Bohemista Lubomír Doležel přednášel v Kanadě, nyní se chystá do Brna
Lingvista a literární teoretik Lubomír Doležel je další z řady českých vědců, kteří našli uplatnění i světový ohlas v exilu. Už v Československu se zabýval strukturalismem a tzv. Pražskou školou. V listopadu 1968 odešel do Kanady a založil výuku češtiny a české literatury na univerzitě v Torontu. Je autorem řady literárně teoretických prací, které byly po r. 1990 přeloženy i do češtiny. Zasloužil se o to, že česká literární věda po r. 1968 neztratila kontakt se světem. I to byl důvod, proč získal jednu z letošních cen Gratias agit. Milena Štráfeldová ho požádala o rozhovor:
"Víte, já už nejsem lingvista po léta. Když jsem přišel do Kanady, tak jsem zjistil, že českou lingvistiku nikdo nechce. Tak jsem se musel víceméně dobrovolně přeorientovat na českou literaturu a poetiku. To už jsem začal vlastně v Československu v Akademii věd, protože jsem dělal tzv. stylistiku. Moje první práce byla o stylu moderní české prózy. Styl je věc, která leží mezi lingvistikou a literární vědou. V Kanadě jsem učil český jazyk, učil jsem českou literaturu, ale lingvistice jsem se jako vědecké disciplíně nevěnoval od r. 1968."
Kdo měl v Torontu zájem o češtinu a českou literaturu?
Proč?
"Protože my jsme chtěli učit začátky češtiny. My jsme byli obecná škola pro češtinu. My jsme chtěli učit Kanaďany, chtěli jsme učit lidi, kteří neznají česky. Tihle lidé k nám přišli s plnou znalostí češtiny, často i psanou, protože jim už třeba bylo šestnáct let, prošli už českými základními školami, možná i středními - a co teď s nimi budete dělat? Já jsem je dřel na českou gramatiku, kterou neznali. V literatuře to bylo lepší, protože o literatuře neměli takové ponětí. Pak se ovšem situace změnila, za takových deset let najednou už nikdo z těch mladých česky neuměl. Počítaje v to moje dcery..."
To je ale smutné, jestli dcery českého lingvisty neumějí česky...
"Ne, není to smutné. Řeknu vám, že ten lingvista se poučil v jedné věci: neexistuje to, čemu říkáme mateřský jazyk. Existuje jazyk ulice. Ulice, škola, společenské prostředí vytvářejí pro dítě ten první jazyk. Neříkám mateřský, ale ten první jazyk. Moje dcera byla úplně cynická. My jsme byli odsouzení, nemohli jsme do republiky, moje dcery nemohly navštívit na prázdniny babičku a dědečka, aby si s tím prostředím udržovaly alespoň základní styk. Markéta mi docela jednoduše řekla: Why should I learn Czech? Everybody speaks English! - A jestli žijete v Torontu a koukáte se kolem dokola na tisíce mil, tak každý mluví anglicky."
"Ano, takzvanou kitchen Czech. Když ale chcete zastávat nějaké místo, když chcete vystudovat na univerzitě, a dokonce i na střední škole, a když se chcete uplatnit ve společenském životě, musíte mluvit anglicky. Česká společnost byla velice úzká a je přeci známo, že Češi nemají rádi ghetta. Nežijí v ghettech. Velmi rychle se asimilují. Samozřejmě nacionalisté to budou považovat za pohromu a budou jim nadávat zrádců atd., já to ale chápu. Proč by měl člověk za sebou vléct to, čemu já říkám stín minulosti, když ten mladý člověk se přeci chce uplatnit ve společnosti, do které byl vržen."
Když se zeptám na českou literaturu, co vám vlastně připadá tak důležité, aby to stálo za to ukázat světu?
"Myslím, že je toho dost. Především je docela zajímavá středověká česká literatura. My jsme vlastně jediný slovanský národ,, který má takzvané trubadúry nebo minnesäng, jak se tomu říká v Německu. Pak přijde taková obrovská osobnost, jako je Jan Amos Komenský, který je zapsaný v dějinách mnoho evropských kultur. Pak přijde české národní obrození. Nevím, jestli o tom všichni ve světě vědí, protože my si obyčejně píšeme o národním obrození sami pro sebe, ale je to jev, kterým prošla nejen většina malých zejména slovanských národů ve své době, je to ale taky jev, kterým po 2. světové válce procházely a i dnes procházejí mnohé národy v Africe a v Asii. Dnes se dokonce mluví i o romském obrození. Pak máme Karla Hynka Máchu, kterého letos připomínáme, máme Nerudu - přece Pablo Neruda převzal od Nerudy svůj pseudonym. A pak máme Karla Čapka, Milana Kunderu. Já ale o té současné české literatuře nejsem ještě tolik informován, já ji studuji, abych mohl pronášet nějaké soudy. Ale věřím, že tam něco bude."
Je o českou literaturu a o překlady zájem v Kanadě?
"Tam jste mne dostala, já nevím. O tom nevím. Víte, Kanada je literárně velice složitá země, protože sama má dvě literatury a pořád se tam musí překládat z francouzštiny do angličtiny a z angličtiny do francouzštiny. A zadruhé, přestože je to země tak multikulturní, tak nakonec zájem o cizí literatury je rozhodně větší u nás než v celé Kanadě. Možná to je dáno tradicí. My jsme se nikdy neobešli bez toho, abychom nepřekládali, protože překlady nám umožňují poznat to, co se ve světě děje."
Děláte si teď plány?
"Kupodivu jo. Kupodivu si teď předělávám celý svůj život, svoje vědecké zájmy. Právě mi vyšla anglicky kniha v Johns Hopkins University Press, což je nejstarší americké univerzitní nakladatelství. Myslím, že to ale na dlouhou dobu bude poslední, nebo vůbec poslední má anglicky psaná kniha. Já se teď hodlám věnovat znovu bohemistice, české literatuře. Já jsem byl pozván, abych už potřetí přednášel na Masarykově univerzitě, udělal tam jeden semestr. Ten kurs bude o české literatuře, ale bude to spíš to, co chci já. Já jsem si naformuloval ve svých teoretických pracích - které taky všechny jsou v češtině, já jsem je sám přeložil - tak jsem si vytvořil určité pojmové kategorie, jako třeba metafikce nebo protifaktová fikce, protifaktová historie, a teď bych to chtěl aplikovat na českou literaturu. Myslím, že by to ohromně prospělo pochopení české literatury a možná taky k její deideologizaci. Nezlobte se na mne, ale jakmile z literatury čouhá ideologie, tak já to odhazuji."
Foto: Barbora Kmentová
