Adam Plachetka: nejsem schopen zpívat pro prázdný sál

Mezinárodní operní hvězda Adam Plachetka vystoupil tento týden v pražském paláci Žofín. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu tu uspořádal benefiční koncert pro rodiny s předčasně narozenými dětmi. Proto také nesl název Předčasný koncert.

Adam Plachetka, foto: Khalil Baalbaki, ČRo

Zazněla díla Mozarta, Donizettiho, Rossiniho, Verdiho a Belliniho, vše pod taktovkou šéfdirigenta Ondreje Lenárda.

"Oslovily mě dámy, které nadační fond vedou. Oslovily mě zřejmě v nejvhodnější možnou chvíli, protože se nám zrovna v té době narodila dcera. Tudíž jsem se uměl tak trochu naladit do mysli někoho, kdo neměl takové štěstí a nevyšlo mu všechno podle plánu. Delší dobu už jsem hledal cestu, jak pomáhat, jakou společnost případně vybrat pro nějaký dobročinný účel. Na Nadačním fondu pro předčasně narozené děti je mi sympatické, že všechny dámy to dělají opravdu z přesvědčení a při své práci, takže věřím tomu, že když ne sto procent, tak téměř sto procent z výtěžku se dostává k té cílové skupině. Ty rodiny nejsou podporovány plošně, ale na základě vyhodnocení reálných potřeb."

Začátek ve Vídni byl zápřah, zpíval jsem i tři týdny v kuse

Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka|Foto: Ilona Sochorová, Národní divadlo

Adam Plachetka je babbarytonista. Rodák z Prahy absolvoval Pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla a pražskou HAMU. V únoru 2005 se objevil poprvé na komorní scéně Národního divadla. O čtyři roky později vystoupil při příležitosti návštěvy Benedikta XVI. ve Španělském sále Pražského hradu s Českou filharmonií, Jakubem Hrůšou a Kateřinou Kněžíkovou ve Dvořákově Te Deum.

Od roku 2010 je sólistou Vídeňské státní opery. V pořadu Českého rozhlasu Tandem se Jan Rosák zeptal Adama Plachetky, jak se mu ve Vídni žije.

"Žije se mi tam dobře. Teď už se můj život tam trošku rozvolnil a objíždím i jiná jeviště, jiná města, takže Vídeň už není tak intenzivní, jako byla před rokem či dvěma. Myslím si, že to je pěkné místo k životu. Většinou, když vidíte jakýkoli žebříček nejlepším měst pro život, tak Vídeň jich velkou část vyhrává a vždycky je mezi prvními třemi, takže věřím, že to je něčím opodstatněné."

Jak se vám pracuje ve Vídeňské opeře, protože Vídeňská opera je prostě pojem.

Vídeňská státní opera, foto: Markus Leupold-Löwenthal CC BY-SA 3.0

"Je to zápřah. Když tam jste, hlavně na začátku jako mladý začínající, tak vás vytěžují na maximum. Například v první sezoně se mi stalo, myslím, že dvakrát, že jsem jel tři týdny bez pauzy. My nemáme náhradní dny za neděli, a když vám na neděli vyjde představení, tak prostě jedete další týden dál. Je pravda, že jsem si na začátku trošku i sáhl na dno a díky tomu, že jsem viděl, že takhle se to nedá dál dělat, tak jsem začal více přemýšlet nad tím, jestli zpívám technicky a myslím si, že mi to pomohlo i v tom rozvoji, protože jsem se musel ten hlas naučit používat hospodárněji."

Jak vás tam přijali ti zkušení a zaběhnutí kolegové?

Adam Plachetka, foto: Markéta Navrátilová, ČRo

"Kolegové mě přijali skvěle. Jednak proto, že naštěstí vyšel můj debut, já jsem tam první představení absolvoval Pucciniho Bohému, v nádherné Zeffirelliho režii a to představení mělo úspěch, takže jsem se dobře zapsal, a tím pádem bylo snazší na to navazovat. Kolegové i různí fanoušci opery mi říkají, že vlastně mám úplně ideální pozici. My si myslíme, že to je česká vlastnost, ale zatím jsem se s tím setkal všude na světě, že doma není nikdo prorokem, takže říkali, ty to máš dobrý, že nejsi odsud, ale zároveň jsi tak trošku náš, protože nejsi moc zdaleka."

V Rakousku je ten život opravdu hodně podobný. Možná pocit té monarchie vážně funguje. Jaký je takový běžný život ve Vídni, ten si taky užíváte?

