25) Petr Hruška: poezie a „Nedělní chvilka poezie“ jsou dvě různé věci
Když jsme přemýšleli, koho pozvat a s kým o současné české poezii mluvit, bylo to rozhodování vlastně nakonec docela jednoduché – jeden z nejúspěšnějších českých básníků posledních let je totiž zároveň specialistou na českou poezii po roce 1945 v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Za své básně získal řadu cen a vyšly nejen u nás, ale i v mnohých překladech. Tím básníkem a literárním teoretikem je Petr Hruška.
T. Pancíř: Začněme Vaší tvorbou, za kterou jste dostal mimo jiné Státní cenu za literaturu, nominaci na Magnesia litera a řadu dalších ocenění. Přitom před listopadem 1989 jste vystudoval Vysokou školu báňskou, obor úprava nerostných surovin. Jak se z báňského inženýra stane úspěšný básník?
P. Hruška: „Pokud vůbec přijmu označení básník, tak potom jsem byl daleko dříve básníkem než báňským inženýrem. Pouze z toho muže, píšícího básně, se stal na chvíli báňský inženýr a to prostě proto, že literatura, kterou jsem chtěl studovat už v 80-tých letech, mě byla z poměrně pochopitelných důvodů zapovězena. Bylo potřeba různých doporučení, schválení a já jsem zrovna nebyl ta persona, která by mohla jít hladce ze střední školy, kterou jsem vystudoval, jak se říká, hodně divoce, hned na studia literatury. Takže abych se zachránil před dvouletou vojenskou službou, která tehdy byla, tak nezbývalo než najít nějakou vysokou školu na kterou by přijímali. Vysoká škola báňská byla tehdy považována za školu velmi špinavou, nelákavou, nevábivou a tím pádem umožňovala přijetí i těch, kteří doporučení ze střední školy neměli. To jsem byl já, přijali mě a já jsem vystudoval podivuhodný, básnictví a poezii velmi blízký obor, jakým je chemie.“
Pancíř: Aby i naši posluchači, kteří se zatím nesetkali s Vašimi básněmi, měli představu, o čem mluvíme, poprosím Vás, jestli můžete zarecitovat některou ze svých básní, kterou jste vybral?
Hruška: „Toto je báseň Nocleh se sbírky Auta vyjíždějí do lodí:
Tiráky řvaly jak hladová noční zvěř
volala si na mne cenu pokoje pro dva
chlápek od pumpy kostnatý nevyspáním nás pak vedl po strmém schodišti
Berlín, Krakov, Terst, všechno bylo za náma
nikdy jsem neviděl tak úzký pokoj
když jsme se chtěli otočit, museli jsme se obejmout
Pancíř: Básník Petr Hruška je dnešním hostem podcastu Radio Prague International o českých knihách, které musíte znát, vy jste, jak už jsem říkal, nejen básník, ale i literární teoretik, jak byste z téhle role popsal své básně?
Hruška: „Jako literární teoretik mám představu, že básně se popisovat nemají, takže bych se rozhodně zdržel popisu svých textů, stejně jako se snažím nepopisovat texty těch druhých. Pokud bych se měl dopustit nějakého pokusu o esenciální zachycení toho, co v mých textech je, tak je to tušení nějaké podivné blízkosti, která se v tomhle světě občas vyskytuje, občas je přepadá, nikdo neví, kde se bere, nikdo neví, kam se ztrácí. Ale každý máme občas zážitek nějaké blízkosti vůči druhému, vůči sobě, vůči nějakému předmětu, vůči nějaké situaci, vůči něčemu na tomto světě. Tento zvláštní divný pocit, kdy věci, které se nás před chvílí vůbec netýkaly, které jakoby neměly žádný důležitý význam, najednou na chvíli zvýznamní. Tohle je něco, co mě vzrušuje, co mě nepřestává okouzlovat a vlastně přitahovat k psaní a snad tohle je ta esenciální definice, o co se snaží moje básně.“
T.Pancíř: Mezi Vaší první vydanou sbírkou Obývací nepokoje a tou poslední Nikde není řečeno proběhlo čtvrt století. Během té doby se každý z nás výrazně změnil. Jak se změnila vaše poezie?
P.Hruška: „Myslím, že se stala smutnější, trochu i drsnější, ale nejsem si tím jistý.“
T.Pancíř: Když jsem mluvil o literárních cenách, tak v tomto směru je nejúspěšnější vaše sbírka z roku 2012 Darmata. Za ní jste dostal Státní cenu za literaturu a byla nominována na cenu Magnezia litera. Název vypadá jako přesmyčka, ale slovo se tam objevuje v jedné konkrétní básni a situaci, co znamená?
