Českobratrská církev z Prahy pomáhá potomkům bratrských exulantů na východě
Ukrajinská Bohemka a Veselynivka, polský Zelow nebo rumunské Peregu Mare - tam všude jezdí za českými krajany českobratrský farář Petr Brodský z Prahy. Českobratrská církev evangelická totiž po roce 1990 začala pomáhat českým evangelickým sborům ve východní a jihovýchodní Evropě, kde dosud žijí potomci náboženských exulantů. Více se dozvíte v dnešní krajanské rubrice Mileny Štráfeldové:
"To je Kuczow, Klesztow, Belhatow... To jsou místa, kde byli taky Češi a památka českého původu je samozřejmá. Hovoří se česky, pěknou češtinou."
V silně katolickém Polsku zůstala českobratrská tradice v Zelowě paradoxně nepřerušená, bohoslužby i církevní život tu trvají po celých dvě stě let. A současná polská vláda to podle faráře Jelínka oceňuje:
"Stát viděl, že my jsme velmi aktivní, tak nás prosil, abychom zastupovali všechny /Čechy/, kteří bydlí v Polsku. Tak teď máme na starost všechny Čechy v Polsku, i ty, kteří nemají exulantskou tradici, jsou to ale Češi. Tkalci, kteří přišli v 19. století, taky galicijská česká emigrace do Krakova a okolí, Ratiboř a všechny při hranicích."
V letošním roce mají zelowští Češi velké plány, čeká je hned několik oslav:
"Začnou obrovské slavnosti, 550 let Jednoty bratrské, 450 let polské Jednoty bratrské, a vždycky něco najdeme, protože je to už velká historie. Teď přemýšlíme o oslavám výročí příchodu druhé emigrace s Janem Amosem Komenským a už jsme se dali do příprav /oslavy/ příchodu Českých bratří s Janem Amosem Komenským do Lešna. Mám dojem, že se to podaří všechno."
Zcela jiná situace byla na sousední Ukrajině, kam ze Zelowa v 19. století odcházely české rodiny a kde vznikaly české evangelické obce. Na jižní Ukrajině nedaleko Oděsy tak zhruba před sto lety vznikly například Bohemka a Veselynivka. Evangelíky tu ve 20. století postihly jak stalinské represe, tak zákaz jejich církve v roce 1962:
"V dobách Sovětského svazu vlastně nežili jako církev,"
říká synodní senior Českobratrské církve evangelické v Česku Joel Ruml. Čeští evangelíci proto hned po rozpadu Sovětského svazu začali krajanům na Ukrajině pomáhat:
"V roce 1990 jsme se tady dozvěděli, že tam jsou Češi. Tak tam jeden kolega jel, přijel do vesnice Bohemka a povídá jim: a co vy Češi a evangelíci? Jak tady církevně žijete? A teď to začalo: my nemáme kostel, my nemáme támhleto, my se nemůžeme scházet. A on jim povídá: tak podívejte, dřív se scházeli pod bukem, ale vy tady máte kulturák. Takže pod buk nemusíte. Odpoledne se sejdeme v kulturáku."
"Přijímají nás velmi otevřeně a dovedou i velmi jasně říct, co chtějí. A dovedou být i vděční,"
dodává k tomu po letech spolupráce s českými evangelíky v zahraničí farář Petr Brodský, který si sám říká potulný kazatel. Z pověření své církve pravidelně navštěvuje českobratrské sbory na Ukrajině, v Chorvatsku, Srbsku, v Rumunsku i v Polsku:
"Vždycky jsem se snažil o to, abych navázal styk s představiteli příslušné církve, do které ty sbory patří. Aby si nemysleli, že Češi se najednou zbláznili a dělají tam nějaké expanzní výpady. Na mnoha místech nás přijímali velmi rezervovaně, například v Chorvatsku. Podařilo se dlouhodobým přesvědčováním, že vlastně chceme podpořit lidi v té české tradici a nic víc! Že vůbec nechceme lanařit, aby vytvářeli nějaká jiná společenství. Není to vždycky jednoduché, protože mentalita krajanů je v každé komunitě trochu jiná. A je třeba především, to vždycky říkám, je respektovat. Respektovat jejich život, respektovat jejich řád, respektovat jejich zvyky. A ne jim tam vnášet něco, co by je nějak rozhodilo nebo zlomilo. Je velmi jednoduché tam přijet, rozhádat je a odjet. Ale je velmi pozitivní tam přijet, podpořit je a cítit, že oni z toho čerpají."
"Spojení toho prostředí někdejšího Sovětského svazu s českými jmény, s českou kulturou. Třeba i s tím, když jsme tam viděli Ukrajinku, která se vdala a vzala si Čecha, učí se česky a umí bezvadně mluvit. To člověk nečeká. A pak tam chodíte, jdete na hřbitov a teď tam vidíte v azbuce ta česká jména a na pomnících letopočty z počátku 20. století. Až tam, když jste v bezprostředním kontaktu s tou skutečností, tak si uvědomíte to vanutí v průběhu historie. Jak lidé tady z té malé země byli rozváti po všech koncích, putovali a dostali se až na Ukrajinu. To je takové podmanivé..."
Letos se synodní rada chystá do obce Peregu Mare v Rumunsku. Tam žijí čeští evangelíci zhruba 150 let:
"Když tam přišli, tak vesnice už byla založená. První, kdo tam přišli, byli Slováci z východního Slovenska, ze Šarišské župy. To bylo v roce 1852,"
řekl mi Jaroslav Kalousek, který bude právě letos v květnu ordinován jako kazatel. Jeho rodina do Rumunska přišla z okolí Čáslavi, pan Kalousek je už třetí generace Čechů v Peregu Mare:
"V Peregu Mare na rozdíl od podunajských Čechů jsme nejmenší komunita a jediná evangelická reformovaná v celém Rumunsku."
Pro evangelíky je typické, že jejich bohoslužby provází často zpěv. A právě díky izolaci, v níž žili čeští krajané například na Ukrajině, se tu dochovaly i písně, které jsou v Česku už dávno zapomenuty:
říká k tomu farář Brodský. Kazatelka Marie Provazníková z ukrajinské Veselynivky potvrzuje, že se díky zákazu církve museli spoléhat především na vlastní paměť:
"I při bohoslužbách všechno zpíváme po paměti. Máme hodně přidělaných not, protože se dlouho nezpívalo. Ale ty babičky, které měly kancionálky, věděj svý noty."
Cesty za krajany však nejsou jedinou formou pomoci, kterou jim podle svého seniora Joela Rumla Českobratrská církev evangelická poskytuje:
"Pochopitelně se snažíme i pomáhat tak, aby se i oni dostali do země svých otců. Umožňujeme jim účast na kurzech pro faráře a církevní pracovníky. Stejně tak se snažíme pomáhat, aby třeba jejich děti mohly jet na rekreační pobyty do Bělče, aby se pohybovaly alespoň nějakou část prázdnin v českém prostředí a uvnitř české kultury."
