„Díry do zdi nepoznání" dělá v Británii český velvyslanec i moravské víno
Mlha, deštníky, Big Ben - to si nejspíš představí Češi, když se řekne Velká Británie. A co se vybaví Britům, když se řekne Česká republika? Aby toho bylo co nejvíce, o to se snaží i český velvyslanec Libor Sečka. Sám pochází ze Znojma a ve své diplomatické kariéře působil třeba také v Číně.
Když jsem loni točila rozhovor s pánem, který dostal cenu Gratias Agit, říkal, že ideál je jižní Morava ve Skotsku. Vy se tomu vlastně trochu blížíte. Jak se žije člověku z jižní Moravy v Británii?
„Někdy lehce, někdy těžce. Když se jen letmo podíváme na klima, tak podnebí jižní Moravy ne úplně koresponduje s klimatem v Londýně a ve Velké Británii vůbec. Ale možná právě proto jsme v něčem komplementární. Je to takové moderní, někdy příliš používané slovo, ale je pravda, že se někdy můžeme doplňovat.
Na to, že pocházím z jižní Moravy, jsem velmi hrdý, a kde můžu, tam to dávám najevo, samozřejmě jen tak, abych někoho neurazil. Jsem na to ale pyšný a snažím se jižní Moravu prosazovat mimo jiné i tím, že všude nabízíme moravská vína. Bílá, která jsou naprosto excelentní, i červená, která vůbec nejsou špatná. V Británii mají naše vína úspěch, stejně jako měla úspěch všude, kde jsem byl. Teď jsem měl takovou malou příhodu. Moje manželka je poměrně aktivní v klubu žen velvyslanců Evropské unie. A dámy se shodly, že na jednu ze svých akcí pozvou vévodkyni Camillu, ženu následníka trůnu. Moje žena je taková čestná předsedkyně, tak ji pozvali k nám na rezidenci. Já jsem vévodkyni Camillu uvítal, ona pak s ženami prodebatovala společenské záležitosti u čaje, ale protože bylo dopoledne, tak říkala, že ji mrzí, že je akce tak brzo, protože by si s chutí dala skleničku dobrého vína. A mně to nedalo a za nějakou dobu jsme jí poslali dvě krabice moravského vína ze Znojma. Zpátky jsme pak dostali krásný dopis, ve kterém vévodkyně říká, že se vůbec nediví, že jsem tak pyšný na svůj region, protože když to víno ochutnala, tak to okamžitě pochopila".
Co českého kromě vín ještě v Británii propagujete?
„My jsme samozřejmě přemýšleli a přemýšlíme o tom, jak naplnit česko-britské vztahy, jak je učinit co nejužitečnějšími a nejefektnějšími. Tomu předcházela poměrně velká analýza oblastí, kde si můžeme něco vzájemně nabídnout a být partnery. Není to úplně lehký úkol, vztahy mezi námi jsou přirozené, ale do jisté míry formální. Máme samozřejmě ve Velké Británii velkou tradici, máme naše letce i tradice z první světové války, ale moderní vztahy se nedefinují poměrně lehce. Po analýze jsme ale přišli k tomu, že jsou oblasti, kde můžeme být skutečně silným partnerem, a zpracovali jsme program, kterému říkáme Czech republic 100. Tento program bere sté výročí Československa jako příležitost se postavit do moderního světla a ne jako vzpomínkovou akci. Definovali jsme oblasti, ve kterých můžeme být dobří. Patří k nim tradiční obory, jako je strojírenství, dopravní technologie, energetika, ale také moderní věci jako je medicína, nanotechnologie, ale současně i česká kultura.
Program jsme naplňovali dva a půl roku, letos v říjnu vrcholí Českým týdnem, jehož součástí bude koncert České filharmonie v Londýně. Poprvé v historii budeme mít Den českého srdce, kdy se čeští specialisté z oblasti kardiologie a kardiochirurgie sejdou s britskými a budou společně debatovat o svých problémech a řešeních. V tom samém období se jeden den bude věnovat i českým nanotechnologiím. Doufám, že přijede premiér, hovořili jsme o tom a má velký zájem se zúčastnit, tak doufám, že se to podaří a dojde i na debatu s Theresou Mayovou. Měli by se zúčastnit i někteří ministři. Chceme tento moment využít pro posílení vazeb v oblastech, o kterých si myslíme, že jsou pro naši, spolupráci perspektivní. Do toho výčtu bych ještě zahrnul vzdělávání, protože tam také patří a budeme na něm dále pracovat.
Letos jsme v rámci tohoto programu měli ještě dvě další aktivity. První byla rádiová konference Českého rozhlasu s BBC Radio, protože Československý rozhlas je druhý nejstarší rozhlas v Evropě s pravidelným vysíláním. To byl pro BBC objev a pomohlo nám to iniciovat společnou akci, která byla tak úspěšná, že z toho byli všichni, včetně BBC, překvapeni.
Druhou významnou akcí byla výstava Vladimíra Koukoly v Birminghamu v Ikon Gallery. Je to vůbec poprvé, co žijící český umělec měl
možnost v této prestižní galerii vystavovat. Výstava vyvolává značný ohlas v odborných kruzích i u britské veřejnosti".
Češi znají z britského prostření královskou rodinu, Adriana Molea...Co českého naopak znají Britové?
„Britové většinou znají Prahu. Praha je město, kde je dobré a levné pivo. Tahle myšlenka je tam poměrně rozšířená. Britové s určitým stupněm vzdělání a zkušeností znají českou hudbu. Česká hudba je náš velice důležitý exportní artikl. Něco, co má dobré jméno. Známá je i česká kultura obecně a jak jsem už vzpomněl, tak pivo, sklo a v poslední době se proslavily škodovky, i když je někdy Britové považují za německé auto a my se jim snažíme vysvětlit, že je české. Znají i něco z literatury, ale obecně toho není mnoho, co o nás ví. A to je přesně moment, na který jsme se i v rámci toho našeho programu zaměřili. Byť jsme si geograficky poměrně blízko, tak je mezi námi jakási zeď nepoznání a my se do ní snažíme dělat díry".
