Dvakrát a dost!
Rubrika Čeština, jak ji neznáte se tentokrát zamýšlí poněkud neprázdninově nad opakováním písmen v českých slovech.
Zmínila jsem, že v češtině se písmena obvykle nezdvojují, jenže sami si určitě vybavíte dost případů, na kterých si vylámou zuby nejen žáci a studenti. Se zdvojenými písmeny míváme tu čest tam, kde se setkává předpona a slovní základ (např. rozzlobit, oddělit), případně slovní základ a přípona (např. měkký, cenný, babiččin) nebo dva kořeny (např. půllitr, samoobsluha). Zatímco zdvojené samohlásky vyslovujeme automaticky vždy (např. pootevřený, doopravdy apod.), zdvojené souhlásky vyslovujeme tehdy, pokud je to nutné pro porozumění a pokud se snažíme o kultivovaný projev. Musíme tak rozlišovat výslovnost u slov jako sušší a suší, podaný a poddaný nebo nejjistější, což je něco jiného než nejistější, a podobně racci nejsou raci.
Nejvíce se asi natrápíme při rozhodování, zda napsat jedno nebo dvě n. Právě to se často vyskytuje na konci slovního základu. Problematická bývají zejména ta slova, kde se od stejného základu může utvořit jiné slovo, např. denní, ale deník, kamenný, ale kamení apod. Zdvojené souhlásky v nich nevyslovujeme, ale určitě bychom o nich měli vědět. U přídavných jmen utvořených od názvů zvířat nemusíme se psaním nijak váhat. Píšeme jedno n (např. havraní, sloní, mufloní), a to i přesto, že slovní základ končí na písmeno n. Dvě n nepíšeme jednak proto, že se přídavné jméno tvoří pomocí přípony -í, a ne -ný, a jednak proto, že už se od nich netvoří žádná další slova, která by nás mohla zmást. Zaváhat můžeme při psaní slova raný ve významu „brzký, časný“ (např. raný středověk, rané brambory). Vytrénovaní ze školních diktátů nakonec asi zvolíme náležité jedno n. Do cesty se nám může připlést ještě záludnější slovo, a sice přídavné jméno dceřiný (ve spojení dceřiná společnost). Textový editor Word považuje za správný i výraz dceřinný se dvěma n. Na tom, že ho neoznačí červenou vlnovkou, ale něco je. Tento výraz se totiž v 19. století a v první polovině 20. století se dvěma n opravdu psal. Podle jazykovědce Jana Králíka tam byla dvě n neoprávněně, a to jen na základě podobnosti se slovy, kde jsou dvě n náležitá (např. povinný, stinný). A tak se třeba za několik desítek let stejně zjednoduší i pravopis ostatních výše zmíněných slov.
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
