Časy se mění, ulice také

S kamarády jsem se vždy scházela na Leninově náměstí a na „Lenináč“ jsem chodila, i když už se náměstí dávno jmenovalo Masarykovo. Časy se mění a s nimi i názvy ulic, náměstí, tříd, nábřeží, parků... a tak se změna politického systému v roce 1989 rychle odrazila i v uličním názvosloví. To se ale v průběhu 20. století neměnilo zdaleka poprvé.

První změna proběhla po rozpadu Rakouska-Uherska, nové názvy ulic byly zavedeny za německé okupace a po druhé světové válce se uliční názvosloví přizpůsobilo požadavkům tehdejší komunistické vlády. Zmizely v první řadě německé názvy, ale ty prvorepublikové se neobnovovaly. Na smaltových cedulkách stálo hojně Gottwaldova, Budovatelů, Tankistů apod. Už od konce 19. století se totiž začaly ulice pojmenovávat nejen podle svého tvaru (např. Dlouhá), podle směřování k určitému městu (např. Pražská) či podle světských, popř. církevních staveb v ní nebo v její blízkosti stojících (např. Kostelní), ale dostávaly také jména podle významných osobností politického či společenského života a podle významných událostí. Souviselo to jak s rozvojem měst, tak s touhou uctít danou osobu (taková ulice pochopitelně nemohla být někde v okrajové části města).

Jestliže má být ulice pojmenována po významné osobnosti, musíme se řídit určitými pravidly. Závazné je zejména to, že se ulice nemůže jmenovat po dosud žijícím člověku. Hlavně u politiků či státníků, nemluvě o nejrůznějších celebritách, by mohl být jejich význam pro společnost hodnocen dost neobjektivně. Daná osobnost by také měla mít vztah k městu či oblasti nebo k instituci, která se v ulici nachází. Proto často najdeme v Komenského ulici školu, ve Fügnerově zase sokolovnu.

Potřeba dávat ulicím nová jména je aktuální i v současnosti. Nedochází sice k převratným společenským událostem, ale města se rozrůstají nebo spojují a na území jednoho města nemůžou být dvě ulice téhož jména. Vytratila by se tak hlavní funkce uličního názvosloví, kterou je jednoznačná orientace.

Po špatných zkušenostech s pojmenováním po významných osobnostech či událostech, které se v průběhu 20. století vzhledem k častému přejmenovávání ukázalo jako nespolehlivé, se v současnosti volí raději názvy vycházející z pomístních jmen (např. U Potoka, Pod Vrbou) anebo neutrální zeměpisné názvy či názvy z oblasti přírody. Čas od času se sice objeví snaha pojmenovat ulici např. po zavražděné novinářce Anně Politkovské, ale oblíbené jsou názvy ulic jako vystřižené z Neználkova Kvítečkova. Bydlet v ulici Sasankové, Pomněnkové či Běláskové nebo Žluťáskové je prý praktické, takový název se dá snadno zapamatovat...

---

"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.