Česká archeoložka objevila v Peru mumii náčelníka. "Byl to jediný muž, kvůli kterému jsem v životě nemohla spát,"říká Eva Farfánová
Celých osmadvacet let prožila v Peru česká archeoložka Eva Farfánová Barrioso. V okolí Limy se účastnila archeologických vykopávek, při kterých odhalila i zcela zachovaný hrob peruánského náčelníka. Své zkušenosti shrnula v knize Peruánské obrázky. Více připomene repríza rubriky Češi v zahraničí. Milena Štráfeldová se jí nejprve zeptala, jak se vůbec do Peru dostala:
"To bylo jednoduché, protože jsem se tady v Evropě seznámila s jistým Peruáncem a vzala jsem si ho v r. 1970 za muže. Pak jsme odjeli na tři roky do Spojených států a pak už přišlo Peru."
Jaké byly vaše první zážitky z Peru?
Kde jste tam žila a čemu jste se věnovala?
"Já jsem archeoložka, tak jsem pracovala v archeologii. Pracovala jsem většinou v archeologickém výzkumu na peruánském pobřeží, v okolí Limy a také přímo v Limě. A pak jsem také nějakou dobu pracovala v Národním peruánském muzeu."
To musí být pro archeologa přímo sen - pracovat v Peru, že?
"Je to něco úžasného, ale práce je bohužel poměrně obtížná. Nemyslím tím samotnou práci, ale financování. Peru je země třetího světa, kde chybí školy, chybí nemocnice, chybí základní sociální struktura, takže nejsou na nic peníze. Proto archeologie zůstává až kdesi vzadu."
Na kterých historických epochách jste tam jako archeoložka pracovala?
"Já jsem pracovala nejvíce na středním pobřeží Peru. Moje oblíbená epocha v té době byl přechod od formativní doby k ranému intermediárnímu období, to znamená tak přibližně od 200 let před naším letopočtem do r. 200 po Kristu."
Co se tam v té době mohlo najít?
"Já jsem měla to štěstí, i když nevím, jestli tomu tak můžu říct, protože Peruánci takovou práci nechtěli, ale já jsem velice ráda pracovala na pohřebištích. Je to velice zdlouhavá práce, velice pomalá, ale já jsem ta pohřebiště měla vždycky velice ráda."
Já si umím představit, co lze najít na pohřebištích v Česku. Co ale lze najít na peruánských pohřebištích?
"Peruánské pobřeží je jedno z nejsušších míst na světě. Uchovávají se tam všechny organické materiály, to znamená překrásné látky, a mrtví se vysuší, prakticky se z nich stanou mumie. Bohužel na místě, bylo to asi třicet kilometrů od Limy, kde jsem na tom pobřeží pracovala já, bylo poměrně dost vlhko. Už ve třech metrech se objevovala voda, takže moc organických materiálů se tam nedochovalo. Jenom keramika, kamenné předměty, kostěné předměty a samozřejmě celé kostry."
Takže to nebylo žádné Eldorádo v tom smyslu, že hrábnete do země a najdete nějaký peruánský zlatý poklad...
"Ne, to ne, ale řekla bych, že poklady jsem našla. Poklady pro archeologa. Já si vzpomínám na jeden hrob. Byl to nádherný hrob, objevili jsme ho asi ve tři hodiny odpoledne, a protože to bylo asi třicet kilometrů od Limy, ve čtyři odpoledne mne a mé dělníky už přijížděli vyzvednout s takovým náklaďáčkem. A my jsme ho objevili! Byl to nádherný muž. Pravděpodobně náčelník, na svou dobu poměrně vysoký, asi metr sedmdesát. Seděl v písku, jeho kostra byla tmavožlutá, dohněda. Seděl v tom světležlutém až naoranžovělém písku, nad hlavou modrou oblohu. Na krku měl zlatý náhrdelník, který byl pokrytý zelenou mědí, po straně měl nádhernou keramiku, byl prostě úžasný. Když něco takového najdete, je to úžasné. Úžasné! Jenomže už pro nás přijeli, tak jsme ho museli zase přikrýt, protože asi kilometr od výzkumu byla velice chudá čtvrť a lidé tam v noci chodili a bohužel nám ukradli, co mohli. Tak já říkám, že tohle byl jediný muž, kvůli kterému jsem v noci nemohla spát, protože jsem celou noc měla strach, že mi ho ukradnou."
