcela jist, že již v roce 1863 jako začínající básník s ním podepisoval v té době svoje ještě netištěné texty. On si všechno, co napsal, podepisoval, alespoň ty beletristické pokusy. Tam se poprvé objevuje přízvisko Borovský. Potom v rámci práce ve svých prvních novinách i v Pražských novinách v roce 1846-7.“
„Postava hranatá“ s dvojkou z mravů
Když jsem četl o mládí Karla Havlíčka, zaujalo mě, že neměl nijak dobrý prospěch ve škole a že neměl ani jedničku z chování, tedy z mravů, jak se tehdy říkalo. Paní docentko, to bylo tehdy běžné, nebo se tím už od dětství projevovala specifická povaha Karla Havlíčka?
M.Pokorná: „Abych řekla pravdu, vysvědčení dalších jeho současníků jsem nestudovala, ale je jisté, že vysvědčení jak ho dneska chápeme, tedy jedničky, to nebylo vůbec obvyklé. Rozptyl známek byl velmi široký. Havlíček Borovský o sobě už od mládí hovořil, že je postava hranatá a že je člověk, který se nejlépe cítí v polemice, v boji, v nějakých melách, jak on to nazýval. I otázku mravů je třeba vnímat v době, ve které žil a působil. Poslušnost, loajalita a naprostá disciplína byla vnímaná jako vzor chování. Člověk, který se uměl ptát a nějakým způsobem se vymykal poslušnosti, byl samozřejmě postižen, třeba známkou z mravu. To je pro Havlíčka charakteristické, na druhou stranu, když si uvědomíme, že to byl pěti, šestiletý chlapec, který přišel do školy v Borové a který i dobře vzpomínal na svého učitele řídícího Línka. Byl s ním schopen komunikovat tamní farář Jan Brůžek, který si chlapce opravdu oblíbil. Z toho je vidět, že se vymykal jistou živostí a schopností komunikovat s dospělými lidmi a ptát se i na věci, které nebyly u chlapce jeho věku úplně obvyklé.“
V 19 letech vstoupil Karel Havlíček do pražského kněžského semináře, kde ale vydržel jen rok a byl vyloučen. Zásadní pro jeho život i tvorbu byla cesta do Ruska, kam odjel ve 22 letech a kde působil jako vychovatel u významného profesora, odjel tam jako zastánce slovanské vzájemnosti, ale vrátil se rozčarovaný, proč, co se stalo?
V.Vaněk: „Ruská zkušenost a jeho působení v Rusku bylo vlastně neúspěšné. Stejně jako neuspěl s idealistickým plánem, stát se učitelem ve službách církve, nebyl přijat jako vychovatel v českém prostředí a jako vychovatel v Rusku taky neuspěl. Poslední měsíce tam trávil trošku v izolaci a prostředí ruských vzdělanců ho prostě nepřijalo. Jeho názory byly příliš hranaté a s tamním světem si příliš neporozuměl. Jeho vztah k Rusku se v průběhu života proměňoval od původního nadšení, přes kritiku, potom hledal nějaké styčné body. Třeba nikdy nepřestal oceňovat ruské kupce, a pokud jde o literáty tak samozřejmě Gogola. Je to kolísající, ale intenzivní vztah. Není to jen pár Obrazů z Rus, které napsal. Jeho plán byl větší a okázalejší, než to, co z něj dokázal uskutečnit. Jako hlavní problémy Ruska viděl carskou vládu. Někde i jinotajně kritizuje toho, kdo dává dětem před vánoci do punčochy, tedy svatého Mikuláše, tedy cara Mikuláše. A potom ještě život ruských nižších vrstev, alkoholismus a podobně, zkrátka uspořádání Ruska.“
Po návratu z Ruska začal Karel Havlíček spolupracovat s Pražskými novinami, v tom mu mimochodem pomohl František Palacký, a publikuje právě i Obrazy z Rus, jak rozsáhlé dílo to vlastně je?
Havlíčkovy epigramy byly nádobky, do kterých ukládal svoji zlobu a žluč.
