seriál

31) K.Tučková: Žítkovské bohyně

Kateřina Tučková
0:00
/
0:00
předešlý díl
následující díl

Román Žítkovské bohyně přilákal do kopců na česko-slovenských hranicích davy turistů, za rok 2013 se stal nejpůjčovanější knihou v českých knihovnách. Kateřina Tučková za román také získlala cenu čtenářů v anketě Magnesia Litera, ocenění český bestseler roku 2012 i cenu Josefa Škvoreckého. Není proto divu, že jsme Žítkovské bohyně zařadili do seriálu Radio Prague International o českých knihách, které musíte znát.

Cenu čtenářů v anketě Magnesia Litera, ocenění český bestseler roku 2012 i cenu Josefa Škvoreckého získala Kateřina Tučková za svůj román Žítkovské bohyně. Záhy se dočkal divadelních provedení, do kopců na česko-slovenských hranicích přilákal davy turistů a za rok 2013 se stal dokonce nejpůjčovanější knihou v českých knihovnách. Není proto divu, že jsme Žítkovské bohyně zařadili do seriálu Radio Prague International o českých knihách, které musíte znát.

O knize si nebudeme povídat s nikým jiným, než se samotnou autorku Kateřinou Tučkovou.

Aniž byste prozradila úplně všechno, o čem kniha Žítkovské bohyně je?

K.Tučková: „Je to kniha mapující fenomén žítkovských bohyní. Je to nezvyklý název, ale vychází to z toho, že to byly moudré ženy, které žily v obci Žítková na vrcholcích Bílých Karpat na česko-slovenských hranicích. Bohyně vychází z toho, že lid věřili, že mají nadpřirozené nebo zvláštní schopnosti. Ony prosívaly Boha o pomoc klientům, kteří k nim přicházeli se svými starostmi. Většinou to byly záležitosti tělesné, byly velkými, jak se říkalo,  napravjačkami kostí. Znaly lidské tělo a dost bylin. V horách byly odkázány jen na to, co jim poskytla příroda. Znaly dobře i lidskou psychiku a to, co bychom teď nazvali psychosomatickou léčbou, tak to byla jejich specialita. Těmito způsoby pomáhaly těm, kteří je s léčbou vyhledávali. Část jim i věštily budoucnost, dělali i něco, čemu říkaly milostná magie. To je takový specifický podžánr jejich schopností. Zkrátka, byly to moudré a obdařené ženy, které na kopanicích nebo v Bílých Karpatech působily od 6. století až do skoro konce 20. století.

Předpokládám, že každý, kdo Žítkovské bohyně čte, si říká, co z toho je pravda a co fikce. Jaký je ten poměr?

Foto: Nakladatelství Host Brno

K.Tučková: „Je to těžké vypočítat, je to založené na událostech, které se skutečně staly. Ohledáváním událostí kolem bohyní jsem strávila skoro tři roky. Mnoho momentů ze života žítkovských bohyní jsem do knih zahrnula tak, aby to vytvořilo jakýsi rámec, který vyvrcholí pointou. Takže to románové zpracování bylo prioritní. Nicméně jsem do něj vtahovala prvky, momenty a události, které jsem nacházela v archivech nebo vyslechla od pamětníků, kteří si na poslední bohyně na Kopanicích vzpomínali, a věděli, jak působily a co dělaly.“

Když popisujete, jak se tam žilo, ještě během socialismu v 70-tých  nebo v 80-tých letech, popisujete i vztahy mezi nimi. To odpovídá realitě?

K.Tučková: „To odpovídá realitě a taky to, podíváme- li se do historie, tak každá generace bohyní měla nějaké potíže nebo musela řešit nějaký střet a autoritami. Ať už to byla katolická církev, která v nich viděla nebezpečí, protože umění léčit na základě bylin a nějakých rituálů vycházelo ze staroslovanských znalostí, které si předávaly z matky na dceru. Nebo to byla nějaká soudní moc, které se nelíbilo, že bohyně, které dělaly černou magii, údajně napomáhaly tím, že někoho uřkly. Nebo to byly režimy, které se ve dvacátém století prosmýkly naší krajinou. Ocitly se v hledáčku nacistických badatelů, kteří působili v organizace Ahnenerbe. Ti chtěli zdokumentovat a najít relikty starogermánského kněžství, a to spatřovali v bohyních. Nakonec je zahubila moc komunistická, která v nich viděla nepřítele. Jejich činnost totiž byla zpoplatňována, nedělaly to zadarmo. Často jim klienti nebo lidé, kteří je navštěvovali, platili v naturáliích, ale někdy také penězi. To v době socialismu bylo jako obohacování se na úkor chudých. Podle komunistických pohlavárů provozovaly nepovolenou lékařskou praxi a moderní medicína přece nabízela víc, než staré alternativní praktiky. Vždycky se někomu nelíbily a byly pronásledovány a perzekuovány a toto jsem také chtěla v knize zachytit. Zvláštnost toho, že takové „báby z hor“ byly vždycky trnem v oku některým mocným.“

Komunistům stálo za to pronásledovat skupinku babiček z hor

Kateřina Tučková | Foto:  (c) Lenka Hatašová

Co nebo kdo vás na téma Žítkovských bohyní navedl?

