Stavarič: Mé kořeny vedou k moravským Chorvatům

Mladý úspěšný německý autor Michael Stavarič pochází z Brna. Do zahraničí odjel s rodiči jako malý chlapec, ale s novým prostředím a jazykem se sžil natolik, že se v něm dnes etabluje jako výrazná literární osobnost mladé generace. Jeho příběh není ostatně úplně výjimečný, v některém z příštích pořadů vás pozveme na setkání s Katjou Fusek, která podobným způsobem vrůstá do švýcarského literárního světa. Stavarič před několika dny převzal prestižní státní ocenění za svůj románový debut Stillborn...

"...rodiče v roce 1979 emigrovali, takže já jsem žil sedm let v Brně a pak už jenom v Rakousku. Poprvé jsem se do Čech vrátil po roce 1989. Takže mám docela velkou mezeru..."

Vaše příjmení Stavarič ale přece jenom odkazuje dál, než do Čech.

"Stavarič... máte samozřejmě pravdu... je původně chorvatské jméno, ale já jsem se nechal poučit, že už několik set let existuje skupina moravských Chorvatů, velice malá menšina, která žila u Brna v osmi vesnicích. Oni se po té době už stali Čechy, mluvili česky, ale měli své kroje atd. Takže to jsou moji předkové, ale usazení už mnoho generací v České republice."

Cítíte v sobě nějakou touhu kočovat, měnit místo života, putovat po světě? Tak jako vaši předkové?

"To myslím není jen moje touha, moje přání. Žijeme dneska už v tak malém světě, znám tolik lidí, kteří pořád jenom cestují po Evropě... Já bych dokonce i uvažoval o tom někdy se vrátit do České republiky a tady třeba 10 let žít, protože bych se jednak dostal zpátky do češtiny a třeba by mě i někdy zajímalo napsat knihu, kratší povídky nebo básnickou sbírku jenom česky a publikovat to v Čechách. Myslím, že jestli to na německém trhu někam dotáhnu a budu mít jméno, tak to bude třeba o něco snazší."

Michael Stavarič debutoval jako básník: v letech 2000 a 2002 mu vyšly sbírky Flügellos a Tagwerk. Pozornost vyvolal románem Stillborn v roce 2006 (do čestiny bychom název mohli přeložit jako Mrtvě narozená) a získal za něj rakouskou knižní cenu Buch.Preis, kterou ve středu 13. června 2007 oficiálně převzal v Linci. A neměli bychom pominout ještě sbírku poezie Gaggalagu. Vynesla mu totiž loni státní cenu za literaturu pro děti a mládež. Pětatřicetiletý Michael Stavarič z ní četl při své květnové návštěvě Prahy...

Michaela Stavarič si dnes svoji budoucí literární dráhu plánuje jinak, než vedla dosud, a cena za román Stillborn potvrzuje správnost tohoto rozhodnutí.

"Já jsem teď začal s romány, příští rok vyjde můj třetí román. Před tím překlady, eseje a básně. Budoucnost určitě vidím v románu. Román je dneska docela divná definice. Dneska na každé knížce stojí "román", ale podle klasických definicí není všechno románem, co se tak označuje. Ani svoje knihy bych nenazval romány. Já píšu knihy, které mají maximálně 200 stránek a to je pro mě taky dobrovolně zvolená hranice. Bulgakovův Mistr a Markétka, to je pro mě román. Mám taky dojem, že debutanti, hlavně v Rakousku, kde mám přehled, ale docela i v Čechách, nepíšou klasické romány. Ten žánr se mění a hlavně mladí autoři si s ním o hodně víc hrají a definují ho v úplně novém rytmu a stylu. A myslím, že definice románu bude za dvacet let jiná, než dnes."

Co vás na literatuře baví? Je to jazyk? Nějaké téma?

"Myslím, že píšu formálně velmi intenzivní texty. Zabývám se hlavně řečí. Ale jako téma mě zajímá každodennost, pokouším se reflektovat, to co vidím, co se změnilo v posledních deseti letech, kam to jde, a nechci dělat literaturu, která nerezonuje s tím, v čem já žiju. Nebavilo by mě psát historický román, který se odehrává třeba v roce 1860, protože to nejsem já."

Možná jsou v této souvislosti dva typy autorů. Jedni se utíkají do svého vyfabulovaného světa, druzí naopak tím, co píšou, míří přímo do té skutečnosti kolem sebe, o které píšou.

"Určitě. Já jsem opravdu politický člověk, sleduju dění a to se pochopitelně vždycky nějak odráží, protože jde o principy moci, o principy kapitalismu atd. Ne že bych to opravdu chtěl jako téma uchopit, ale vždycky se pokouším nějak to reflektovat. To je určitě taky motivace ke psaní: ukázat svět, jak funguje, jak to v něm chodí - a trochu se tomuhle světu i vysmát."

Michael Stavarič také překládá. Do německého literárního prostředí uvedl Patrika Ouředníka překladem "Europeany", "Roku čtyřiadvacet" a "Příhodné chvíle, 1855". Přeložil i některé práce Jiřího Gruši a nyní pracuje na próze Petry Hůlové Cirkus les memoirs. Hůlová je podle něj nyní před vstupem do německojazyčného světa, protože byla zakoupena práva na všechny její próy a postupně budou vycházet. Pracoval jako zmocněnec pro kulturu na českém velvyslanectví v Rakousku, když zde působil právě Jiří Gruša.