Ukradli vám ho?
"Ne!"
To mi připadá jak scéna z Indiana Jonese, jak to líčíte...
"Opravdu, já říkám, že práce v archeologii je jako detektivka, protože nevíte, co bude za půl hodiny. Může přijít nález, který všechny vaše teorie rozmetá na kousky, anebo je naopak potvrdí."
Jak dlouho jste měla příležitost takto pracovat v Peru?
"Ve výzkumu jsem pracovala šest let, pak jsem pracovala nějakou dobu v muzeu a pak bohužel kvůli jistým rodinným problémům jsem archeologii na čas pověsila na hřebík a věnovala jsem se překládání a tlumočení ze španělštiny do angličtiny."
Měla jste potom možnost se k ní znovu vrátit?
"Teoreticky. Začala jsem na jedné univerzitě vyučovat archeologii, tak jsem se k ní vrátila. Do výzkumu už ale bohužel velice málo."
Stále ještě žijete v Peru?
"Je to přesně osm let, co jsem se definitivně vrátila do Čech, ovšem do Peru jezdím. Snažím se tam jezdit. Stále."
Vy jste si tam za tu dobu určitě musela najít spoustu kontaktů. Narazila jste tam i na české krajany, na zahraniční Čechy?
"Ano, nás tam bylo zpočátku asi třicet. Těsně před válkou založil Baťa v Peru továrnu, nebo několik továren, také koželužnu a přivezl odborníky z Čech. Pro tyto lidi tam postavil celou čtvrť a mnoho lidí tam zůstalo. Už nikdy se do Čech nevrátili. Samozřejmě dnes už jich žije jen velice málo. Pak několik málo lidí, potkala jsem jich asi pět, přijelo do Peru po r. 1948 a asi tři lidé po r. 1968. V 90. letech tam pak už byla děvčata, která se provdala za Peruánce."
Jezdit do Peru asi nebylo tak lukrativní jako jezdit do exilu do Švýcarska. Jak se nicméně žije Čechům v Peru? Uchytili se tam?
"Většina Čechů ano. Většina z nich se věnuje nějakému obchodu, a pak se jim daří dobře. Mají restaurace, jeden pán pěstuje kaktusy a vyváží je. Většinou se uchytili poměrně dobře."
Drží tato česká kolonie nějak pohromadě, anebo se rozptýlila?
"Ne, setkání Čechů jsou velice vzácná. Prakticky jednou za rok jsme se scházeli na velvyslanectví při oslavě státního svátku 28. října."
Čili to je trošku jiná situace nežli třeba v Argentině nebo v Brazílii, kde jsou ty české kolonie mnohem početnější...
"Ano, v celém Peru, když jsem před osmi lety odjížděla, nás bylo kolem třiceti."
Udržují si tam Češi češtinu, nebo už dávno česky neumí?
"Někteří si češtinu udržují, někteří už ne. Když jsem s nimi začala mluvit česky, automaticky odpovídali španělsky. Byl tam ale například jeden pán, který tam přijel po roce 1948, měl velice vysoké postavení, byl prezidentem všech cukrovarnických družstev v Peru, a ten mi stále říkal: Musíš myslet česky! A když myslíš česky, tak ti to potom pořád z pusy vychází. A ti, co nemluví česky, ti nechtějí mluvit - Čechů, kteří si opravdu udržovali češtinu, je málo."
