Enrique Stanko Vráz - záhadný český cestovatel
Jedním z nejzáhadnějších českých cestovatelů je nepochybně Enrique Stanko Vráz. Díky jeho knihám dodnes víme, kde všude cestoval, o to méně ale víme o něm samotném. Svůj skutečný původ i své pravé jméno utajil dokonce i před vlastní rodinou. 20. února jsme si připomněli 65. výročí jeho úmrtí.
Bájné Timbuktu uprostřed Sahary, neprobádané toky rovníkové Ameriky nebo dajáčtí lovci lebek na Borneu - tam všude na přelomu 19. a 20. století směřoval český cestovatel Enrique Stanko Vráz. Jako jeden z prvních bělochů se dostal do oblastí, které byly do té doby zcela neznámé. Shromáždil obrovské sbírky přírodnin, etnografického materiálu i unikátních fotografií, které zcela nezištně věnoval Národnímu a Náprstkovu muzeu v Praze. Napsal řadu cestopisů, pořádal přednášková turné po Spojených státech i své vlasti - a přesto dnes patří k téměř zapomenutým osobnostem. A to i přes svůj tajuplný původ a legendu, kterou o sobě vytvořil a která na jeho přednášky kdysi lákala stovky lidí:
"On říkal, že se narodil v Bulharsku, ve městě Tarnovo. Jeho otec tam byl prý diplomatem, jindy zase důstojníkem. Vráz vystudoval kadetní školu, zúčastnil se bitvy u Plevna a potom, kolem roku 1880, kdy mu bylo dvacet let, po blíže neurčené rodinné tragédii opustil Evropu. Toto je jeho fiktivní životopis, v pozdější době ho ale přesně nedodržoval. V některých svých materiálech, jako jsou například policejní hlášenky, uvádí jako místo narození Maturin anebo Caracas ve Venezuele,"
uvádí Jiřina Todorovová z pražského Náprstkova muzea, která se dnes zabývá Vrázovou cestovatelskou pozůstalostí. Vráz se ve svých dvaceti letech vydal do severní Afriky a dvakrát během pěti let se pokusil dojít do tehdy zcela nedostupného města Timbuktu. Ani jeden z pokusů se nezdařil, zato roku 1885 Vráz posílá zdarma do Prahy unikátní sbírku mnoha tisíc exponátů hmyzu, ptáků, savců a dalších sběratelských předmětů, které v Africe získal. Bohužel zde také těžce onemocněl malárií a úplavicí a rok se pak léčil na Kanárských ostrovech :
"Tam se seznámil s polským knížetem Woronieckým, to byl takový mladý nadšenec, a pak se tam ještě setkal se svým starším přítelem Jaroslavem Brázdou. A všichni tři se dohodli, že se vypraví do Venezuely. Vráz měl touhu procestovat napříč tropickou Ameriku po vodních tocích. Chtěl se dostat ze západního na východní pobřeží i přes neprobádané oblasti, a aby mohl tuto cestu uskutečnit, musel získat nějaké finanční prostředky. Takže se s Brázdou dohodli, že budou obchodovat, a to s různými přírodninami, které posílal do Evropy, a sbíral také orchideje. A pak přišli na výborný nápad. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu. Tato míza měla velmi podobné vlastnosti jako míza jiného stromu, která dávala tzv. gutaperču. To je látka podobná kaučuku a v té době byla velmi používaná, protože se rozvíjela elektrotechnika, telegrafie a gutaperča se právě v těchto oborech používala. Chtěli tedy vyrábět balatu, tím zbohatnout a finanční prostředky chtěl Vráz použít na cestu. Tak se skutečně stalo. Od roku 1889 až do roku 1892 si takto vydělávali a v roce 1892 se Vráz vydal na cestu."
I tuto výpravu však pronásledovala smůla. Jedna z lodí, kde převážel své sbírky, se potopila, jeho společník byl okraden o všechny peníze z prodeje balaty, Vráz musel nakonec prodat i druhou loď a dokonce i vlastní fotoaparát, se kterým do té doby pořizoval množství fotografií, nevzdal se ale a na západní pobřeží jihoamerického kontinentu skutečně doplul. Jeho další cesta vedla do Asie, na ostrov Borneo, kde se dostal i k Dajákům - lovcům lebek. Na tuto výpravu vzpomínala v roce 1938 v rozhlase jeho dcera Vlasta
"Bylo to v saravakském území, v pralesích zatopených přívalem vod tropických dešťů. Již dva měsíce prosekává si Vráz zarostlou vodní cestu, aby se svými průvodci Dajáky pronikl hlouběji do vnitrozemí za svým cílem. Často po pás se brodí vodou, šplhá přes spadlé větve a kořeny, vzdoruje tropickým horečkám a zimnicím, týrán vedrem bornejského pařeniště a pronásledován útoky pijavic a tisíci krvežíznivých komárů. Noc se stráví pod nedostatečnou stříškou rychle zhotovenou z palem na malé vysekané mýtině, nebo se přenocuje v dajáckém domě v osadě domorodců. Všude, kam běloch přijde, předchází jej dobrá pověst a zajišťuje mu přivítání kmene a pozvání k spoluobývání velkého společného domu na kůlech nad zemí. A v tomto dajáckém sídle z bambusu pokrytého blátem, deset stop nad močálem, bydlí celý dajácký kmen. Kdykoliv Vráz se sem vrátí ze svých loveckých výprav, nalezne zde vřelé přijetí. Jeho hostitelé jsou velice špinaví, chudičcí, však poctiví a mírumilovní, byť by zdobili své příbytky lidskými lebkami. Hlavy zabitých nepřátel jsou jejich nejcennějším majetkem. Bez trofeje lebky, důkazu srdnatosti, stěží by nalezl dajácký mládenec nevěstu. Tyto trofeje lebek jsou oslavovány výstižnými dramatickými písněmi a tanci."
A na dokreslení tu máme ještě jeden unikátní zvukový záznam, který se nám podařilo v rozhlasovém archívu najít. Na své dojmy z tehdejší mladé Československé republiky vzpomínal koncem 30. let Vrázův syn Vítězslav:
"Vzpomínám si na svou první návštěvu Čech v roce 1922. Byl jsem jako hoch velmi zklamán. Vše mi tu bylo cizí. Toužil jsem jen po amerických kamarádech, po svém rodišti, po známých místech a zvycích. Ani krása staré Prahy na mne nezapůsobila tak, aby mi vynahradila vše, co mi tu scházelo. Otec byl tím roztrpčen, zklamán. Chtěl mne poslat zpět do Ameriky první lodí, ale přece se přemohl a vzal mne s sebou na přednáškové turné. Viděl jsem české lesy, dědiny, historické hrady, přírodní krásy české země. Zapomínal jsem ponenáhlu na život amerického velkoměsta."
Enrique Stanko Vráz se natrvalo do Čech vrátil až po první světové válce. Usadil se tu se svou ženou, Čechoameričankou z Chicaga, české provinční prostředí ale nedokázalo ocenit jeho cestovatelské úspěchy ani jeho podíl na vzniku samostaného Československa. Nezískal práci v Národním ani v Náprstkově muzeu, žil v trvalém nedostatku, stále více se jako následek jeho výprav projevovaly i nemoci. Přesto Vráz dokázal napsat: "Budu šťastný a spokojený, kdekoli zemru nebo zahynu, když v obou muzeích památka po mně zůstane, s níž obecenstvo, hlavně studující mládež, zábavu a poučení čerpat bude..."