K.Tučková: „Byl to kamarád, historik David Kovařík, se kterým jsem spolupracovala na předchozí knize Vyhnání Gerty Schnirch. Ve stejné době mě také potkalo takové rčení: „lžeš jako žítkovská bohyně“ to jsem si říkal, že je zvláštní a co je podstatou té lži? Pochopila jsem, že to byla komunistická antipropaganda. Chtěli tím bohyně denunciovat, označit za šarlatánky a to mě na nich strašně zaujalo. Že té velké moci stálo za to zaobírat se nějakými babičkami z hor.“

Bylo pro vás těžké přepnout při psaní toho románu do téhle úředničiny a psát stylem referentů socialistických úřadů nebo spolupracovníků státní bezpečnosti?

K.Tučková: „To mi problém vůbec nedělalo, jejich jazyk je tak specifický, že už jenom načítáním svazků, které se týkaly různých nepřátel režimu, které by šlo popsat, jako ty, kteří měli zvláštní schopnosti. Nebyly to jenom bohyně, ale byl to i různí léčitelé a lidé, kteří vyznávali nějaké spirituální tendence Svědci Jehovovi, dokonce i katoličtí aktivisté. Jazyk estébáků byl tak specifický svojí chladností, odstupem, co se před jejich očima dělo. Bylo velice lehké ho nasát a vytvářet další materiál, jehož nositelkou je v příběhu Žítkovských bohyní Surnema. To je jedna z posledních bohyní, která byla sledována agenty STB, uvrhnuta do psychiatrické léčebny a tam připravena o vědomí a o život.“

Říkala jste, že příprava té knihy trvala 3 roky, opakovaně jste jezdila i na Žítkovou, má to místo magickou moc?

K.Tučková: „Říká se to, strávila jsem tam strašně krásné chvíle a spřátelila se tam s řadou lidí. Dodnes na celou anabázi výzkumu a psaní vzpomínám. Dojížděla jsem tam na výroční slavnosti, které se konají napříč rokem a trávila tam prázdniny na pronajaté chaloupce na Kopanicích a odtud vykračovala k místním, abych se poptala na vzpomínky a zážitky s posledními bohyněmi. Pomohlo mi to nasát atmosféru a seznámit se s místními lidmi, vyslechnout si historky a příběhy a osahat si to zblízka. V knize je to i cítit, že jsem se do toho kraje trochu zamilovala. Je to kraj s překrásnou přírodou, milými lidmi a člověk tam rychle a rád zapustí kořínek.“

Hlavní hrdinka Žítkovských bohyní má hodně drsné dětství. V rozhovoru s vámi jsem četl, že tam vycházíte i ze svých vzpomínek na dětství. Byla za tím, co jste napsala snaha vyrovnat se s tím, co jste vy sama v dětství zažila?

Žítková | Foto: Palickap,  Wikimedia Commons,  CC BY 3.0

K.Tučková: „Je to zvláštní jak se prolínají zážitky autora s tím, co se dostane do jeho postav. Soustředila jsem se na to, aby postava zapadla do kontextu moravských kopanic, kde měli lidé také docela tvrdý život. Často tam byly rodiny s mnoha dětmi, které se museli starat sami o sebe, o svoje sourozence, život se s nimi nemazlil a úmrtnost byla veliká. To, že život hlavní hrdinky i dalších postav je popisován tak drsně, to vychází z místní reality. Nějakým způsobem se mi tam vklínilo i to, co jsem zažila já. Sice pocházím z jiného koutu Moravy, který je mnohem úrodnější a laskavější k člověku, ale moje rané rodinné prostředí nebylo rozhodně ideální. Takže jsem se s hlavní hrdinkou dokázala identifikovat skrze to, co jsem prožila já. Kniha začíná takovým zážitkem, který v našem případě dopadl mnohem lépe, než u hrdinky knihy Dory Idesové. Podobnými okolnostmi jsem si taky prošla.“

Co jste tou knihou chtěla říct, co bylo jejím poselstvím?