P.Hruška: „To kdybych věděl, tak o tom vůbec nepíšu. Mě bylo to slovo blízké právě proto, že netuším, co znamená. Lákalo mě dotýkat se všech možných významů, které v něm mohou být. Máte pravdu, je tam epizoda, kdy otec na jedné straně rozbouřené řeky zaslechne syna, který volá na druhém břehu. To slovo, které volá je blízké vyjádření nebo slovu dramata. Otci se zdá, že zaslechl slovo dramata. Přitom si není úplně jistý, že právě toto bylo vyřčené slovo, ale už ho má. Nové podivné slovo, ve kterém jsou slyšet rozmanité významy od dramat až po šachový mat a darmo a všechny tyto věci se ve slovu ozývají, aniž by tam byly spolehlivě přítomny v nějaké definici. Toto je jakýsi obecný princip poezie, která rozeznívá významy v jazyce, ve slovech, které nejsou spolehlivé, ale jsou vzrušující.“
T.Pancíř: Můžete vybrat ukázku z této sbírky?
P.Hruška: „Tato báseň je ze sbírky Darmata a jmenuje se Štěkot:
Matka se dívá, jak zase syn napodobuje retrívra
On má sedmadvacet, ona pětačtyřicet
Oba na světě až po uši
Zkusili ledacos, většinou přes inzeráty a přes doktory
Oba patrně věřící, oba pravidelně v tom nonstopu skuteční jako hák krásy
Syn zapřený o stůl, matka nehybně naslouchající, kam až tu doléhá štěkot retrívra“
Na tomto místě připomenu, že, celá sbírka Darmata je zdarma ke stažení jako e-kniha na webu pražské Městské knihovny.
Pokud někdo z našich posluchačů zatím nečetl žádnou vaší sbírku, teď jsme ho třeba nalákali naším rozhovorem a chtěl by začít, doporučil byste, aby začal právě sbírkou Darmata? Nebo aby šel od té nejstarší, tedy od Obývacích nepokojů, nebo byste doporučil ještě nějakou jinou?
P.Hruška: „Doporučil bych mu, aby se hlavně nemordoval, aby zůstal ve velkém klidu a čekal, až ho nějaká báseň potká. Což neznamená, že jí nemusí jít trochu napřed. Jaká to bude sbírka, je jedno, důležité bude, zda v tu chvíli, kdy to otevře, bude natolik sám a otevřený, že ho báseň dokáže oslovit. Hlavně ať nečte celou sbírku jako způsob seznámení se nebo poznání toho, co píše Petr Hruška. To jsou spolehlivé cesty na to, aby se s básní minul. Já věřím tomu, že báseň je podivné, nečekané setkání, jako s divokým zvířetem. Aby bylo nečekané, to je důležité má v sobě mít báseň překvapivost pro čtenáře i pro autora. A aby to překvapivé bylo, musí to být trochu nečekané, nenaplánované. Takže nejlepší bude, když se rozhodne, že žádnou mou sbírku neotevře a nebude jí číst a potom náhle, v divné situaci na i narazí, pak by ho mohl můj text oslovit.“
T.Pancíř: Před 14 lety jste v rozhovoru pro Český rozhlas mluvil o tom, že poezie nemá být hlazením po duši, ale že má rozrušovat, udivovat, znejišťovat, platí to podle Vás stále?
P.Hruška: „Pro mě ano, není nic protivnějšího než normalizační představa o tom, že poezie je nedělní chvilka zvlášť pěkně upravená, nakašírovaná a blahosklonně poskytnutá na nějakém divanu. To je do nebe volající pitomost, ve které tajemství a vzrušení, kterým poezie je, spolehlivě uteče. Poezie je pro mě spíš přepadením, překvapením, nárazem podivnost, nezvyklostí. Rozhází nám celý zbytek dne a my si už ani žádnou pohodovou chvilku v tom dni nedokážeme vytvořit. Naopak chodíme několik hodin po nočním parku nebo sedíme v kuchyni a nic jiného dělat nemůžeme, protože se spotřebováváme prožitkem ze spotřebovaných slov. Je to pro mě drsné svržení do života, nikoliv únik ze života a chvilkové odpočinutí si na nedělním divanu a pohlazení po duši. Ten svět je tak zlý a máme tady ještě sice falešnou idylu, al přijmeme ji na pár minut, vteřin a to je ta poezie. To je spolehlivá cesta k tomu, abychom se s poezií nikdy nepotkali a právem i považovali za podružnou marnost.“
Pancíř: Když teď odhlédneme od Vaší tvorby, kdo z dalších autorů a autorek to zvládá nejlépe?
