Česká škola v Chicagu má jako jediná v USA vlastní budovu
Poslední zářijový a první listopadový víkend si v americkém Chicagu krajané připomínají 100. výročí vzniku Československa. Historické události se zábavnou formou promítají i do vyučování české školy, která má jako jediná ve Spojených státech k dispozici vlastní prostory. Děti krajanů i s jejich učitelkou Klárou Moldovou nedávno navštívily i Česko.
Stejně jako většinu dětí, baví Alberta a Briana víc přestávka než učení a slovíčka.
„Baví nás svačina, a nebo když jdeme ven".
A co čeština, ta se vám nelíbí?
„Moc ne. Ale baví nás malovat, nejdřív vyplníme slovo, a pak to namalujem".
Jezdíte s rodiči často do České republiky?
„Já jsem tady poprvé", říká Albert. Brian jezdí naopak pravidelně. „Já tam jedu každý rok. Máme tu babičku, dědu a tetu".
A jak se k učení dětí v Chicagu dostala Klára Moldová? Proč právě Amerika?
„Já jsem vystudovala Bohemistiku na Karlově Univerzitě. Studovala jsem také housle, a když jsem studia dokončila, tak jsem objevila přihlášku na přijímací pohovor do Chicaga. Zdálo se mi, že je to něco, co by mě mohlo bavit. A opravdu mě to baví už šest let. Vyučuji na Masarykově škole na předměstí Chicaga".
Jak škola vypadá, a kolik do ní chodí dětí?
„Vlastníme svoji třípatrovou budovu. Máme štěstí, protože jsme jediná škola ve Spojených státech, která má k dispozici vlastní prostory. Dochází k nám každou sobotu 80 dětí, a během týdne 30 dospělých, kteří se učí češtinu jako druhý jazyk".
Chodí k vám děti krajanů už několikáté generace nebo jsou to děti, jejichž rodiče do USA teprve nedávno přišli?
„Přes 90 procent to jsou děti rodičů, kteří odešli po sametové revoluci. Ale máme tam i třídu studentů, kteří jsou Češi ve třetí či čtvrté generaci. Do Spojených států odešla třeba babička, prababička, a v té rodině se opravdu podařilo udržet kulturní a jazykové bohatství až tak daleko".
Mezi dospělé žáky patří krajané, kteří už češtinu pozapomněli?
„Přesně tak. To jsou většinou lidé s českým příjmením, kteří mají své předky v Československu nebo ještě dál v Rakousku-Uhersku. V poslední době se k nám hlásí i partneři, Američané, kteří si třeba vzali Češku nebo Čecha, a chtějí si ten jazyk osvojit".
Co na češtinu říkají?
„Není to jednoduchý jazyk, ale snažíme se ho podávat nějakou zábavnou formou, abychom ten fakt trošku zakamuflovali".
Jak vypadá vaše hodina?
„Děti se učí v sobotu. Docházejí k nám na dva turnusy, tříhodinový dopolední, a dvouhodinový odpolední. Dospělí mají hodiny v týdnu večer po práci".
Dojíždějí děti zdaleka?
„Ano, některé i hodinu. To znamená, že rodinná oběť je opravdu veliká".
Dostat v sobotu dítě do školy je složité. Jak vypadá vaše hodina?
„Dokud hlava nějakým způsobem funguje, tak se vždycky snažíme probrat co nejvíc jazyka a gramatiky. Ale potom se věnujeme projektům historickým, hudebním a výtvarným. Zpíváme písničky, a hlavně se snažíme, aby vše bylo v českém jazyce, protože často děti zvládají dobře slovní zásobu, kterou používají doma, témata jako škola, úkoly, denní rutina, pomáhání v kuchyni. Ale potom jakýkoliv jiný obor jsou pro děti nová slovíčka, takže se nám hodí cokoliv".
Co jim dělá největší potíže?
„Teď jsme s většími dětmi začali vyjmenovaná slova, skloňování podle pádů. To jsou nelehké věci, ukazují se nedostatky, ale vedou si docela dobře".
