Jaroslav Žák na "úsvitě nové doby"

Tvorba Jaroslava Žáka z období první republiky je obecně známa a nejčastěji je spojován se slavnými Študáky a kantory a s komediemi ze studentského prostředí. Jeho poválečné dílo je daleko méně známé a přesto stojí za pozornost.

Konec 2. světové války znamenal v životě Jaroslava Žáka "konec starých časů". Skončil s učitelským povoláním a odešel z Jaroměře, kde dlouhá léta působil na místním gymnáziu, do Prahy. V Praze se živil jako nezávislý spisovatel a žurnalista a zpočátku vypadalo, že se jeho spisovatelská dráha opět rozjede. Vyšly mu knihy, které nemohly být za Protektorátu vydány, např. soubor úvah Bavíme se ušlechtile. V roce 1947 se Žákovi dostalo uznání na filmovém festivalu v italských Benátkách. Ocenění tam získala adaptace Čapkových povídek, na jejímž scénáři spolupracoval s Martinem Fričem. Psal také divadelní hry, nicméně dodnes se hraje pouze Škola základ života, říká Magdaléna Šustová, která je kurátorkou výstavy o Jaroslavu Žákovi probíhající v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského.

"Po roce 1945 napsal divadelní hru Čistka, která se zabývala hlavně tématem kolaborace a takového toho českého ohýbání hřbetů a přisluhování jakémukoli režimu. Čistka se hrála v roce 1947 v Divadle satiry a režíroval ji Alfréd Radok."

Dobová kritika nazvala hru Čistka "satirou bez ostnů", ocenila ale výkon Vlastimila Brodského v roli ředitele gymnázia.

Od samého počátku přelomového roku 1948 měl Jaroslav Žák problémy. 1. ledna uveřejnil deník Svobodné slovo jeho Novoroční zdravici lidu studujícímu.

"Zda znáš tu šťastnou zem, co Sudety ji vroubí,

kde Západ s Východem se utěšeně snoubí,

zemský ráj to napohled, zem, mléka strdí, medu,

spojenci dali ji k obědu lidojedu-

hle jaké proměna, říš pominula zčerstva,

leč kde byl jara květ, teď kvetou ministerstva,

kde chodil národ lev a mával pochodní,

tam tloustnou sekčové a správci národní,

tam tráva neroste, kde germánské šly bandy,

leč zato rostou tam následky propagandy..."

Svobodné slovo dalo prostor také dalšímu Žákovu dílu, románu Ve stínu kaktusu s podtitulem Tropická romance o vítězství hmoty nad duchem, který vycházel na pokračování na přelomu let 1947/48. Reakce na román na sebe nenechaly dlouho čekat.

"Já jsem se bohužel dostala jen k těm oficiálním reakcím. Když se totiž jednalo o vyloučení Jaroslava žáka ze syndikátu spisovatelů, tak tento román tam figuroval. Účastník tohoto jednání Miloš Popel vzpomíná, že někteří účastníci se tomu románu velmi smáli, přišel jim velice výstižný a humorný. Nicméně oficiální místa s ním naložila tak, jak naložila, byl samozřejmě zakázán a Jaroslavu Žákovi přispěl k zakázání činnosti."

Co na románu Ve stínu kaktusu tolik vadilo?

"Tam nejvíce vadila satira na poměry, které sice byly předválečné a válečné a jen částečně poválečné. Pokud to ale čteme s větším odstupem, tak si uvědomujeme, že to byla satira už na nastupující komunistický režim. Jak se říká, potrefená husa nejvíc kejhá, a většina členů syndikátu se tam viděla."

Ze Syndikátu českých spisovatelů byl Jaroslav Žák vyloučen už 3. března 1948. Jeho představitelé mu sdělili, že by mohl být znovu přijat, pokud by napsal dílo, které by "dosvědčovalo kladný vztah k novému politickému uspořádání našeho státu." Kriticky se o něm zmínil také Ladislav Štoll ve své stati Třicet let bojů za českou socialistickou poezii.

Jaroslav Žák v době, kdy nesměl publikovat, překládal, dělal korektury textů a od poloviny 50. let pracoval v Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci. Všichni se ale od něj neodvrátili, podporovala jej řada jeho známých.

Právě v období, kdy směl psát pouze do šuplíku, vytvořil i romány nebo jak sám říkal historické skeče Konec starých časů a Na úsvitě nové doby. Romány se odehrávají v období komunistického puče roku 1948 v městečku Pepův Týnec nad Lesem, nejspíše tedy v Žákově dlouholetém působišti v Jaroměři.

"Jsou takovým sice humorným líčením únorového převratu na malém českém městě, ale když si uvědomíme, že Jaroslav Žák je psal na přelomu let 1948/49 tak musím říct, že vás z toho místy mrazí."

To, že Žák v nich jednoznačně nedodržel doporučení syndikátu o vytvoření díla s kladným vztahem k režimu, je z ukázky, která pojednává o dění v únorových dnech v Pepově Týnci, naprosto jasné.

"A tak se jednoho večera připojil k veselému průvodu mladých recesistů, kteří hodlali zaujmout jakési legrační stanovisko k dějinným událostem dne. Mládež byla rozdováděna: jednak ji naladil k žertům drsně výstižný projev občana Breburdy, který při táboru lidu vtrhl samovolně na řečniště mezi komunistické vůdce a podal krátký, neuctivý komentář k situaci slovy: Podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši - k obecnému zděšení aranžérů revoluce. A dále zavinil šprýmovnou náladu obecní sluha Kandík, který věšel na průčelí radnice odznaky nové moci a přitom pronesl k mladým, kteří obstoupili jeho štafle, osobitou úvahu o protektorátech a diktaturách a jejich tisíciletém trvání."

Oba romány věnoval nakladateli Jiřímu Chvojkovi, vydány mohly být až po sametové revoluci.

Magdaléna Šustová připomíná, že se Žák ještě jednou vrátil k dramatické tvorbě.

"V padesátých letech vytvořil ještě veselohru, Kdyby Laurin mohl mluvit. Tato hra je o dvou cestovatelích a jejich strašidelném vozu. Vzhledem k tomu, že je to evidentní satira na tehdy populární cestovatele Hanzelku a Zikmunda, tak existují i názory, že byla zakázána proto, že Hanzelkovi a Zikmundovi to dost vadilo. Nicméně tato tvrzení nemají konkrétní oporu. Druhou teorií je, že byl prozrazen Žákův pseudonym, protože on stále ještě nemohl publikovat. U této hry došlo jen k cenzurní premiéře, pak byla stopnuta a už se nikdy nehrála."

Onen možná prozrazený pseudonym, který Žák použil pro svou hru, bylo zcela běžné jméno Karel Machek. I to ilustrovalo dobu, v němž komedie vznikla. Dříve se totiž Jaroslav Žák podepisoval jako Jerry, Jack nebo Jerry Jack.

V roce 1958 mohla oficiálně vyjít kniha Kouzelné rukavice. Pohádkový příběh o utrpení a slavném vítězství mladého weltera. Rok poté vyšel Dobrý borec Antonín. Atletická rapsodie o zrození sportovce. To ale bylo poslední dílo, jehož vydání se Jaroslav Žák dočkal, v roce 1960 zemřel. Po roce 1989 byl z pozůstalosti vydán, kromě historických skečů z Pepova Týnce také román Ve stínu kaktusu nebo Nesportovní povídky.