O Praze magické nebo úpadkové nebo růžolící nebo racionální

S germanistou Jiřím Stromšíkem jsme v Knihovničce Radia Praha minulý týden hovořili o knize Angela Maria Ripellina Magická Praha. Stromšík připomněl, že kniha je pozoruhodným esejistickým pojednáním o syntéze tří kultur v prostředí Čech - české, německé a židovské. Dnes v rozhovoru s Vilémem Faltýnkem dál vysvětlí, že kniha vyšla v době svého vzniku vstříc obecnému pocitu, že Praze od poválečných let tato mnohokulturnost velmi chybí. Zároveň byla českými odborníky často napadána. Slovo má laureát státní ceny za překlad profesor Jiří Stromšík.

"Ono se mu vyčítá, že vytvořil klišé magické Prahy, že Prahy byla vždycky taky úplně jiná. Že tady nebyli jenom samí Golemové, šílenci a temné, schickanederovské uličky, ale že to byla taky Praha racionální, Praha Jana Husa, Masaryka, Havlíčka, Praha racionální avantgardy. Byla to také Praha optimistická, tá jsem tomu říkal Praha růžolící - a nemínil jsem to zcela pozitivně - která nám v mladším věku šla dost na nervy. Takové to hurá vlastnenectví atd. To všechno patřilo k obrazu Prahy a Ripellino to nechal stranou, což mu mnozí kritikové mají za zlé. Já bych řekl, že to je právo esejisty. Jistě by to nebylo právo historika, ale je to právo esejisty. Možná je až příliš sugestivní, ale neřekl bych že zavádějící, pokud si ho kominujeme s tím, že tento pohled má hranice."

Pokud k jeho subjektivnímu pohledu přistupujeme racionálně. My jsme taky cestou do studia mluvili o tom, že tato kniha vychází překvapivě často v nových vydáních. Čím si to vysvětlujete?

"Jednoduše řečeno, je to titul, který se dá snáze prodat, protože ten titul a hlavní teze jsou dost chytlavé. A taková zjednodušení má široké kulturní publikum vždycky rádo. A navíc Ripellino vstoupil do něčeho, co se tu po roce 1989 obnovovalo, totiž ten specifický topor Prahy jako kulturního města. Ono už za komunismu tady byly takové tendence, třeba obrovský úspěch Schickanederův. To je z toho rodu, že zdejší kulturní publikum něco potřebovalo. To není jenom to, že Schickaneder je vynikající malíř, ale ten úspěch spočíval viditelně i v té tématice. Stejně tak jako i Praha secesní byla tím širokým kulturním podhoubím velmi dobře přijímána. A to se pak mohlo po roce 1989 volně rozvinout a s tím se svezla i různá klišé a cizinci přijíždějící k nám do jisté míry ten štych úpadku a rozkladu očekávali. To jim Praha svým stavem v roce 1989 i nabízela. Pak se tím otevíraly i další oblasti, jako vztah k Němcům, vztah k židovskému obyvatelstvu a tak dále, takže ten impulz měl později i pozitivní důsledky."

Ale právě tento polykulturní rozměr, s tím se česká veřejnost vyrovnává velice pomalu. A nezdá se, že by to bylo něco, co latentně potřebuje a vyžaduje...

Jiří Stromšík

"To máte pravdu, ten vztah ke zdějším Němcům a Němcům vůbec, to je proces, který bude zřejmě vyžadovat změnu generací. V mě generaci je tady ještě spousta zábran, předsudků a mnohdy i při dobré vůli se jisté resentimenty vynoří, ačkoli nemají důvod, mají pouze kořeny. A když vezmeme reakce na poslední trochu spektakulární případ, jako je Dobronín, tam se okamžitě objevily velmi emocionální reakce, které poukazovaly na to, co měsíc před tou událostí dělala německá vojska na ústupu. To se překonává velmi pomalu. Ovšem vyrovnávat se se vztahem s Němcům se velice dobře daří vůči představitelům zdejší německé kultury. Nakonec zdejší německá literatura zažívala v posledních deseti, patnácti letech vydavatelský boom. Já bych nikdy nepředpokládal, že tak speciální autoři jako Lepin, Ungar a podobní budou vydáváni a v ne úplně malých nákladech a bude je znát i mladá generace. Jen pro příklad Kafka: v knihkupectvích bývá někdy řazen mezi domácí literaturu!"

Ostatně pane Stromšíku, vy jste jeden z těch výzhnamných činitelů, kteří na poli tohoto česko-německého kulturního vyrovnávání, na obnovování a oživování vztahů působíte: překládáte. Na čem pracujete v současné době?

Günter Grass

"To není moje zásluha, že na tom poli působím, to je prostě moje profese. Jako germanista jsem se těmi věcmi vždycky musel zabývat. A překládání - to je myslím věc, která může hodně přispět ke zlepšení, nebo i zhoršení vztahů mezi dvěma kulturami. ¨Protože nejenom nakladatelští redaktoři, ale i překladatelé do jisté míry určují výběr, co se bude překládat. A ne že bych byl vždycky já iniciátorem toho, co jsem pak překládat, naopak podnět přišel často z nakladatelství, ale taky jsem si vybíral. A jsem rád, že jsem se mohl dostat k autorům jako je Elias Canneti, Kafka nebo v poslední době zejména Günter Grass a také H. M. Enzensberger. Myslím, že Grass je z autorů, které by mělo české publikum poznat poněkud důkladněji. To není autor jen jedné knihy, Plechového bubínku, ale autor, jehož celé dílo včetně esejistického si zaslouží pozornosti. Dnešní situace u nás pro takové esejisty není možná úplně nejpříznivější, protože on je levicový myslitel a esejista a to se zrovna nenosí, ale na druhou stranu pokud poměřujeme intelektuální úroveň a poctivost, pak mohou jeho eseje zajímat i člověka zcela odlišné ideologické orientace."

A rozumím správně, že jsou to eseje, co teď překládáte?

"Ne, teď překládám jeden jeho staší román, který se jmenuje pracovně Lokální umrtvení, kde se Günter Grass vyrovnává s rokem 1968. On totiž na rozdíl od většiny svých generačních druhů a německých spisovatelů. Postoje tehdejších revolucionářů jsou ironizovány, karikovány, ale ne dezahuovány."