A jak vypadají jejich zábavné hry?
„Za tu dobu už jsme vymysleli spoustu her. Jsou to třeba hry jazykové, ale protože má škola i vlastní zahradu, tak si můžeme hrát venku. Naší největší výhodou je, že máme tak velký dům, kde se v tu sobotu setkává 80 dětí. Trávit přestávky v kolektivu kamarádů přináší také hodně mimoškolní zábavy".
Děláte taky akce pro jejich rodiče?
„Určitě. Snažíme se, abychom zabavili každou část komunity, která je v Chicagu opravdu bohatá. Letos jsme měli několik akcí s novinářkou a spisovatelkou Janou LeBlanc, která představovala svoji tvorbu. Na podzim jsme si připomínali rok 1989. A to všechno s lidmi z českého prostředí a v češtině. Pro dospělé organizujeme i besedy v angličtině s českými hosty".
Chodíte také do krajanských spolků, které jsou v Chicagu?
„Snažíme se spolupracovat navzájem. V Chicagu se říká, co Čech, to spolek. Tak se snažíme tu tradici trochu bořit. Spolupracujeme s Českým národním hřbitovem, jakkoliv bizarně to zní, tak vznikla už spousta krásných projektů. Spolupracujeme i s hispánskou komunitou. Začínáme nové projekty, protože naše škola sídlí v hispánské čtvrti. Navíc v Chicagu je velmi známá čtvrť Plzeň, kterou Češi založili, dnes také obývaná Hispánci, proto se snažíme dělat projekty na základě představování komunit sobě navzájem".
Jsou nějaké statistiky, kolik Čechů v Chicagu je?
„V současné době se udává číslo kolem 200 tisíc. Ale to číslo je velmi vágní. V Chicagu je velká komunita lidí, kteří se považují za Čechy, ale je to opravdu jenom kvůli příjmení. Je tam i spousta neregistrovaných obyvatel. Neodvažovala bych se udávat žádné číslo".
Když jste přijela do Chicaga, byla to vaše první cesta do Spojených států?
„Ano, jela jsem tam poprvé, vůbec jsem nevěděla, co mám od toho očekávat. Měla jsem štěstí, že ta škola byla malá, nechodilo tam tolik dětí. Všechny projekty, které dělám, jsem začala sama, nemusela jsem po nikom nic přebírat, ale vytvořila jsem si to trošku k obrazu svému".
Překvapili vás něčím čeští krajané v Americe?
„U starších krajanů mě překvapila určitá neinformovanost, jak česká kultura nebo české prostředí vypadá v současné době. Tam se tancuje Beseda, nosí se kroje, a když chcete představit něco, co se děje v ČR v současné době, tak ten zájem je o mnoho nižší. To jsme vzali jako výzvu a zaměřili se na to. Podařilo se nám získat důvěru krajanů, a teď už organizujeme akce se současnými umělci a spisovateli, ilustrátory, a tak dále. A setkává se to s úspěchem".
A co mladší krajané? Mají snahu se kontaktovat?
„Určitě, jedná se hlavně o rodiče našich dětí, které vyučujeme. Ti mají většinou příbuzné v ČR. Je jednoduché cestovat, tak spousta našich dětí tráví léto u babiček, u dědečků. Létají i sami. I s rodiči navštěvují hrady, zámky. Sleduji třeba na sociálních sítích, kolik toho za léto stihnout tady navštívit a prozkoumat. Myslím, že přes rok shromažďují tipy, a pak se to snaží za léto všechno využít".
Překvapilo vás něco v Chicagu? Ať už mile či nemile.
„Když jsem přijela poprvé, tak byla obrovská zima. Bylo asi minus 26 stupňů Celsia. Bylo to krátce po Vánocích. Já jsem z hor, a chvíli jsem si nemohla zvyknout na tu rovinu, která tam je. Ale jinak je Chicago úžasné kosmopolitní město, které nabízí spoustu kulturních událostí, a každý si tam najde svoje".