V.Vaněk: „To je otázka, na kterou nelze odpovědět. On napsal šest nebo sedm rozsáhlejších statí, které se Rusky týkaly, ale vycházely v různých časech a byly psány pro různé typy časopisů a nejsou žánrově zcela koherentní a byly poprvé shrnuty téměř 20 let po Havlíčkově smrti. A skutečné vydání, jak ho známe dnes, bylo vydání Tobolkovo a potom Quisovo ze začátku 20. století.“
Paní docentko, jak se Karel Havlíček dostal k epigramům?
M.Pokorná: „Píše je už z Ruska. Byly to nádobky, do kterých ukládal svoji zlobu a žluč. Že píše epigramy sděloval přátelům prostřednictvím korespondence. Něco vyšlo v době, kdy byl ještě v Rusku v Květech. Jeho dílo však známe z období, kdy už se k tomu dávno nemohl vyjadřovat, tj. ze začátku 70- tých let a to ne všechno. Jeho současníci mohli znát jen dvě věci, publicistiku a nejbližší korespondenci. Beletristické dílo se šířilo v opisech mezi okruhem lidí blízkých. To je důležité vědět. Při čtení epigramů si člověk mnohdy řekne, že je to úžasná schopnost je psát a vystihnout podstatu věci těmito slovy. Ale v archivu Památníku národního písemnictví uvidíme, jak se Havlíček na všechny své životní role připravoval a jak si vypisoval z německé osvícenské literatury, ze slovanských balad. Tuto pracovitost a připravenost vtělil do textů včetně epigramů, na kterých si brousil vtip už v Rusku.“
Dá se zpětně odhadnout, jak dlouho ty jednotlivé epigramy psal? Jestli to bylo rychlé, nebo jestli je – jak říkala paní docentka – brousil a dlouho si hrál s každým slovem?
V.Vaněk: „Zdá se, že vznikaly velmi rychle a jednorázově. Pokud bychom vycházeli z datace, máme datum, ke kterému například vzniklo deset epigramů, v dalších třech dnech dvacet pět. V Rusku jich vznikly téměř tři čtvrtiny. Základ epigramatického díla je dílem velmi mladého muže, který v literatuře začínal. Odtud je ta ostrost a jednoznačnost a vychází z jiného vzoru epigramu, než bylo v Čechách zvykem. Epigram u nás nebyl novým žánrem, ale Kolár, Čelakovský vycházeli z antické tradice. Havlíček se opírá o Webera, o německé osvícence. On otiskl za svého života asi čtvrtinu epigramů, co napsal. V průběhu 50-tých let se ke čtenářům dostávaly jeho texty v rámci opisů. Na dobu, kdy byl konfinován v Brixenu, máme vzpomínku redaktora Šestáka, který byl na návštěvě v Benátkách, kde se náhodně potkal s Karlem Purkyně. Ten předtím navštívil Havlíčka v Brixenu. Za jeden večer opsal Tyrolské elegie a přivezl je do Čech. Od něj si to potom opisovali další čtenáři. To, že se texty předávaly i po jeho smrti přispělo k utvoření Havlíčka jako legendy, jako autora zakazovaného. Na druhé straně se texty mnohdy neuchovaly v podobě autentické, postupně se změnily. Víme také, že některé epigramy jsou dochované pouze v opisech a nakolik jsou autentické, nevíme. I jeho život a některá beletristická díla jsou také jenom fragmentem. To potom umožňovalo s nimi zacházet dál.“
Máte nějaký oblíbený epigram?
M.Pokorná: „Nevím, jestli je to úplně epigram, ale mám a verše zní následovně: „Chceš-li v strachu, nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít. Chceš-li dožíti se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je tomu třeba“.
V.Vaněk: To je epigram z pozdějších let už zmoudřelého Havlíčka. Já mám oblíbený krátký epigram: „Řeknu vám, až budu smít, neníť Bůh a císař nemá být.“ To jsou dva verše, ve kterých smete stavbu tehdejšího světa a doprovodí to výhradou proti režimu.“
Velmi zásadní v životě KHB je rok 1848. Kromě dalšího zapojení se do veřejného života zakládá své vlastní noviny, zažívá už v téhle době perzekuci rakouského režimu?
