Petr Hruška: Poezie není zdobení života
Petra Hrušku znají čeští čtenáři jako výrazného básníka porevolučních let, jehož jméno je spojené se sbírkami Obývací nepokoje, Měsíce a Vždycky se ty dveře zavíraly. Hruška je ale také literární vědec a editor. Podílel se či podílí na přípravě řady časopisů, ostravské revue Landek, polosamizdatového literárního občasníku Obrácená strana měsíce i seriózního časopisu Host. Jak z perspektivy regionu vnímá situaci současné české poezie, dozvíte se v rozhovoru, který s ním natočil Vilém Faltýnek.
"Ne, Literární harendy byla další divoká ostravská aktivita, která spadá do první poloviny 90. let a kterou jsme organizovali s ostravským básníkem a novinářem Ivanem Motýlem. Byla to taková několikadenní setkání básníků v ostravských klubech a posléze i hospodách, neboť ten program se volně přeléval, defilovalo množství autorů, kteří cosi četli, ale bez uhlazenosti jakéhosi kulturního, literárního večera, který se nám zajídal. Nám v Ostravě zvlášť, protože v 70. a 80. letech to byla jedna z domén ostravského pseudokulturního života. Právě tyhle uhlazené besedy a čtení někde v knihovnách a kulturních domech. Tyhle Literární harendy měly být něčím přesně opačným: divokým večerem, který jsme nikdy přesně nevěděli dopředu, jak se vyvrbí, kam půjde, a leckdy končil různými skandály, ale byly to skandály velice živé a mnohdy i velice zajímavé. Pozoruhodnější, než ona uhlazená čtení s kravatou a s růží ve váze, která stála před básníkem."
"Podívejte, doba je podle mě už zase zpátky tam, že nejakceptovatelnější jsou právě ony uhlazenosti. Zase se litearatura začíná vnímat jako něco pietně uhlazeného, jako něco, co má zkrášlit už tak dost utahaný lidský život a má takzvaně pohladit po duši. Což je spojení, které mě otvírá nůž v kapse. To je obecná tendence. Co by se ale podle mě mělo znovu a znovu dělat - vracet tu poezii znovu do té divokosti. Neboť ona divoká je, ona je neuspořádaná, ona je nejistá, ona je nesamozřejmá a neměla by se z ní pěstovat právě ta jakási samozřejmá kulturnost. Poezie by měla být vždycky nějaké divné nečekané zjevení. Aspoň tak to cítím já."
Kde se právě takové poezii, o které mluvíte, nejvíc daří?
"Taková místa samozřjemě jsou. Řeknu jedno za všechny: Skleněná louka v Brně a festival Potulný dělník, který pořádá básník Jaroslav Erik Frič. A takové akce se dějí i jinde po republice, existuje velice sympatický festival Zarafest v Děčíně, který zase pořádá Radek Fridrich, Tomáš Řezníček, Patrik Linhart, básníci ze severu. To jsou akce, které mají smysl. Ony se netěší tak velké mediální pozornosti, ale o to poctivější leckdy bývají verše, které tam lze slyšet."
"Zániku Poezie bez hranic lituji, protože přes všechno, co i na tomto festivalu bylo rušivé, takl právě tady se rovněž vždy podařilo setkat se s něčím zajímavým. A to především ze zahraničí. To je českému kulturnímu prostředí stále potřeba jako soli. My žijeme v kuriózní situaci, kdy máme možná jakýsi přehled, co se děje v anglické nebo americké literatuře, ale o těch nejbližších sopusedech, jako jsou Poláci nebo Maďaři, toho víme zoufale málo. ten festival Poezie bez hranic uměl zprostředkovat leckteré zajímavé jméno a leckdy jsem byl nadšen, když jsem na tom festivalu mohl slyšet nějakého zajímavého autora ze zahraničí. Lituji svým způsobem i toho Bítova, protože ui tam jsem jezdil docela se zájmem. Neboť je v tom cosi zajímavého, byť třeba morbidně, když se nakumuluje do jednoho podhradí 120 básníků. velice brzo jste viděl jejich kurióznost, velice brzo jste pochopil, v čem jsou jejich černé můry, jejich pocity nedoceněnosti, v čem jsou přepjatí a v čem jsou sebestřední - a to stálo zato."
"Pořád stejná: rozrušovat, udivovat, překvapovat, znejisťovat, bořit stávající estetické spokojenosti a vytvářet nové. Já myslím, že poezie má především vzrušovat. Jestliže vzrušuje, pak už je jedno, je-li srozumitelná nebo nesrozumitelná, neboť i nesrozumitelná báseň může vzrušovat, pk auž je jedno, jestli je surrealistická nebo katolická. Pokud ovšem poezie nevzrušuje, pokud nám nerozhází všechno vevnitř, pokud nás už nedokáže vytrhnout, abychom celou noc prochodili někde v parku nebo proseděli v hospodě a znovu se začali ptát na věci, které už se zdálo, že máme docela pořešené, pokud tohle všechno nedokáže, pak to není poezie, pak je to jenom právě to zdobení života. To jsou básničky, to je přelyrizovanost, ale to není poezie."