Hruška: „Neumím říct, kdo to zvládá nejlépe, ale mohu vám říci, u koho si myslím, že jeto nebezpečné dobrodružství, které nám může rozházet celý zbytek dne. Nabízí ho řada autorů a autorek napříč generacemi. Kdybych měl zmínit poctivě jen tu současnou básnickou společnost, byli bychom tu dlouho, klidně čtyři hodiny. Myslím si, že česká poezie současnosti má dobré autory a sbírky básní.“
Pancíř: Nemáme sice čtyři hodiny, ale na druhé straně jste říkal, máme dobré autory, autorky, sbírky. Můžete jmenovat alespoň několik z nich?
Hruška: „ Ano, při vědomí, že to bude kruťárna a při odchodu ze studia si budu vyčítat, že jsem si na toho či onoho nevzpomněl, tak to vezmu tzv. ostravským hákem. Řeknu vám to od nejstarší generace třeba jedno nebo dvě jména, abych dokumentoval to, že autorům, kterým věřím, je hodně. Nejstarší generace: to je devadesátník, za pár měsíců bude mít 93 - Karel Šiktanc. Autor, který více než půl století přináší do české literatury fantastický vybroušený jazyk s horoucností a expresivitu. Je to svrchovaná poezie, kterou lze poznat. Mezi ostatními autory brzy zjistíte, že takhle naléhavý a takhle chvějivý originální jazyk má jen Karel Šiktanc. Když půjdeme o deset let níž, brzy bude mít 80 Ivan Wernisch. Autor, který dokáže s provokativní lehkostí tvořit přeludné, imaginární a zároveň ostře groteskní věty. Číst ho znamená nebýt si potom na světě být ničím jistý. Dalším je čerstvý sedmdesátník Vít Slíva, autor vážných, konfesijních veršů. Taková zvláštní noční hlídka. Holanovský - typ, který potěžkává po nocích životní tíhy, vlastní nedostatečnosti a neustále hmatá v jakýsi přesah. Nebojí se slova víra, Bůh a umí o těchto složitých přesazích lidské existence. O deset let níž záměrně zůstávám v oblasti autorů, k autorkám se dostaneme. Šedesátník Pavel Kolmačka. Jeho poezie je přitažlivá zvláštní vyrovnaností, která se nevyhýbá dramatům a kritickým aspektům a tónu. Přirozeně dokáže ve verších smiřovat se světem. Dokáže dodat důvěryhodnou naději a přijatelnou smířenost se světem- to je Pavel Kolmačka a jeho básnická sbírka Viděl si, že jsi. Už v názvu je to, o čem jsem mluvil, obsahuje. Padesátníci Petr Borkovec, Jaromír Typlt, Martin Stöhr. Generace velmi zajímavých autorů, kteří se nevyhýbají žádným ani jazykovým experimentům a potěžkávání toho, co slovo vlastně je. Básníci, kteří mají odvahu se slovem dělat v nejlepším slova smyslu jakési experimenty, pokusy, dobrodružné výpravy a jazykem. Kteří se ho snaží svými snahami namáhat, které byly doposud v jazyce skryty. Když jsme o deset let níže, je tu obrovská síla zajímavých básnických autorek. Ve světu třicátnic, pokud mohu mluvit o věku ve spojení se ženami. Alžběta Stančáková, Alžběta Michalová, Klára Goldstein, Sylva Fischerová, Zuzana Gabrišová, Olga Stehlíková. To je velké množství autorek, které se dokážou vymanit z hloupého klišé ženská poezie. Bledničková, rozněžnělá sentimentalita, ta s tím nemá vůbec nic společného. Jsou to nádherně hrdé, sobě stojné světy, které stojí za to čtenářsky potkávat.“
T.Pancíř: Přehled současných českých básníků a básnířek, samozřejmě neúplný, protože jsme i v našem podcastu omezeni časem, nám připravil a také své básně představil nositel Státní ceny za literaturu, finalista Magnesia litera, básník a zároveň specialista na českou poezii po roce 1945 v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd Petr Hruška.
o pořadu
České knihy, které musíte znát
Seriál stanice Českého rozhlasu Radio Prague International přiblíží díla českých spisovatelů, která prostě musíte znát.