M.Pokorná: „Havlíček se musel už jako redaktor Pražských novin potýkat s cenzurou. Měl v tom značné zkušenosti, které se odrazily jak v korespondenci, tak i v úředních spisech, protože cenzorem v Praze byl Pavel Josef Šafařík, učenec a ten oceňoval na Havlíčkovi mnohé, ale také ho musel před nadřízenými hájit. Z tohoto hlediska se nedá říct, že by byl perzekuován, ale byl sledován. Byl si vědom toho, že musí psát a publikovat texty tak, aby prošly. To je známo z dopisu Boženě Němcové, kdy jí odmítá přijmout něco k publikování. Rok 1848 nabídl Havlíčkovi to, co nemusel očekávat. Byla zrušena cenzura, to znamenalo obrovské nadšení a obrovský boom vzniku nových listů a příležitostných textů všeho druhu. Vedlo ho to ale k úvahám o zodpovědnosti, za svobodu tisku, co kdy a jak publikovat. On jí avizoval do veřejného prostoru, po domluvě s novináři a politiky. Roli zde hrál i František Palacký.“
Havlíček byl mistr psaného slova, nebyl táborový řečník
Už jsem říkal, že v roce 1848, tedy v necelých 27 letech, Karel Havlíček Borovský zakládá své noviny, k tomu se zapojuje do Národního výboru, spoluorganizuje Slovanský sjezd a dokonce kandiduje ve volbách do ústavodárného sněmu, jak se do voleb zapojil?
M.Pokorná: „On byl úžasný v tom, že dokázal představovat veřejnosti, co to jsou volby. V roce 1848, to bylo něco naprosto nového. Voleb bylo hned několik a Havlíček Borovský byl sám také zvolen poslancem v pěti obvodech. Přijal ten svému rodišti nejbližší Humpolec. Jako poslanec fungoval od července do 14. prosince, kdy skládá mandát. Vnímá totiž, že jako novinář může působit mnohem lépe, společnosti prospěšněji. O poslancování informoval prostřednictvím Národních novin, ale řečnícím politikem nikdy nebyl. To je trochu matoucí, protože když vidíte sochy, které stojí v každém druhém městě. Třeba v Kutné hoře je zobrazen sochařem Strachovským jako plamenný táborový řečník, nebylo tomu tak. On byl mistr slova a mistr formulací.“
Vyhnanství v alpském Brixenu nebyla žádná dovolená
Notoricky známé je to, že rakouský režim poslal Karla Havlíčka do vyhnanství, do Brixenu, stalo se tak krátce po jeho 30. narozeninách, v prosinci roku 1851, paní docentko, proč byl poslán právě do Brixenu?
M.Pokorná: „To je otázka: v rámci monarchie si nedovedete představit místo vzdálenější Praze, co se týče rozsahu, ale i dostupnosti. Dnes projedete Brennerským průsmykem a jste tam za chvíli, mnozí mají představu, že si tam žil báječně, v nádherném prostředí, za státní peníze, ale není to tak. Cestovalo se tam velice složitě, dostupnost místa byla minimální. Je to sice krásné místo s krásnou krajinou, ale vezměte si situaci: vytrhnou vás ze života, ve kterém jste hrál významnou roli. Nebyl jste souzen, takže nevíte, jak dlouho tam budete. Když ho z tehdejšího Německého Brodu unášeli, tak vlastně nevěděl, kam jede. O tom bylo rozhodnuto na nejvyšších místech. V dopisech psal, že je to biskupské město s katolicky hluboce přesvědčenými lidmi. Nebylo to prostředí, kde by se mohl stýkat s lidmi. Byl tam sledován nejen z hlediska osobního, ale sledovali i jeho korespondenci, s kým si píše, kolikrát a od koho dostává dopisy, byly mu prováděny i domovní prohlídky. Jistě mu ulehčilo, a dodalo radost, že za ním mohla přijet manželka a dcera. Ale uvědomme si, že mohl jít jen určitou vzdálenost od Brixenu, to je hrozné pro člověka, kterému je sotva třicet. Jeden povzdech Havlíčka z výletu, který byl v povoleném rozsahu: zní: „teletina jako mandle, vína taky dost, jakou čekáš duše moje ještě blaženost“. On dostával nějakou finanční podporu, ale s tou nevystačil a musel si brát z toho, co měl našetřeno. On píše, že padá moderně řečeno, do apatie. Neměl tam ani všechny knihy, které by potřeboval. Plánoval, že by mohl psát třeba dějiny Ruska, ale neměl k tomu všechno podstatné. K němu vtrhli, kontrolovali ho, sebrali mu papíry, poslali je do Vídně a teprve za dlouhou dobu je vrátili. Brixen byl pro něj velice důmyslně vymyšleným místem pro trýznění.“
Jak se vyhnanství v Brixenu projevilo v díle Karla Havlíčka?
