Básník ve všeobecně rozjíveném čase

Mnohaletý zájem literárního historika Petra Hrušky o tvorbu Karla Šiktance vyústil v monografii Někde tady - Český básník Karel Šiktanc. Práce je důležitá hned v několika ohledech. Hruška sleduje vývoj Šiktancova básnického díla od rozpačitých počátků až po vrcholy jako byl Český orloj a nedávno vydanou sbírku Vážná známost. Dokáže nejen citlivě interpretovat básníkovy texty, ale také je zasazovat do kontextu doby. Autor monografie se od odborného posouzení dostává k poutavému příběhu o poezii.

Foto: Nakladatelství Host Brno

"Karel Šiktanc je autorská osobnost, která nemůže podle mého názoru nechat čtenáře příliš v klidu. Nemusíme s ním souhlasit, nemusíme jeho poezii ctít a milovat, ale ji můžeme nepovšimnutě překročit. Ona má tak mimořádně velkou dostředivost a jazykovou sílu, že nutně každého, kdo píše, ponouká k tomu, aby se s ní konfrontoval. To je poezie, která se snaží zpátky získat vážné slovo, dneska, ve všeobecně rozjíveném čase, kdy mluví každý až hanba, kdy se řeč zaměňuje za vyřídilku, kdy tu místo básníků ke společnosti mluví spíše tiskoví mluvčí všeho možného. Zde je opět najednou snaha vrátit slovu jeho původní vážnost, jeho sílu, která je řekněme téměř stvořitelská. Je to určité trvání na vážné lidské důstojnosti a na rozjitřeném prožívání světa. Je to vůbec starost o svět, starost slovem. To je něco, co podle mého názoru u básníků současné doby není tak běžné.

Často se jako poezie vydávají různé hry, když čtu básně různých autorů, každou chvíli mě napadá, že to jsou spíše takové odpočinky těchto autorů, možná dokonce i jakési terapie. O to víc si pak vážím autorů, jako je Karel Šiktanc, u nichž to žádná zábava, hra, žádný odpočinek není."

Byl tento postoj, který popisujete, pro Karla Šiktance vždycky samozřejmý, přirozený nebo k němu musel třeba i nějakým bolestnějším způsobem dojít?

"Nebyl mu vlastní a to je právě na tom to strhující. Já jsem tu monografii o Karlu Šiktancovi psal s chutí mimo jiné proto, že jsem cítil, že právě na příběhu Karla Šiktance je vidět i velký příběh řeči. Velký příběh hledání básnického slova. Protože Karel Šiktanc začal psát v 50. letech a jeho první sbírky nikterak nevybočovaly z tehdejší oficiální produkce. Na počátku u Karla Šiktance nebylo slovo, ale polotovar, heslo, prefabrikát, něco neosobního, z čeho se skládaly ty proklamace a výzvy, jichž je tehdejší oficiální poezie plná.

On však postupně musí začít hledat svoje vlastní vnitřní, opravdové slovo svou vlastní opravdovou řeč. V průběhu šedesátých let se stává osobitým autorským zjevem a ve chvíli, kdy to slovo najde, kdy to je jeho nezaměnitelné básnické slovo, tak mu ho vezmou, protože přijde rok 1968 a Karel Šiktanc podobně jako druzí se stane personou non grata a bude muset dalších dvacet let to své objevené, vynalezené básnické slovo psát do šuplíku.

Po změně poměrů v roce 1989 se samozřejmě i Karlu Šiktancovi otevře možnost všechnu tu nádhernou poezii, která v 70. a 80. letech vznikala, jeho Český orloj, Tanec smrti, Sakramenty a další sbírky, konečně vydat. A ve svobodných poměrech, kdy se dalo očekávat, že tvůrčí osobnosti, jako je Karel Šiktanc, popustí stavidla své dlouho zadržované básnické řeči - se najednou stane pravý opak. On začne se slovem ještě více spořit, začne ho zkoumat a poměřovat všemi možnými zámlkami, tichy a mlčením. Jeho verš je ještě úsečnější, ještě staženější do sebe, jako kdyby se ta řeč měla ještě víc na pozoru právě před tím, co jsme schopni z ní udělat - právě tu vyřídilku, právě to žvanění. A lomoz a rachot okolo ho vede k tomu, že jeho báseň se jako kdyby upevní víc pravým, přesným, sporým slovem.

A máme před sebou jen několik sbírek, které jsou ale to podstatnější, které mají v sobě nádhernou dostředivost psát jenom o tom nejdůležitějším, jenom o těch několika podstatných věcech, které konec konců každý v životě máme. Tento příběh cesty od velkého halasu, hlomozu bez skutečné řeči po objevení vlastního výrazu, vlastního řečového projevu až po ono nedobrovolné mlčení, způsobené vnějšími poměry, a posléze i ono jakési dobrovolné umlkání, které je způsobeno strachem o řeč, tak tohle je příběh, který mě fascinoval a který jsem se snažil do té monografie nějakým způsobem vtělit."