"Na začátku jsem si ho úplně neužíval, protože jsem odjel poprvé na takhle dlouho z domova. Navíc do města, kde jsem vlastně nikoho neznal. Viděl jsem spoustu práce před sebou, takže jsem se omezil opravdu na divadlo. Chodil jsem se víceméně každý večer dívat i na představení, do toho jsem od 10 ráno do 8 večer s pauzou o poledni každý den zkoušel a vlastně kromě divadla jsem první tři, čtyři měsíce neměl vůbec žádný život. Pak jsem si tam začal nacházet přátele a začal jsem trošku to tempo povolovat. Od té doby si to užívám. Je mi tam dobře."

Nejsem schopen zpívat pro prázdný sál

V současné době je Adam Plachetka od roku 2010 sólistou Vídeňské státní opery. Taky jste naznačil, že se vyskytujete na jiných scénách. Mám tady poznamenána samá velká jména jako La Scalu, nebo newyorskou Metropolitní operu. Je těžké se propracovat nebo dostat pozvání na takové velké scény?

Adam Plachetka jako Don Giovanni, foto: Národní divadlo

"V mém případě to šlo až nečekaně snadno, ale není to tak, že bych pro to nemusel nic dělat. Měl jsem štěstí, že jsem začal velmi mlád, vlastně v 21 letech v Salzburgu na festivalu, což je rovnou začátek na té vlastně nejvyšší úrovni, a dostával jsem tam malinké role. Nicméně jsem měl šanci seznámit se s prostředím a poslouchat, co jak dělají kolegové, učit se tou praxí a to mi dalo mnoho. Zároveň jsem se tam potom dostal do mojí současné zahraniční agentury, která mi začala organizovat předzpívání všude možně po světě. A stalo se, že většina těch předzpívání vyšla a jedno z prvních byla ta Vídeň. Tam jsem se upsal hned na dva roky a po měsíci mi smlouvu prodloužili na čtyři a následně, když jsem se začal etablovat ve Vídni, tak chodilo víc a víc nabídek i z jiných operních domů."

Jak funguje takové to předzpívání? Je to něco jako casting?

"Víceméně. Je to věc, kterou já jsem asi nikdy neuměl, nebo mě minimálně nikdy nebavila, protože nejsem schopen zpívat pro prázdný sál. Když tam nejsou diváci, tak je to na tom výkonu vždycky znát. Předzpívání probíhá tak, že se buď sejdete v lepším případě na jevišti, kde s doprovodem klavíru zazpíváte jednu, dvě árie a poslechne si vás management toho divadla. V horším případě to samé na zkušebně, kde vám všichni koukají do pusy z pár metrů. Myslím, že ten hlas nemůže znít stejně, jako potom zní na jevišti. Takže to jsou akce, které mi příliš smyslu nedávají, které mají vyloženě informativní charakter a pak ti lidé musí stejně trošku šlápnout do neznáma, ale na začátku se to absolvovat musí. Buď jdete cestou soutěží, což nebyl můj případ a pak dostáváte klidně nabídky rovnou na větší role i v zajímavých divadlech, anebo se do těch divadel dostanete přes agenturu a můžete předvést co umíte na tom krátkém úseku hudby."

Hrál jsem hokej a měl rád akční hrdiny

Vy jste se v útlém dětství nebo možná v útlém mládí věnoval hodně hokeji, hrál jste na nějaké vyšší úrovni?

"Nehrál jsem na vyšší úrovni, hrál jsem za přípravku ve Slavii. Ale asi by to na nějakou slavnou kariéru nebylo."

Vidím vás jako velice slušného obránce, přes kterého málokdo projde. Kolik měříte?

"194 centimetrů."

Já to zmiňuju hlavně proto, že se chci dostat k tomu, kdo byl v dětství vaším idolem?

"Já jsem vyrůstal na té americké vlně kultury, určitě to byli akční hrdinové, ať už Stallone nebo Schwarzenegger. V osobní rovině jsem měl spoustu autorit a hrdinů ve vedoucích různých kroužků, co jsme jezdili na vodu, na lyže nebo pana sbormistra z pražského dětského sboru. V neposlední řadě jsem usínal víceméně každý večer za zvuků záznamů her Divadla Járy Cimrmana."

Dnešní hudební neděla byla věnovaná opervnímu věci Adamu Plachetkovi. Mimochodem, stal se prvním Čechem, který do třiceti let vystoupil v New Yorku, Vídni, Londýně i Miláně.