Václav Durych a sci-fi Černé tečky
Václav Durych je jedním z posledních svědků životních zápasů Jaroslava Durycha, významného českého meziválečného spisovatele katolické orientace. Václav Durych jako nejmladší ze čtyř dětí a jediný syn dnes opatruje rodinnou tradici, editorsky pečuje o dílo svého otce, vydává je a píše o něm životopisné studie. My si ale Václava Durycha představíme jako spisovatele, autora povídkové knihy Černé tečky, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Fra.
Václav Durych se nedávno odstěhoval z Prahy do Teplic a odvezl s sebou vše, co připomíná jeho předky, slavný spisovatelský rod Durychů. Nejsilněji se prosadil jeho otec Jaroslav Durych, autor sbírek poezie Žebrácké písně, Panenky, románů Bloudění, Sedmikráska, novely Boží duha. Přicházíme do pokoje, jemuž vévodí rozměrný portrét Jaroslava Durycha.
"...celý náš rod byl tak orientován, i dědeček, to byl regionální žurnalista. A potom pra pra pra a x-krát prastrýc Václav Fortunát Durych, ten slávista a krátkou dobu dokonce i zpovědník císařovny Marie Teresie a přítel Dobrovského. Na rozdíl od Dobrovského věřil, že se český jazyk vzkřísí."
Pane Durychu, taková rodinná tradice, to může být velká dispozice a výhoda, ale taky pěkný balvan...
"Tak samozřejmě tradice to je, nakonec i moji sourozenci a zase ještě sourozenci mého otce byli trošku literaturou zatíženi. Durychovi byli spíše umělci reakční, nadávalo se jim do klerofašistů, dříve do zpátečníků a podobně. Právě ten dědeček Václav si vyvolil tu špatnou stranu staročeskou..."
Ptal jsem se ale na vás, na to, jestli jste vy tu rodinnou tradici vnímal jako závazek.
"No tak začal jem jako kvintán psát pěkné kompozice a profesorka češtiny mě vybídla, abych se snažil psát. Ale moje mladistvá poezie a to všechno bylo samozřejmě velmi špatné. Dalo by se říct, že až někdy v 35 letech jsem se začal zajímat o nějakou prózu..."
Jak na tom byli vaši sourozenci?
"Já jsem měl nepříjemnou pozici, byl jsem jednak benjamínek, a jednak moji staší sourozenci, to byly sestry. Měl jsem tři sestry. Byl jsem vymodlenec a pochopitelně náležitě rozmazlovaný a dodnes cítím, že to nebylo správné, tím se strašně ničí charakter. No a dvě z těch tří sester měly taky blízko k psanému slovu, jedna byla reklamní textařka, ale taky napsala vzpomínky na svého otce, a potom nejmladší z mých sester, která ještě žije co by devadesátiletá stařenka, tak ta taky napsala knížečku o rodině."
Jakým způsobem se vlastně přenáší ta literární schopnost na následující generaci? Je to v genech? nebo se přenáší třeba jazykovým, mluvním vzorem?
"Jistě za to může mrška genetika, to je jistá věc, že je na prvním místě. A pochopitelně, to víte, když jsem mnohokrát nalezl svého otce píšícího, že mě to taky nějak vedlo k tomu, že jsem začal sám psát."
Vyprávěl vám pohádky? Četl vám? Zpíval vám?
"Pohádky ne, ale vyprávěl mi hodně ze svého dětství."
Četl vám?
"Ne, to si nepamatuju. On měl tedy fenomenální paměť, kdyby něco chtěl, tak mi to řekne bez čtení. neopamatuju, že by mi někdy něco četl. Ale na prvním místě je genetika, naprosto nesporně."
A abychom dokončili tu kapitolu předávání z generace na generaci, máte vy děti?
"Mám děti, objevila se nepatrná snaha jednoho z mých synů, ale nebylo z toho nic. Vnoučata jsou zatím malá. Zatím v tomhle nemám mnoho nadějí."
Ale jak je cítit, byl byste rád.
"Byl bych rád, to samozřejmě. To víte, je mi bez pár měsíců osmdesát a to pokračování bude pravděpodobně váznout."
Tolik tedy o rodinné tradici. Václav Durych ale také sám píše. Je autorem novely Ouřk, označované jako satirická próza z doby totality, ta vyšla v roce 2001, a nyní také povídkové sbírky Černé tečky. Pro tyto povídky je charakteristické mísení náboženské tematiky a druhou námětovou oblastí, která je autorovi nejbližší - přírodními vědami. Sám působil dlouhá desetiletí jako učitel biologie, chemie a matematiky na základní škole. Povídka, která dala souboru název, pojednává o záhadných černých tečkách s nevídanými účinky - záhadně zmutované octomilky šíří na lidské pokrmy trus s nevídaně silným narkotickým účinkem, který zbavuje postižené vůle.
To co jste napsal v pětatřiceti, jak jste vzpomínal, že to byl váš první seriózní pokus o nějakou prózu, už to byla sci-fi?
"Musím přiznat, že to byly jenom začátky, nedokončené věci. A pokud jsem něco dokončil, tak jsem to musel později přeorat, protože jsem zjišťoval značné nedostatky. Ale všude to sci-fi bylo."
To byla polovina 60. let. Jaká tu v té době byla science fiction? Četl jste zahraniční autory? Jak jste se dostával k tomu žánru?
"Abych řekl pravdu, znal jsem jednu autorku sci-fi románů, nějakou Ludmilu Freiovou, ale její sci-fi příběhy se mi nelíbily. Měl jsem raději polského autora Lema. A jinak knížek s touto tématikou bylo málo, takže nemůžu říct, že bych měl nějaký vzor, spíš jsem si to všechno vymýšlel."
Ouřk byl vaše první publikovaná práce?
"První ne. Ono to začalo tak, že jsem před 25 lety těžce onemocněl, a když jsem se vrátil ze špitálu, už jsem byl deklarován jako invalida a nevěděl jsem co jiného dělat, tak jsem se s veškerou vervou pustil do otcových věcí. Takže jsem hodně přičichl ke katolické publicistice a pokračoval jsem v ní, jak se dalo. To byl titul naděje katolictví na konci tisíciletí a je to parafráze názvu tatínkovy drobné prózy Naděje katolictví v zemích českých. Jako podtitul jsem dal: Opožděná konfrontace otce se synem. Je to středně velká knížka, aktualizovaná do dnešních dob, a to byla opravdu moje první práce."
Následovaly dvě životopisné knihy o Jaroslavu Durychovi, a teprve potom začal pracovat na vlastních prózách. Po dvou vydaných knihách Ouřk a Černé tečky v rukopisu zůstává ještě soubor povídek z učitelského prostředí. A další durychovské studie. Někteří kritikové hodnotí přístup Václava Durycha k otcovu životu a dílu velmi rezervovaně. Na jeho vlastní tvorbě je nejvíc oceňováno spojení vědecko-fantastického žánru s náboženskou problematikou.
