Michal Šanda si píše s Borovským
Michal Šanda je autor mladší střední generace, publikuje od poloviny 90. let. O některých jeho knížkách se říká, že jsou experimentující, některé jsou fantaskní, některé obsahují poezii a jiné prózy. Michal Šanda píše s chutí, baví ho jazyk i fantazie puštěná z oprátky. A víte, že si dopisuje i s Karlem Havlíčkem Borovským? Má to jen malý zádrhel...
Pane Šando, k rozhovoru jsem vás pozval na základě omylu. V literární příloze deníku Právo jsem si přečetl ukázku z vaší nové knížky Dopisy, rozhovor s vámi a nabyl jsem nezvratného přesvědčení, že hovoříte nad právě vydanou knihou. Ale ouha, knížka nevyšla! Kdy vyjde?
"Knížku jsem zatím nabídl nakladateli a protože mám tradičně dobré vztahy s Martinem Reinerem, tak jsem to nabídl nakladatelství Druhé město. Dopsal jsem ji někdy v červnu, takže teď ji má Martin na přečtení. A říkal, že se mi po prázdninách vyjádří, jestli ji vydá nebo ne."
Ale knížka je hotová, takže mluvit o ní už můžeme?
"Můžeme o ní mluvit jako o hotové věci, je to napsané do posledního písmena, pěkně od začátku do konce, opravdu, jsou tam všechna písmena a nebudu už nic doplňovat."
Knížka ještě nevyšla, ale jedno už vím, je to váš fiktivní rozhovor s Karlem Havlíčkem Borovským. Je to konfrontace dopisů: vy píšete jemu, on píše... vám?
"Tento nápad mě osvítil, blesklo mi cosi hlavou, že bych si mohl psát s někým, kdo už je dávno mrtvý a po čase jsem se hrozně smát a tak šíleně jsem se smál v roce 2005 na jaře. A od té doby jsem trnul, jestli mi ten nápad někdo nevyfoukne. nejdřív jsem nevěděl, s kým si psát, tak jsem chodil po antikvariátech a hledal jsem dopisy, které by se k tomu účelu hodily, a nakonec se mi podařilo najít dopisy Karla Havlíčka Borovského z Brixenu jeho bratrovi do Německého Brodu. Najít pěkné použitelné dopisy pro tento účel bylo dost složité. Protože vydaná korespondence Čelakovského, Boženy Němcové, to prostě není moc zábavné, že Čelakovský pomlouvá Riegra a kdekoho. Ale Havlíček je takový zemitý člověk a bratrovi píše, podestlal jsi koze? A pošli mi do Brixenu to, a tamtomu dej místo mě 50 zl. Čili tam jsou takové krásně praktické věci, na které se dá výborně reagovat a dá se s tím pracovat."
Je to mystifikace?
"Není to mystifikace! Jsou to prostě Havlíčkovy dopisy takové, jaké jsou, ty jsem neupravoval, nepřepisoval, a pak jsou tam dopisy moje a v podstatě na toho Havlíčka nereaguju, není to spolu vůbec pospojované. Takže bych řekl, že mystifikace to není. O co v podstatě v dopisech jde? Jde o to se vykecat z momentálních trablů, které člověk má. A to máte jedno, jestli píšete Havlíčkovi nebo bratrovi. Jsou to v podstatě dvě na sobě naprosto neodvislé, paralelní linky. Snad kromě jediného případu, kdy Havlíček chce, abych mu poslal 40 zlatých. A neustále mě o ně uhání. Ta to už mě potom nafrklo a napsal jsem mu, že nepošlu nic a jestli mě bude ještě otravovat, že si s ním přestanu psát. Ale jinak ty linky jdou paralelně, každý si tam meleme tu svou, ovšem v jednom případě se to protne, a to když jde o včely. Jakmile dojde na včely, tak tam vznikají tvrdé hádky."
Jste včelař?
"Kdepak! nejsem včelař. Ale kvůli tomuhle musím říct jsem si nastudoval veškerou včelařskou literaturu. Totiž já jsem byl v těch dopisech uchvácen, jaký ten Havlíček byl znamenitý včelař. Od prvního dopisu bratrovi říká, aby nezapomněl přidat rámky včelstvu W a tamhleto včelstvo zazimovat, a přikrmovat... A jak jsem tak ty dopisy četl, tak jsem v průběhu zjistil, že Havlíček v životě žádnou včelu neviděl, nikdy nebyl v úle. Ale jak v tom Brixenu neměl co dělat, tak si předplatil časopisy a začal se včelařením zaobírat jaksi po intelektuální stránce. byl to včelař teoretik. A já zrovna tak včelař teoretik, čili dva včelaři teoretici se tam začnou o těch včelách přít a hádat."
Nesetkal jste se už s výhradou, že za vás Borovský vlastně udělal půl práce na té knize?
"No udělal za mě půl práce! Však Borovský byl taky znamenitý spisovatel a z toho mám obrovskou radost. A zase na druhou stranu já doufám, že až tohleto vyjde, tak já udělám část práce pro Havlíčka, aby se zase po delší době připomenul něčím živým, jiným než je čítanka."
Michal Šanda debutoval v roce 1994 knihou "sto a", kterou se podle kritika Radima Kopáče přihlásil k tradici konkrétní poezie. Následovaly sbírky Ošklivé příběhy z krásných slov, Dvacet deka ovaru a Metro. Prozaickou prvotinou byla kniha Blues.
Z dalších nelze zapomenout knihu s dlouhým názvem "Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu," kterou ve vysílání uvedl také Český rozhlas 3 - Vltava:
Vaše poslední knížka jsou tedy zatím Merekvice?
"Je to tak, pohádky Merekvice."
Co vás to napadlo napsat pohádky?
"Napsat pohádky mě napadlo z čistě pragmatického důvodu. Říkal jsem si, že literatura pro děti docela běží, tak napíšu pěkné pohádky a ony se budou pěkně prodávat a na tom bych mohl trhnout nějaké ty peníze. Protože proč by měl být spisovatel chudej? Může být i bohatej, ne? Tak jsem to zkusil přes děti. Vždyť přes děti to zkoušel kdekdo, strýčkem Jedličkou počínaje. Ale bohužel se mi to jaksi zvrtlo a zjistil jsem, že nejsem schopný napsat pohádky dostatečně přiblblé a podlézavé k dětem, aby si je kupovaly davy, takže jsem to nakonec udělal úplně po svém a bohatství se odkládá. Na příští knížku."
Co z toho tedy nakonec je, když se vám to zvrtlo? Jsou to pohádky pro děti, to co jste nakonec dopsal?
"Já si osobně myslím, že to jsou pohádky pro děti. že jsou to pohádky pro chytré děti a pro hloupé dospělé zároveň."
A úplně vážně, pro jakou věkovou kategorii jsou určeny?
"Myslím, že to můžou číst děti tak od deseti let. A opravdu i dospělí lidé."
Mají ty pohádky nějaké téma?
"Když jsem úplně na počátku přemýšlel, jak bych s pohádkami měl naložit, tak jsem zjistil, že všechny nejlepší věci už byly vymyšlené a že už nejsem schopný vymyslet nic lepšího. Že generace vypravěčů vymyslely dokonalé věci. Tak jsem šel do literatury, do archivů, pročetl jsem si pohádkové sběry z 19. století a z toho jsem si vybral pohádky, které nebyly takzvaně provařené. A ty jsem předělal, přeonačil po svém. V podstatě jsem postupoval úplně stejným způsobem, jako přede mnou postupoval Jan Werich při tvorbě Fimfára."