V.Vaněk: „Například tím, že v posledních pěti letech života nemohl nic publikovat a píše pouze Tyrolské elegie, Krále Lávru, Křest svatého Vladimíra a vznikají velice složitě vzhledem k prohlídkám v Brixenu. Je odříznut od možností publikovat. Poslední svoje texty publikoval jako ještě ne třicetiletý, potom už nemá žádnou šanci.“
Pane doktore, Tyrolské elegie, co je to vlastně za dílo?
V.Vaněk: „Je to cestovní báseň, pro mě se velmi podobá třeba básni Německo, kterou napsal Heinrich Heine. Básník, kterého Havlíček znal a kterého vnímáme taky jako určitý symbol a dlouhá léta také strávil v exilu. Má podobně ironický pohled jako Havlíček, který teprve do exilu odjíždí. Lze spekulovat, že byl Heinem do určité míry inspirován. Scény básní jako třeba Polámaný kočár se opakují v obou. V české literatuře je to do té doby báseň poněkud nezvyklá a působící co do jednoznačnosti, a tím, že popisuje události, které se skutečně staly a v jeho životě se odehrály, což dokazuje v dopise Palackému.“
M.Pokorná: „Ještě je moc hezké, při připomínání Tyrolských elegií připomenout jméno často zmiňované a to je František Dedera. Ani jeden z mužů netušil, že budou odpočívat nedaleko od sebe na Olšanských hřbitovech.“
Tyrolské elegie známe z pozdějších vydání, s ilustracemi Mikoláše Alše, jaký význam po smrti Havlíčka Tyrolské elegie získaly?
V.Vaněk: „Asi nejspíš symbol mučedníka národa, hrdiny, se kterým se manipuluje, který je nějakým způsobem potlačován. Je zajímavé, že Tyrolské elegie jsou z velkých prací první, vychází už v roce 1860, v roce 1870 vyšly už myslím v ruském překladu. Dodnes zůstávají nejznámější Havlíčkovou básní.“
V Brixenu vzniká i další známé dílo Karla Havlíčka, Král Lávra, připomeňme, co bylo inspirací…
V.Vaněk: „ Je to vlastně pohádková báseň, kterou vytvořil na základě německých pramenů, respektive zápisků německého novináře Moritze Hartmanna. Ten v Irsku vyslechl vyprávění místního lodníka Barryho. Je to vlastně irská pohádka. Havlíček poté, co opustil představu velkého slovanského celku, hledá oporu v malých národech a hnutích, která sleduje. Například ve Švýcarsku v roce 1848 nebo v Irsku. A vlastně to jsou pro něj vzory i toho, jak může národní hnutí fungovat.“
M.Pokorná: „On publikoval ještě v Pražských novinách článek o Danielu O´Connellovi, ve kterém nabádá, aby se lidé starali o věci kolem sebe, angažovali ve spolcích, četli, rozšiřovali znalosti a aby to dělali nikoli cestou revoluční, ale k osvětě.“
Jak zásadní je Král Lávra z literárního hlediska?