Od devadesátých let žije v Británii mnoho Čechů. Jaké jejich záležitosti řešíte?
„Počet žijících Čechů ve Velké Británii nikdo přesně nezná, protože naši občané nemají žádnou povinnost se na velvyslanectví registrovat, ale podle toho, kolik děláme konzulárních úkonů, tak odhadujeme, že ta komunita bude někde mezi 70 až 80 tisíci. Řešíme dokumenty - pasy, rodné listy a další listiny, které jsou potřebné pro občanský život, a také různé situace, do kterých se lidé mohou dostat. V nějakém kontaktu jsme v podstatě denně, snažíme se pomáhat tam, kde to jde. Řekl bych, že v tomto ohledu je ambasáda i poměrně přetížená a někdy se k nám není možné dovolat. Není to proto, že bychom nechtěli s lidmi hovořit, ale že tlak je poměrně velký. Právě proto teď zřizujeme generální konzulát ČR v Manchesteru, kde žije poměrně velká skupina Čechů.
Snažíme se s krajany komunikovat a snažíme se pomáhat i českým školám v Británii, kterých je poměrně dost. Jde nám o to posílit a ochránit český kulturní živel tam, kde je to možné".
Řešíte třeba více záležitostí ve spojitosti s brexitem?
„Máme s tím bezpochyby více práce, protože existují lidé, kteří ztratili občanství, chtěli by je získat zpátky, chtěli by, aby jejich rodinní příslušníci měli české občanství, což je poměrně dlouhý proces. Těch žádostí jsme zaznamenali zhruba 150. Řešili jsme i nějaké dílčí záležitosti, kdy si naši občané stěžovali na změnu atmosféry. To jsme řešili zpočátku po referendu, ale teď už uplynula nějaká doba a já myslím, že se i hodně věcí v britské společnosti změnilo, téma není tak akutní a přichází jakási únava z brexitu u samotných Britů. Všichni už by chtěli, aby se věci nějak zklidnily a aby se vědělo, že nebudou problémy, o kterých se nyní hovoří. Naši občané, stejně jako Britové, pociťují určitou nejistotu. Na tuto nejistotu ale nejsme schopni dát nějaké jasné odpovědi, protože nejsou. Jednání pokračují, pokračuje krystalizace sil v konzervativní straně, koncem září se očekává konference koncem září, uvidíme, jakou pozici bude premiérka Mayová mít, pak bude konečná fáze jednání, pak bude schvalování parlamenty. Je spousta věcí, které my v této chvíli nejsme schopni dohlédnout, a proto těch informací není úplně moc. Nicméně se snažíme o spolupráci s ostatními členskými státy komunikovat maximálně intenzivně s britskou stranou a dávat najevo, že chceme zachovat maximálně blízké podmínky těm stávajícím, které naši občané dneska mají. Chceme vědět, co bude se studenty apod. Myslím si, že je to oboustranná záležitost, i Britové to chtějí vědět. Problém je ten, že i tato součást toho brexitového jednání je jen součást toho celkového balíku. Dokud nebude vyřešeno všechno, tak není vyřešeno nic. Snažíme se situaci zklidňovat, dávat našim občanům naději, ale nemůžeme jim v tuto chvíli dávat nic zaručeného".
Vy máte malou dceru. Chodí to české školy? Předpokládám, že na ni mluvíte česky...
„Naše desetiletá dcera chodí do britské státní školy v londýnské části Hampstead, kde bydlíme. Je to veřejná škola, ale já jí říkám mezinárodní, protože jak je Londýn mezinárodní město, tak i ta její třída je neuvěřitelně mezinárodní. Mám pocit, že je v ní asi 35 žáků a jen 5 z nich jsou Angličani. Naše dcera má kamarády z Německa, Španělska, Pakistánu...a všichni k nám chodí na návštěvu. Učíme ji samozřejmě česky, dneska dělala zkoušky v Liberci v české škole. Myslím si, že je důležité, že už vlastně v tomto věku je schopná otevřít mysl, chápat, že jsou ty děti různě založené, vycházejí z různého kulturního prostředí, různých rodin a pojmout to tak, jak to pojímá Londýn. Myslím si, že je to pro ni výhoda a jsem rád, že do takové školy chodí".
Vy dovážíte Česko do Británie, co si naopak jednou odvezete vy z Británie?
„Myslím, že hodně věcí. Mám hrozně rád umění a všude, kde jsem byl, tak jsem umění sbíral. Už teď mám ve své sbírce jednoho ze současných britských umělců Juliana Opie, mám dvě jeho krásné krajiny Cornwallu v moderním zpracování. Odvezu si pak i spoustu vzpomínek a zážitků, které nám to vyslání poskytuje. Každé vyslání, když to trošku přeženu, je v zásadě jeden nový život. Musíte se jej poskládat se vším všudy. Svět si strukturujete a máte spoustu nových přátel. Určitě si odvezeme mnoho zážitků, spoustu přátelství a vzpomínku na Londýn jako na úžasné město. S určitou nadsázkou bych řekl, že je to hlavní město světa, tím, jaký má tep a co se v něm všechno odehrává. Navíc Londýn je město ústřic a já je mám rád. Začal jsem tam také jezdit na kole, mám z něho radost a doufám, že v tom budu pokračovat. Těch věcí určitě nebude málo".
