Helena Houdová: Změnit svět může učitel i účetní

Po delší době se bulvár opět zabývá bývalou Miss České republiky Helenou Houdovou, a to kvůli jejímu těhotenství a údajné tajné svatbě. Modelka a prezidentka nadace Slunečnice, která pomáhá dětem v různých koutech světa, však tvrdí, že její cíle jsou hodně vzdálené světu bulváru. V New Yorku, kde Houdová žije, její slova zaznamenal Ian Willoughby z anglické redakce Radia Praha.

„Já jsem vlastně vyrostla na foglarovkách ale i mayovkách. Pro oba mé dědečky i tátu to byl v podstatě klučičí sen, takhle žít. A já jsem plnila i modrý život se svými kamarádkami, kdy musíš udělat každý den jeden dobrý skutek. A já si myslím, že mi to dalo takový dobrý základ pro to, abych věděla, co opravdu chci v životě dělat a že jsem tady na tom světě proto, abych třeba dělala filantropii. Já jsem vždycky byla strašně aktivní, já jsem vždycky v sobě měla touhu dělat něco co má smysl, dělat něco pro druhé, ať už šlo o zvířata nebo o lidi a já jsem se vždycky cítila hrozně osamocená, protože lidé to nazývali idealizmem a naivitou a já si akorát myslím, že je to prostě touha nebýt lhostejná.

Ze stejného důvodu, že jsem si myslela, že když budu slavná, tak změním svět rychleji a lépe, to jsem ale zjistila až teď, že je to nesmysl, samozřejmě. Změnit svět můžete, ať už jste učitel nebo třeba účetní. Takže jsem byla trošku v šoku, když jsem si četla rozhovory se známými zpěváky a herečkami a všechno to bylo o tom, kolik vydělávají a jak to utrácejí a mně bylo líto, že nepoužívají svou moc, sílu toho, že jsou vidět, k něčemu lepšímu. Tak jsem si říkala, že to změním, tak jsem se přihlásila do Miss a vyhrála jsem, no samozřejmě jsem změnila možná pohledy několika lidí, ale jak říkám, je úplně jedno, kdo jste a co jste, jestli jste slavný nebo známý nebo ne. Důležité je, že nejste lhostejný. Já jsem nebyla připravena na to, že mě lidé budou nevěřit, já jsem nečekala, že budu kritizována za to, že je to póza, že budu braná jako někdo jiný, protože od modelky a Miss se očekávají vysoké podpatky, elegance a já nevím, možná namyšlenost, a já taková nejsem a nechtěla jsem se tomu obrazu přizpůsobit. A protože jsem byla považována za něco, co je jiné, co je špatné, tak jsem z Čech musela odejít a teď se tam ráda vracím, protože se ta situace mění.

Rozdíl je zatím ještě velký, ale myslím, že se to trošku stírá. V Americe dávat je součástí kultury, v Americe dávat je prestižní a lidé jsou na to pyšní. V Čechách dávat – to je 'vopruz', že jo. Ale myslím, že se to trošku mění, mění to lidé právě v neziskovém sektoru. Tenkrát, když jsem odcházela z České republiky, což už je nějakých sedm-osm let zpátky, cítila jsem se hrozně jiná, což se v Čechách hodnotí jako špatná, kdežto tady v Americe je to prostě dobře být jiný, mít své sny. A já jsem až tady zjistila, že jsou i další lidé, kteří mají podobný sen jako já a že vlastně nejsem tak úplně nenormální.“