Devětaosmdesátý ve vzpomínkách Petra Pitharta

Nakladatelství Akademia vydává Spisy Petra Pitharta. Jako druhý svazek vyšla k příležitosti 20. výročí pádu komunismu nová kniha Devětaosmdesátý. Bývalý disident, politik, dnes místopředseda Senátu se v ní zamýšlí jako přímý účastník nad událostmi toho roku. Jak je patrné, názvem odkazuje na svou někdejší práci Osmašedesátý. Knihu Devětaosmdesátý představil před několika dny v Senátu a zde se s ním setkal kolega Vilém Faltýnek.

Známe knihy Václava Bartušky Polojasno, Hanzlův Zrychlený tep dějin nebo Jak pukaly ledy Michala Horáčka. Ty se objevily už na počátku 90. let a čerpaly z ještě čerstvých zážitků. Dnes s dvacetiletým odstupem přichází se svým svědectvím Petr Pithart, bývalý disident, jeden z představitelů Občanského fóra a od roku 1990 předseda české vlády. Jeho kniha se v prvních 6 kapitolách zamýšlí nad událostmi, které listopadové revoluci předcházely, dalších 15 kapitol se věnuje revoluci samotné. Autora jsem se zeptal, jak by on sám svou knihu žánrově zařadil...

"Budu troufalý, žánr je to neobvyklý, protože jde o mix mimořádně osobních vzpomínek, ba dokonce jsou to pokusy i o reminiscenci pocitů a atmosféry, s analýzou historickou a politologickou. Tyhle dvě roviny se tam prolínají v míře, která je myslím dost neobvyklá. To je velký rozdíl od Osmašedesátého, který píši jako ten, který to sice zažil, ale který nebyl žádným protagonistou, a tady jsem chtě nechtě protagonistou byl, takže se k těm událostem nemůžu vztahovat jako chladný pozorovatel. A na druhé straně bych polovinu neřekl, kdybch jenom popisoval, co bylo ráno, v poledne a večer."

Jak složité bylo samotné psaní? Musel jste se hodně vracet a opravovat, přepisovat? Jak se text rodil?

"Já se nestydím říct, že knihy často potřebují editora. Já jsem v jednu chvíli začal trochu spěchat, abych to stihl do poloviny tohoto roku, tak jsem psal a psal a psal a Jiří Vančura, kterého jmenuji v předmluvě, mi doporučoval, jak to řadit, jak to sestavit do kapitol. Asi bych se v tomto případě bez pomoci neobešel, kdybych na to měl dva roky, tak ano. Ale on mě vlastně dost pozdě vedl k tomu, abych tu knihu napsal. To bylo někdy v prosinci minulého roku. Čili já jsem tu pomoc potřeboval a rád se k ní přiznávám."

Petr Pithart

A to je tedy začátek práce, prosinec loňského roku?

"Ne, není to začátek. Já jsem měl takové neuspořádané kusy textů, desítky stránek, říkal jsem si, že je jednou použiji, ale nevěděl jsem, do jaké skladby, jak časově ohraničím tu knihu. A v tom smyslu mi byl právě Jiří Vančura, historik, moudrý starší pán, velkou pomocí. V druhém díle už se budu muset spoléhat daleko víc na sebe."

Kdosi prohlásil: Píšu proto, abych se dozvěděl, co si myslím. Platí to i o této knize?

"To jsou velmi moudrá slova. Karel Čapek šel možná ještě dál, když kdesi napsal, a mně je to velmi sympatické: Já jsem roztržitý jako vrabec, já vůbec neumím soustavně myslet, teprve když sednu a začnu ťukat do stroje, tak se mi myšlenky řadí. To řekl Čapek. I já jsem to v sobě nosil, nosil a teprve když jsem to psal, tak mi všechno vytanulo. Ne že bych lovil z neznáma, ale tvar je strašně důležitý, teprve ten dá myšlence sdělnost. Do té doby jsou to pocity a polopocity a na ně lidé nemusejí být zvědaví."

Ta kniha se jmenuje Devětaosmdesátý, ale zaměřujete se samozřejmě hlavně na Listopadovou revoluci. Kde v jejím popisu končíte?

"Končím 6. února. Já jsem byl po Václavu Havlovi takzvaným představitelem Občanského fóra, stál jsem v jeho čele někdy od 15. prosince, kdy Havel oznámil svoji kandidaturu a téměř konspirativně se oddělil od toho headquarteru, prostě se odstěhoval a většina lidí ani nevěděla, kde se na tu volbu připravuje. A v té chvíli jsem se já dostal do čela. A mezi tím spousta lidí odešla a někteří, troufnu si říct, utekli, protože cítili potřebu pracovat v nějakém řádu, v mezích nějaké odpovědnosti, v nějakém fungujícím aparátu. Já jsem byl jeden z těch, kteří tam zůstali relativně dlouho, a teprve pak došla řada na českou vládu. Tehdy byl stále ještě jejím předsedou Vladimír Pitra a když se objevilo tohle prázdné místo a ukázali na mě, tak přiznám se a v knize je to řečeno hodně otevřeně, já jsem odešel s velkou úlevou, protože jsem tušil, že tahle struktura nestruktura, strana nestrana, hnutí nehnutí asi nemůže dobře dopadnout. A že já nemám schopnosti, abych to přetransformoval v klasickou politickou stranu, protože většina těch lidí to tenkrát prostě nechtěla. A to je jistě problém, možná i něco horšího, možná chyba. To byli lidé, kteří nechtěli zakládat politické strany."

Jak daleko jste šel v kritičnosti vůči svým tehdejším kolegům a souputníkům?

Václav Havel

"Já jsem šel hodně daleko v kritičnosti vůči sobě, co mě mělo napadnout a nenapadlo, na co jsme měli více dbát. Myslím, že nejvíce kritiky se tam soustředí na Václava Havla. Ale také nejvíce uznání. A někdo o té knize napsal, že to je vzácný případ gentlemanství vůči Havlovi, není to ani adorace ani karikatura. Přiznám se, že jsem měl docela vítr, až potkám Václava Havla. Já jsem mu to předem neposílal, ani jsem nevěděl, jestli to četl, a teď jsme se při nějaké příležitosti potkali a on před hodně lidmi řekl, že to je velmi dobrá knížka. A musel samozřejmě taky zvážit to svoje hodnocení. Já si myslím, že to je vyvážený pohled a že je spravedlivý, ale já nejsem jediný soudce."