Děti v Pittsburghu mluví česky rády
Alice Zdrale je jednou z organizátorek společenského života české komunity v americkém Pittsburghu. Jací lidé tvoří tuto komunitu? Jsou to potomci migrantů ještě z dob Rakouska, anebo lidé, kteří sem přišli po letech 1948 a 1968 nebo až po otevření hranic po sametové revoluci?
„Myslím, že Pittsburgh je takový mix všeho. Máme tam starší generaci, která přišla v 60. letech, emigrovala, která to tam tak trošku drží. A potom tam máme větší komunitu lidí, kteří přišli za prací v 90. letech, kteří tam jsou už docela dlouho. A teď se nám tam přistěhovali další mladí lidé, a ti přišli buď za prací, nebo za studiem.“
Je ta komunita soudržná? Drží různé generace spolu?
„Moc spolu nedrželi, ale díky naší škole myslím, že teď držíme více spolu. Naše komunita je oproti třeba Chicagu nebo New Yorku, San Franciscu menší.“
A kolik je to zhruba lidí?
„Já bych řekla, tak okolo 300. Ale o to více spolu teď držíme. Ty je myslím hlavně díky škole a našim kulturním akcím, které pořádáme. Například v posledním roce na vánoční besídce jsme měli přes 300 lidí, což si myslím, že je veliký úspěch pro naši školu.“
No to už je velká akce, když někam přijde 300 lidí. Takže jestli to dobře chápu, spojovacím prvkem je právě ta škola. Jak dlouho vlastně funguje česká škola? Je to Česká škola bez hranic nebo to je jiný projekt?
„To je trošku jiný projekt. My tady fungujeme pod neziskovou organizací a působíme sami, ale samozřejmě spolupracujeme s ministerstvem zahraničních věcí, s ministerstvem školství, ale nemáme s nimi smlouvu. U nás jsou většinou děti, které se nevrací do Česka. Vrací se jenom na prázdniny, nebo potom později třeba za studiem, ale nebudou se vracet na vyrovnávací zkoušky. Proto naši rodiče spíš požadují to, aby děti uměly mluvit s rodiči, s prarodiči, s kamarády, a s rodinou. Tak proto jsme se rozhodli, že pojedeme spíš podle vlastních osnov.“
Takže hlavním předmětem je asi čeština?
„Ano.“
Hlavním a jediným, nebo se tam vyučuje ještě něco jiného?
„Začali jsme jako česká škola. Český svět se jmenujeme. A po dvou rocích jsme přidali slovenskou školu, takže jsme se přejmenovali na český a slovenský svět. Takže teď vyučujeme češtinu a máme dvě třídy také slovenského jazyka.“
Jak to funguje v praxi? Je to nedělní škola? Nebo jednou za měsíc? Víc?
„My jsme sobotní škola. Setkáváme se každou sobotu, je to asi 14 hodin v tom jednom semestru. A setkáváme se od 10,00 do 12,00 hodin. A potom jdeme třeba ještě do parku. Ale většinou to jsou jenom dvě hodiny týdně.“
A jaká je úroveň té češtiny? Všichni mluví tak dobře, jako vy?
„To je dobrá otázka. Úroveň češtiny je různorodá, ale musím říci, že naše děti mluví víceméně velmi dobře. Naši rodiče jsou velmi zapálení a snaží se, aby naše děti mluvily opravdu velmi dobře česky. Takže my v hodině mluvíme pouze česky. Vůbec nemluvíme anglicky, pouze česky.“
Kde se bere motivace? Ptám se, protože ne zdaleka všude je to tak funguje. Je dost českých maminek, které si řeknou, že žijeme v Americe, tak ať děti mluví anglicky. A třeba manžel nemusí být Čech. Asi málokdy jsou oba rodiče Češi...
„No ano, máte pravdu. Já musím říci, že by to bylo opravdu jednodušší, mluvit doma pouze jedním jazykem. Ale možná je to tím, že máme hodně rodin, které jsou buď jenom české, kde jsou oba rodiče Češi anebo Čech a ještě ne rodilý Američan, ale pochází z jiné země. Takže naše děti mluví třeba třemi jazyky, nejsou jen bilingvní. Takže rodiče máme opravdu zapálené, kteří se snaží udržet tu češtinu, chtějí, aby děti mluvily velmi dobře česky, aby se cítily být pyšnými Čechy. A chtějí, aby rozuměly, aby uměly mluvit s babičkou, s rodinou, s tetami, se strýci, kamarády. Takže nevím proč, ale v Pittsburghu máme takovouto komunitu. I když jsme menší vůči dalším městům, tak máme prostě zapálené rodiče, kteří se opravdu snaží a chodí každou sobotu do školy a mluví na dítě jenom česky. A je to úžasné vidět, když se takhle všichni setkáme, že slyšíte všude jenom češtinu. Samozřejmě potom ty děti někdy už trošku sklouznou do angličtiny, když jsou trošku starší, ale to je úplně normální. Mluví velmi dobře.“
Už jsme mluvili o tom, že vy nemáte smlouvy s oficiálními českými institucemi, a jste vlastně nezávislá škola. Nejste v síti Českých škol bez hranic. Ale přesto, je nějaká pomoc, kterou byste přivítali od českých institucí nebo vůbec obecně z České republiky? Ať už formou učebnic nebo peněz?
„My si velice vážíme finanční pomoci, kterou dostáváme z MZV a z MŠ a také ze slovenského ministerstva. Co bychom asi potřebovali, jsou samozřejmě učebnice. To je vždycky velký problém. Teď máme 7 učitelek, které si samy vytvářejí osnovy. Vím, že je to těžké najít tu správnou učebnici, která by vyhovovala všem dětem, protože každý má trošku jiné jazykové schopnosti, ale učebnice bychom určitě moc přivítali. A také jedním z našich cílů je ukázat našim dětem českou kulturu, a to třeba ve formě českého divadla, loutkového divadla, české muziky nebo zpěváka. To bychom přivítali. Ale bohužel tím, jak Pittsburgh je trošku menší město, tak k nám tolik těch zpěváků nebo umělců nezavítá. To bychom třeba moc ocenili, kdyby k nám chtěl někdo takhle přijet a ukázat našim českým dětem, českoamerickým, něco třeba z českého divadla. Tak to by bylo úžasné.“
A když jsme u těch akcí, byly v tomto roce nějaké úspěšné akce té české komunity? Ať už koncerty nebo třeba oslavy svátku jste pořádali?
„Minulý rok jsme pořádali velkou oslavu k výročí 100 let Československa. Zasadili jsme krásnou českou lípu. A tento rok bychom opět k tomu chtěli přidat lavičku. Takže budeme teď žádat českou a slovenskou komunitu v Pittsburghu, aby nám pomohli a přispěli k tomu, abychom mohli tady tu lavičku postavit. Je to velmi drahá záležitost, takže…“
Jak to, že je to drahá záležitost? Lavička?
„Přes 2 tisíce dolarů.“
No tak to opravdu není levné. A rozumím tomu správně, že ta lavička bude pod tou lípou?
„Ano, přesně tak.“
Takže si budete moci sednout na českou lavičku ve stínu české lípy.
„Ano!“
A ta lípa už vyrostla tak, aby už dávala stín?
„Ještě ne, ještě je malá, teď to bude skoro rok, takže ještě je malá, ale doufáme, že tam také za 100 let bude, takže doufáme, že naše děti a naši vnuci tam budou chodit.“
Já vám přeji, aby lípa pěkně rostla a brzy dávala stín na českou lavičku.
