Českobratrská kazatelka z Ukrajiny se učila číst bibli s českým slabikářem
Z českých zemí odešli už před více než dvěma sty lety. Chtěli si totiž uchovat svoji víru. Jedná se o českobratrské evangelíky, kteří přes Polsko zamířili na Ukrajinu a založili zde několik českých vesnic. Jejich potomci dodnes žijí v ukrajinské Bohemce nebo Veselynivce. Jednou z nich je i evangelická kazatelka Marie Provazníková. Má za sebou pohnutý osud: do školy mohla chodit jen sedm let, pak víc jak třicet roků pracovala jako dojička. Bibli vzala poprvé do ruky v padesáti a dnes o věrouce diskutuje se studovanými teology. Před několika dny navštívila farářské kurzy, které pro kazatele z českých krajanských komunit každoročně připravuje Českobratrská církev evangelická v Praze. Rozhovor s Marií Provazníkovou připravila Milena Štráfeldová:
To byly vesnice, které vznikaly úplně od základů? Tam nebylo nic?
"U Veselynivky doteďka nemůžeme najít žádné archivy. Buď to byla pronajatá půda, nebo to byl dar, nebo ty bylo koupené. Jen víme, že tam předtím bydlili čtyři bratři, Němci, kteří vypásali ovce. A přijelo pět rodin, vykopaly v zemi takovou chaloupku a těm našim chatám se začalo říkat zemljanky."
To je stejná historie, jak když Češi přicházeli do Chorvatska, do Srbska, do Banátu. Nejdřív bydleli v zemnicích, ale pokud vím, tak si velmi brzy stavěli kostel a školu. Bylo to tak i u vás?
"V Bohemce se scházeli doma, pak si postavili školu a začali se scházet tam. U nás nebylo na začátku nic, scházeli se v rodinách, ale modlitebna nebyla. Tak to bylo až do války, do roku 1943. Jak ještě byli Rumuni, byla církev. Do roku 1962 přijížděl strejda mého tatínka, on byl kazatelem, křtil děti a oddával. A od roku 1962 to bylo zakázané až do roku 1995. Těch 34 let to bylo mrtvé."
Scházeli jste se tedy alespoň tajně? Jak vlastně váš sbor přežil?
"Nescházeli jsme se vůbec nijak, protože u nás nebyl žádný kazatel. Byly pohřby, někdo tam něco přečetl, na pohřbech se zpívalo a četlo z bible. A přišli jsme k tomu, jak začali jezdit /od vás/. V roce 1992 začali jezdit do Bohemky a k nám poprvé přijeli v dubnu v roce 1995. Hodně se křtilo, moje tři dospělé děti se křtily, protože já jsem se nerozhodla je křtít u pravoslavných, a sedm párů se oddávalo. My jsme teprve v roce 1995 uslyšeli českou řeč, hodně lidí tehdy dostalo do ruky bibli."
"Mám předky, kde se pořád četla bible, pořád se věřilo. Moje babička byla též věřící, moje tetka, maminka mi to říkala, ale bibli jsme neměli. Takže my jsme ji nečetli a já jsem byla vychovávaná ve škole k ateismu. My jsme v tom vyrůstali, a tak jsme ani těm svým dětem nic nedali. Ale to, co jsem dostala od babičky a od maminky - ona mi vždycky říkala, Mařenko, Bůh je na světě nad námi - tak to u mne dorostlo až v padesáti letech. Já jsem v padesáti letech vzala do ruky bibli a slabikář a učila jsem se číst."
A vy sama jste byla pokřtěná ještě jako dítě nebo až po roce 1990?
"Pokřtěná jsem byla, když mi byly tři měsíce. Křtěná jsem byla německým knězem. Kolem nás byly vesnice, kde byli Němci luteráni, takže křtili děti, kde mohli. Moje generace je takhle křtěná."
Ta střední generace je tedy trošku odepsaná. Jak je to ale s těmi malými, s pěti- nebo desetiletými dětmi?
"Já bych neřekla, že je úplně odepsaná, protože přijdou na svátky, požádají o křest a občas chtějí něco slyšet. Ale jako by je to přitom obtěžovalo, nemají na to čas. Malé děti to ale vnímají s radostí, čtou bibli, rozumějí jí, a já pořád říkám, že děti povedou své rodiče."
"V létě je jich dvacet i víc. Teď na Vánoce hráli pěknou hru se svíčkami, to jich bylo dvacet dva. Bylo to krásné."
Jak jim jde zpívání?
"Zpívání jim jde krásně, krásně zpívají. Jen se máme špatně, protože nemáme nikoho, kdo rozumí notám. Učitelka, co učí ve škole, notám rozumí. Mají hodinu češtiny ve škole, tak je hodně učí. Sama je Ukrajinka, ale mluví krásně česky."
Máte na co hrát? Nějaké varhánky nebo klavír?
"Nemáme. Všechno, i při bohoslužbách, zpíváme zpaměti. Máme hodně přidělaných not, protože se dlouho nezpívalo. Babičky, co měly kancionálky - my máme Harfu siónskou - tak vědí u těch písniček noty. Můžeme se ale jen na sebe spoléhat, jak umíme zpívat."
Kde se vůbec ve Veselynivce scházíte?
"My teď máme krásnou modlitebnu. V roce 1999 jsme koupili obchod, budovu, kde už nic nebylo. Z ministerstva nám dali peníze, my jsme to opravili, a teď máme krásnou modlitebnu. Takže se máme kde scházet, my i děti. Děti mají dva pokoje, kde se můžou v létě scházet, a my máme velkou místnost na léto, a když je zima, máme menší místnost."
Scházíte se každý týden nebo ještě častěji?
A přijdou jenom Češi, nebo i nějací Ukrajinci? Jsou tam i smíšená manželství, smíšené rodiny?
"Hodně dětí je ze smíšených rodin, ale ty děti mluví česky, zpívají česky. Mezi sebou ale mluví všechny ukrajinsky. Přichází ale hodně dětí."
Kolik vlastně dnes žije Čechů ve Veselynivce?
"Máme asi dvě stě deset obyvatel a asi třetina je Čechů. Převaha je na české straně. Vážíme si českých kořenů a učíme to i děti."
Bohemka je větší. Žije tam víc Čechů?
"Bohemka je dvakrát větší, tam je víc jak čtyři sta obyvatel. Mají tam postavený velký nový kostel. Je tam též hodně Ukrajinců, ale všechno je české, kázání, mluví se česky. Teď se už máme svobodně, nikdo nás neutiskuje. Máme svobodu víry, svobodu řeči, teď je to dobré."
