Prozaik a novinář Milan Jariš v pořadu Můj nejmilejší kraj vypravuje o oblasti kolem řeky Chrudimky - o Hlinsku, Skutči, Trhové Kamenici. V ukázce opět nechybí všudypřítomná propaganda.
Trhová Kamenice
"Vrátil jsem se po válce zase do tohoto kraje, který se podivuhodně změnil. Předtím celá léta tam panovala bída. Ale je podivuhodné, že faktoři a majitelé malých továren vždycky za několik málo roků měli v bankách na účtech milióny. Je to tím, že v chudém kraji a v tvrdém kraji lidé obyčejně bývají pilnější než kdekoliv jinde. Ti pilní lidé tam zůstali. Ale kraj zůstal krásný a chudý stále. Víte, když přijedu mezi své známé v Trhové Kamenici a posedíme v hospodě, slýchávám mnoho stesků. Ale zároveň je v těch všech slovech taková nějaká hrdost. Život je tam pořád těžší než jinde. To víte, kde je žula, břízy a jeřabiny, tam se nerodí pšenice ani cukrovka. Ale už odtud nikdo neodváží milióny. Co se v tom chudém kraji dneska udělá, to tam přece jenom zůstane lidem. Dříve to šlo do Švýcar, do Londýna a bůhví kam ještě, protože ti továrníčci, ti obyčejně hleděli vyvézt své milióny někam a proměnit je za tvrdé valuty. Dneska si ti lidé pracují pro sebe. Mnohdy jim to ještě nejde, protože kdepak by se byli naučili pracovat ve velkých družstvech a na velkých plochách. Kdepak by se ti lidé naučili pěstovat ve velkém hovězí dobytek? Zatím se zaučují. Ale zaučují se na svém a je to na nich cítit. To už nejsou ti přiskřípnutí, utlačení a často i naříkající chalupníčkové. To už jsou majitelé těch velkých družstev, která, připouštím, ještě neumějí tak řídit, jako uměl velkostatkář řídit svůj velkostatek. Ale je to jejich a oni o tom vědí, že je to jejich."
