Národní divadlo a jeho opera
O Národním divadle se dnes mluví jako o instituci, kde má své místo vedle baletu a činohry také opera, tradiční umění, které se vyznačuje mj. vysokou finanční náročností. O tom, jaké místo mělo Národní divadlo a jeho operní produkce v české společnosti v době před sto a více lety, se dočteme v publikaci nakladatelství Dokořán. Napsal ji překvapivě rakouský historik a jmenuje se Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin.
Hlas pěvce Karla Buriana zazní v našem vysílání z archivního záznamu, živě jsem do studia Radia Praha pozval Adélu Sušickou, redaktorku nakladatelství Dokořán.
Máme před sebou 360 stránkovou knihu Národní divadlo v kontextu evropských operních dějin od německého autora Philipa Thera a Karla Buriana jsem nevybral náhodou. Tento slavný tenorista patřil k nejproslulejším pěvcům své doby. Byl krátce v angažmá i v pražském Národním, ale kvůli sporům s kvůli Karlem Kovařovicem odešel a později jen hostoval. Jeho působení patří do doby, kterou pojednává i naše dnešní publikace, její podtitul zní Od založení do první světové války. Karel Burian nás proto může do tématu uvést.
Adéla Sušická vysvětluje, jak se rukopis do jejich nakladatelství dostal:
„Rakouský historik, který má rád operu, nás oslovil, že mu dějiny našeho Národního divadla připadají velmi zajímavé, že mu připomínají operní příběh, jsou dramatické, jsou tam davové scény s pokládáním základního kamene, potom ta tragédie, když to divadlo shořelo...“
Rakouský historik tedy sedl a začal poměřovat, co se dálo od začátku našeho Národního divadla do světové války, se zahraničím. S jakými zeměmi?
"On si vybral Drážďany a divadlo ve Lvově, protože to byla v té době města srovnatelně velká a svým způsobem srovnatelně významná. V Drážďanech sídlil královský dvůr a Lvov byl národní centrum, kde ale neměli v té době stát, jako my. A taky mu vyhovovalo, že to jsou tři typy divadel. V Drážďanech ho založil král, ve Lvově to zase byla šlechtická aktivita, a jak ta šlechta ztrácela moc i majetek, tak nedokázala divadlo ufinancovat. A paradoxně v Praze, kde byly podmínky z těchto hledisek nejhorší, protože šlechta nebyla tak bohatá a panovník tu nesídlil, tak tím, že to divadlo vzniklo z různých sbírek, jak všichni víme, a lidé si později kupovali podílové listy, kterými to podporovali, tak to divadlo nakonec i když vzniklo nejpozději a nejklopotněji, tak bylo nejmodernější. Bylo to normální divadlo, kterému záleželo na tom, aby se hrál repertoár, na který někdo chodí. Protože z toho to divadlo bylo živo."
Co se z té knihy dozvídáme o českém Národním divadle nového? Přišel autor s nějakými novinkami nebo vycházel z prací, které už tu byly publikovány dříve?
"Čerpal z archivů těch tří divadel včetně našeho, ale dívá se na to trošku jinak, nejde po režisérech nebo skladatelích, jak jsme zvyklí, nevyjmenovává tam všechny opery, které kdo inscenoval, ale snaží se zachytit, jakou funkci u nás to divadlo plnilo. V té druhé polovině 19. století velkou a pro nás dnes těžko představitelnou. Třeba píše, že se vypravovaly divadelní vlaky, z Kolína jezdili lidé po tisících do Prahy, podobně jako se dneska jezdí na muzikály."
Proč se Philip Ther zabývá pouze operou?
„Nezabývá se pouze, ale především operou. Dnes je opera spíš kuriózní žánr, z hlediska širší recepce se dnes chodí mnohem víc na činohru. Ale dřív se jako na velké představení chodilo na opery. Dokonce se v té knize můžeme dočíst, že některé dělnické spolky si platily jednu abonentku a na tu se asi všichni střídali. Ale chci tím říct, že se to bralo skoro jako nedělní návštěva v kostele: jednou za měsíc jít do Národního divadla.“
Rozhovor s Adélou Sušickou jsme poprvé vysílali v listopadu roku 2008, dnes ve zkrácené repríze.