V.Vaněk: „Říká se, že je to nejpůvabnější Havlíčkova báseň. Když to srovnáme s tím, co vznikalo v epice v předchozích desetiletích, je to určitě pro dnešního čtenáře ta nejsrozumitelnější a nejstravitelnější báseň.“
Už jsme se zmínili o tom, že Havlíček umírá velmi mladý – v necelých 35 letech na tuberkulózu, a to ve stejné posteli, ve které na stejnou nemoc o rok dříve zemřela jeho žena. Dá se říci, jestli na té brzké smrti mělo podíl právě vyhnanství v Brixenu?
M.Pokorná: „To je otázka, na kterou lze odpovědět jen z určitou dávkou spekulací. Tuberkulóza byla v polovině 19 století nemoc poměrně častá. Nedá se říct, že to bylo spjaté s jeho internováním. Samozřejmě psychika mohla hrát roli, a hrála, o tom není sporu. Druhá věc je ta, že jeho manželka Julie i jejich dcera Zdeňka byly tuberkulózní. To je také jeden ze zdrojů té nemoci. Uvažuje se i tom, že mu Brixen prodloužil život, toť otázka. Naopak tehdejší lékaři tvrdili, že přechod z horského prostředí zpět do Čech pro něj bylo velice tvrdé a nemoc se mohla výrazně prohloubit. Psychika a odtržení od nadějí, a že podepsal, že nesmí dále publikovat, to byla podmínka pro propuštění z Brixenu. V té době věděl, že Julie umírá nebo už byla po smrti, což se dozvídá až po svém příjezdu do vlasti. Po návratu měl přikázaný pobyt v Německém Brodě, o každou cestu kamkoli musel žádat. To bylo zdlouhavé a ponižující. Když už se do Prahy dostal, tak se od něj mnozí známí distancovali. Byli odtažití, on byl na seznamu sledovaných osob a mnozí se obávali, co by to pro ně znamenalo. Veřejně se k němu přihlásil jen Palacký a Božena Němcová, ti se nenechali svazovat konvencemi a nařízeními. Muselo ho to strašně tížit, když si uvědomíme, jak to byl sebevědomý muž a co měl za sebou.“
Proč je dnes Havlíček aktuální
Na závěr – co z díla Karla Havlíčka Borovského je 200 let po jeho narození nejaktuálnější?
Dva světy, známého beletristického a světa publicistiky K.H.B., ke kterému si musíme najít cestu, jsou dnes velmi podnětné a ohromující.
V.Vaněk: „Uvědomme si, že Havlíček za svého života nevydal žádné beletristické dílo. Nejvýznamnější díla byla vydána až po jeho smrti. Často se jedná o díla fragmentární, nedokončená. Ať je to jeho první báseň o generální schůzi Národního muzea nebo Křest svatého Vladimíra. Ten je určitě významný ve smyslu, že je to krásná ukázka Havlíčkova velkého gesta v rámci české literatury. On v něm vysoký svět panovníka a dokonce i samotného Boha snižuje na lidskou úroveň. Je to gesto, které se pak stalo oporou měšťanské literatury 2. poloviny 19. století. Některé z jeho epigramů jsou takřka školské až dětské, s pronikavými místy. Kdy se mu v krátkém tvaru podaří zformulovat velkou myšlenku. Současným čtenářům bych doporučoval číst si v jeho epigramech a čekat, co je osloví.“
M.Pokorná: „200. výročí jeho narození může motivovat k četbě jeho publicistiky. Máme to díky digitalizaci novin, do kterých psal, přístupné i dnes. Není to jednoduché čtení, bez toho, aby se člověk snažil pochopit podstatu doby, ale o to to může být zajímavější. Dva světy, známého beletristického a světa publicistiky, ke kterému si musíme najít cestu, jsou dnes velmi podnětné a ohromující. Máme knižně už i jeho korespondenci a můžeme objevit i soukromého Havlíčka.“
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