K.Tučková:  „Asi bych to nazvala tak, co mě na tom všem zajímalo nejvíc. Byla to ta neuvěřitelná bohatost a hodnota toho fenoménu, který se tu po staletí udržoval skrytý v kopcích Bílých Karpat a připadalo mně to jako obrovská hodnota, kterou bychom si měli hýčkat a uchovat pro nové generace. Dopadlo to opačně, politika zvítězila a ženy nepohodlné režimu byly jedna po druhé likvidovány. Fascinovalo mě, že takovéto ženy, léčitelky, které můžeme vidět jako společensky prospěšné, stály komunistickému režimu za to, aby je zlikvidoval. Tu ztrátu jsem chtěla nějak zakonzervovat a zanechat pro příští generace alespoň v podobě té knihy.“

Žítkové bohyně opravdu pomáhaly

Když jsem to četl, tak jsem si říkal, jestli vy jako autorka opravdu věříte, že žítkovské bohyně měly nadpřirozené schopnosti, že bohyně byli schopné dávat lidem to, proč tam přicházeli. Že toho byly ty bohyně schopné.

Foto: Nakladatelství Host Brno

K.Tučková: „Já jsem spíš racionální typ blízký Doře Idesové, skeptičce a badatelce, která věří jenom tomu, co vidí černé na bílém, nebo to, co si sama ohledá. Když jsem se setkávala s pamětníky, kteří vzpomínali a popisovali způsob léčení, který bohyně provozovaly, jsem pochopila, že to fungovalo. Že se jejich potíže obrátily v lepší, protože v moc žítkovských bohyní věřili. Ať už to byla bylinná léčba nebo hluboké porozumění tomu jak funguje tělo a psychika, oni byli živoucím důkazem, že to funguje. Mě už pak nešlo tolik o to, jestli ty magické rituály skutečně přinesly ten kýžený efekt nebo to bylo jejich charizmatem a znalostmi. Během setkání s touhle problematikou jsem si musela posouvat svoje racionální a skeptické hranice, ale stále jsem zůstala na svém.“

Tu knihu jste vydala před 9 lety a po svém vydání vyvolala protesty u některých lidí ze Žítkové, hlavně u vnučky poslední žítkovské bohyně, vy jste totiž do svého románu zakomponovala některé reálné postavy s reálnými jmény, s tím devítiletým odstupem, udělala byste to stejně?

K.Tučková: „Udělala bych to znovu. Irma Gabrhelová, které se to týká, nejvíce byla použita jako epizodní postava. Chtěla jsem, aby se na ní nezapomnělo. Chtěla jsem jí vystavit takový malý literární pomníček. To, co jsem o ní zjistila z vyprávění lidí, kterým pomohla, ve mně vzbudilo velký respekt, úctu a obdiv k této skromné ženě. Myslela jsem si, že bude dobré její jméno zachovat. Je mně líto, že to její potomci viděli jinak, nicméně jiní můj záměr pochopili. Já sama mám v tomto ohledu čisté svědomí a jsem ráda, že jsem s ní skrze stránky mohla strávit nějaký čas, že tam je.“

Za román Žítkovské bohyně jste získala mimo jiné čtenářskou cenu Magnesia litera – a tím zopakovala stejný úspěch z roku 2010, kdy čtenáři ocenili stejným způsobem její první román, Vyhnání Gerty Schnirch, co je námětem této knihy?

K.Tučková: „To je kniha, která pojednává o zasuté stránce našich dějin o odsunu československých Němců, kteří museli po 2. světové válce opustit svoje domovy. Je to příběh Gerty Schnirch, 21 leté dívky z česko-německé rodiny, která v roce 1945 musela opustit Brno a potom se potýkala s mnoha obtížemi na moravském venkově. Do Brna se sice mohla vrátit, ale to nebyl vůbec šťastný konec jejího bloudění. Ta hrůza, které musela na konci války čelit, ztráta občanství a důstojnosti poznamenala jak  její dceru, tak vnučku.“

Vaše knihy vyšly už ve dvou desítkách překladů, už jsem říkal, že jste dostala mnohé ceny, je to pro vás zásadní a důležité?

Kateřina Tučková | Foto:  (c) Jaroslav Kocián

K.Tučková: „Je to velká radost, událost a otevírá to dveře do různých médií nebo zahraničních nakladatelství. Překladatelé a nakladatelé se díky cenám orientují na českém knižním trhu a jsem za ně vděčná a mám radost, že jsem je dostala.“

Náš cyklus se jmenuje České knihy, které musíte znát, je samozřejmě těžké takhle mluvit o vlastní knížce, ale přesto – proč by lidé měli znát a proč by si měli přečíst právě Žítkovské bohyně?

K.Tučková: „To bych si netroufla říct, že by to někdo měl znát, budu spíš ráda, když se ke čtenářům ta kniha dostane. Pokud by to měli znát, tak proto, co na tom nejvíc zajímalo mě. Střet velkých nepřátelských dějin s malým životem společensky velmi prospěšných žen. Obohacující je i to, že to vychází ze skutečnosti, může si i na do knihy vložených dokumentech číst, jakým způsobem se v různých epochách s takovými osobami nebo osobnostmi nakládalo.“

klíčové slovo: