Ceny Gratias agit dostali vědci, krajané i ruští disidenti
Vynikající vědci, organizátoři krajanských aktivit a propagátoři české kultury převzali ocenění Gratias agit. Výběr letošních laureátů ovlivnil fakt, že Česko si připomíná „osmičková výročí" své historie, řekl na ceremoniálu ministr zahraničí Martin Stropnický (ANO).
Cenu převzali také tři žijící ze skupiny osmi ruských disidentů, kteří v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa a byli za to tvrdě potrestáni sovětským režimem. Stropnický zdůraznil jejich mimořádnou odvahu. Celkem bylo oceněno 11 osobností a tři organizace:
Estanislao Kocourek - architekt
Pan Estanislao Kocourek je architekt českého původu a stavitel prvních výškových budov v Buenos Aires v tzv. chicagském stylu. Projektoval také městská sportoviště a jachtingové kluby. Významnou měrou přispěl k renovaci obytných čtvrtí a stavbě školních a zdravotnických zařízení nejen pro hlavní město Buenos Aires. Sportovní areál v parku Saavedra byl v době svého vzniku největším komplexním sportovním zařízením v Jižní Americe s plaveckým bazénem olympijských rozměrů. Pan Kocourek se rovněž podílel na stavbě hotelu Sheraton u turisticky velmi blíbených vodopádů Iguazú, kde je dosud členem správní rady.
O jeho životě a díle byl natočen pořad v cyklu Šumné stopy architekta Davida Vávry a režiséra Radovana Lipuse. Estanislao Kocourek je mecenášem krajanských aktivit. V roce 2011 přispěl k obnově sídla krajanského spolku Český dům, bývalého československého klubu a české školy v Choele Choel v dnešní části Avellaneda hlavního města Buenos Aires. Byl také úspěšným sportovcem. Coby atlet se specializací na běh na 110 m překážek patřil v roce 1951 mezi vítěze Panamerických univerzitních her. V roce 1952 se účastnil Olympijských her v Helsinkách. V roce 1992 pak absolvoval výzvu v podobě přeplutí Atlantiku v rámci oslav pětistého výročí objevení Ameriky.
Jana Reichová - pro rozhlasovou stanici SBS připravila kolem dvou set pořadů
Jana Reichová odešla z Prahy do Vídně 12. září 1968 a 27. září již přistála spolu s manželem Zdeňkem a synem Jindřichem na letišti v Sydney. Zapojila se do práce pro krajanskou komunitu a svou mnoholetou a neúnavnou prací v rámci několika organizací se zasloužila o udržování českého povědomí, tradic, kultury a jazyka u české komunity nejen v Sydney, ale i po celé Austrálii. Jádrem jejích aktivit byla publicistika, literatura a kultura. Během práce pro rozhlasovou stanici SBS připravila kolem dvou set vlastních pořadů o poezii, literatuře a historii. Objevila, vydala a popularizovala řadu exilových autorů a literárních děl. Taktéž má zásluhu na navázání spolupráce mezi Palackého univerzitou v Olomouci a českou komunitou v Austrálii či na poskytnutí řady exilových knih a dokumentů knihovně Libri Prohibiti.
V roce 1996 vznikla na její popud společnost Artspectrum (Czech-Australian Artspectrum Association), která sdružovala výtvarníky, ať již profesionály, nebo nadané amatéry českého a slovenského původu v oblasti Austrálie a Oceánie. Paní Reichová pro více jak třicet umělců, kteří byli součástí této společnosti, organizovala výstavy. Kolem roku 2010 se začala o dějiny českého exilu zajímat Univerzita Palackého v Olomouci, a to konkrétně historik prof. Jaroslav Miller, který paní Reichovou oslovil a došlo tak k navázání spolupráce. V roce 2013 udělila univerzita paní Reichové čestný doktorát za práci pro českou komunitu.
Jana Bratinková - dlouholetá předsedkyně Klubu občanů České republiky na Slovensku (KOČR)
KOČR sdružuje Čechy, kteří si po rozpadu Československa ponechali či zvolili občanství ČR i přes svůj, někdy i celoživotní, pobyt na Slovensku. Hlavním cílem Klubu občanů České republiky byla v počátcích vzájemná pomoc občanů, kteří se stali ve své dlouholeté vlasti prakticky přes noc cizinci. KOČR pomáhal při orientaci ve složité legislativní situaci a působil na zachování národní spolupatřičnosti i v nelehkých podmínkách devadesátých let.
Jana Bratinková se podílí na pravidelném připomínání výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka dne 7. března a výročí založení Československa 28. října. Vždy v 17 hodin se v tyto dny v Bratislavě před sochou TGM a blízkým památníkem československé státnosti scházejí příznivci idejí, které hlásal a hájil první československý prezident. Jana Bratinková je nejen dlouholetým hybatelem aktivit KOČR, je i jeho představitelem ve vztahu k dalším institucím a také mluvčím českých krajanů v zahraničí. V této oblasti je aktivní zejména směrem k českým poslancům a senátorům, u kterých se přimlouvá za vznik krajanského zákona a za úpravu zákona volebního.
Kateřina Vlasáková - první vyučující českého jazyka ve Španělsku
Kateřina Vlasáková se narodila v roce 1962 v Praze. Vystudovala obory čeština a francouzština s pedagogickým zaměřením na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté, co se v roce 1987 nevrátila ze soukromé studijní cesty do Francie a Španělska, byla z fakulty vyloučena a studium dokončila až po pádu totalitního režimu v roce 1993 obhajobou diplomové práce na téma Česká literatura ve španělském kontextu 70. a 80. let. V roce 1988 uspěla v konkurzu na místo učitele českého jazyka na Ústavu jazyků Univerzity v Santiagu de Compostela (dnes Centrum moderních jazyků) a stala se tak vůbec prvním vyučujícím českého jazyka a reálií ve Španělsku. Nabídku kurzů češiny zajišťuje nepřetržitě, od roku 2010 navíc zastává funkci ředitelky tohoto univerzitního centra.
Kateřina Vlasáková se zasloužila také o to, že se na Univerzitě v Santiagu de Compostela podařilo vybudovat významnou sbírku bohemistických publikací. V rámci programu Erasmus rovněž podporuje výměny studentů a univerzitních profesorů mezi Univerzitou v Santiagu de Compostela a českými univerzitami. Na podporu jazykové výuky spolu se studenty přeložila sbírku povídek Jiřího Suchého Sto povídek, aneb nesplněný plán, kterou Univerzita v Santiagu vydala jako dvojjazyčný česko-galicijský text. V roce 2010 byl vydán její
překlad knihy Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa do španělštiny a galicijštiny. Ve spolupráci s Velvyslanectvím ČR ve Španělsku a později také s Českým centrem v Madridu organizuje řadu akcí. V roce 2016 se Kateřina Vlasáková zasloužila o překlad do galícijštiny libreta Adolfa Hoffmeistera k opeře Brundibár. Dětská opera uváděná původně v terezínském koncentračním táboře tak mohla být v prosinci 2016 poprvé ztvárněna v galicijštině ve městech Santiago de Compostela a Vigo.
Jaroslav Havelka - přední osobnost krajanského hnutí ve Švýcarsku
Jaroslav Havelka je již řadu let znám jako jedna z nejagilnějších osobností našeho krajanského hnutí ve Švýcarsku, kde pobývá od roku 1970. Za dobu jeho činnosti ve vedení se spolek Beseda Slovan v Ženevě stal z české i ze švýcarské strany značně viditelnou, dlouhodobě respektovanou a oceňovanou institucí. Z iniciativy Jaroslava Havelky se v posledních letech uskutečnila řada významných akcí, prezentujících kulturně-historický odkaz českých zemí (např. sympozium o Janu Husovi v ženevském Mezinárodním muzeu reformace v roce 2011, oslavy 100 let Svazu spolků v roce 2015, připomenutí osobnosti a kulturního dědictví Karla IV. v roce 2016).
Zvláštní kapitolu tvoří i jeho podíl při rozvoji vztahů mezi městy Prahou a Ženevou i jeho činnost v Konzultativní radě Stálé komise Senátu Parlamentu ČR pro krajany. Za uplynulé dlouhé roky se zajisté zasloužil jak o vybudování povědomí o české historii a kultuře zejména ve frankofonní části Švýcarska, tak i o dobré jméno naší vlasti.
Dr. Jaroslav Mařík operoval a léčil pacienty po celém světě
Dr. Jaroslav Mařík se narodil v dubnu 1933 v Plzni. Po ukončení plzeňského gymnázia přešel na Obchodní akademii, protože rodina počítala s tím, že převezme rodinou továrnu na výrobu uzenin a masa. Avšak krátce po únoru 1948 byl otec pana Maříka neoprávněně obžalován z mnoha zločinů. I když mu soud nic neprokázal, odsoudili jej na 12 let vězení. Otci se nakonec podařilo utéct do Německa, což však značně rodině zkomplikovalo život. V roce 1951 Dr. Mařík maturoval na Obchodní akademii a snažil se o přijetí na lékařskou fakultu, ale z důvodu rodinné historie byla jeho žádost zamítnuta. Svůj sen stát se lékařem však nevzdával. Po několik opakovaných odmítnutí k přijetí na všeobecnou medicínu mu v roce 1956 bylo umožněno začít studovat stomatologii na Karlově Univerzitě. Nakonec po dvou letech přešel na všeobecnou medicínu a v roce 1963 promoval s červeným diplomem. Z komunistického Československa uprchl společně s manželkou Jiřinou v roce 1964 do USA přes Itálii.
Během několika dnů se z uprchlíka z utečeneckých lágrů v Itálii stal šéfem laboratoře ve světoznámém institutu Roswell Park Memorial Institute v Buffalu. Měl mnoho nabídek praktikovat v Chicagu, ale nakonec přijal místo vedoucího lékaře na UCLA v Kalifornii, především na základě úspěchu jeho gynekologické vědecké práce, která byla oceněna druhou cenou na světovém kongresu gynekologie. Byl prvním gynekologem, který v roce 1971 znal a prováděl laparoskopické vyšetření neplodných žen. Přednášel, operoval a léčil během několika let pacienty v Británii, Itálii, Mexiku, Argentině, Brazílii, Francii, Guatemale, Izraeli, Iránu, Japonsku, Indii, Hongkongu a dokonce i v Saudské Arábii, kde léčil královskou rodinu. Dr. Mařík byl častým řečníkem na vědeckých setkáních a mezinárodních kongresech a prezentoval přes 200 vědeckých prací jak v USA, tak i v dalších 15 zemích světa. Publikoval více než tři desítky vědeckých děl. Po listopadových událostech 1989 s manželkou finančně i materiálně pomohli znovu svobodnému Československu. Stále žijí v kalifornském Los Angeles.
Prof. Josef Opatrný - nejvýznamnější žijící český iberoamerikanista
Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. je český historik, od roku 1990 vedoucí Střediska ibero-amerických studií (SIAS) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se zejména problematikou Mexika a Kuby v 19. století, formováním moderních národů v Latinské Americe i českou emigrací na americký kontinent. V roce 1987 se stal členem Asociace evropských historiků-latinoamerikanistů (AHILA), později zastával funkci jejího viceprezidenta. Absolvoval řadu přednáškových pobytů na letních školách a univerzitách v Mexiku, Francii, Polsku, Spojených státech amerických, Panamě, Německu, Velké Británii a zejména ve Španělsku.
Mimo vlastní vědecké práce je bohatá jeho tvorba na poli literatury faktu. Často bývá zván do českých i zahraničních médií. Napsal a editoval víc než třicet knih, publikoval stovky článků, kapitol v knihách či recenzí jak v češtině, tak ve španělštině a v angličtině. Šíří tak dobré jméno České republiky na vědeckém a literárním poli.
Dr. Jiří Šíma - hydrogeolog, která pomáhá Africe
Dr. Šíma vystudoval na Universitě Karlově hydrogeologii a patří k předním odborníkům v oblasti vodního hospodářství a ochrany životního prostředí, své zkušenosti od roku 1984 uplatňuje v Africe, převážně v Etiopii, ale také v JAR či Namibii. V devadesátých letech krátce pracoval v Iránu, kde se podílel na založení Centra krasové hydrogeologie v Šírázu. V Etiopii je autorem edice hydrogeologických a hydrochemických map, které pokrývají území o rozloze více než 500.000 km2. Tento projekt probíhal v rozmezí třiceti let a představuje unikátní soubor informací pro tolik potřebný rozvoj vodohospodářského sektoru v Etiopii. Zvyšování schopnosti hospodařit s vodními zdroji je pro rozvoj etiopského zemědělství (ze kterého získává svůj příjem cca 85% obyvatel) klíčové, a proto od roku 2015 spolupracuje s etiopskou Agricultural Transformation Agency na mapování zdrojů mělkých podzemních vod, které mohou být využívány pro zavlažování rodinných farem.
Dr. Šíma dlouhodobě spolupracuje s Českou rozvojovou agenturou na implementaci projektů v oblasti vodního hospodářství, ve spolupráci s Ministerstvem obchodu a průmyslu ČR vedl v roce 2015 projekt výstavby seismické stanice v Shashemene. V roce 2016 se podílel na založení historicky první společné česko-etiopské firmy AquaCon Engineering se sídlem v Addis Abebě. Firma se podílí na řešení projektů v oblasti vodního hospodářství a ochraně životního prostředí. Dlouhodobě také spolupracuje na vodohospodářských projektech s českou nevládní organizací Člověk v tísni. V současné době pracuje na projektu dokončení hydrogeologického mapování celého území Etiopie, jehož rozloha je více než 1 milion km2 a převodu vytvořených map na Internet.
Otakar Štorch - zakládající člen Sdružení svobodných Čechů a Slováků ve Stockholmu
Otakar Štorch se narodil roku 1933 v Litoměřicích. Jako sedmnáctiletý se zapojil do protikomunistických akcí ve formě rozšiřování letáků, které odsuzovaly likvidaci demokracie v Československu. V roce 1952 byl zatčen a v roce 1953 odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. V roce 1960 se po osmi letech (z nich sedm strávil v jáchymovském vězeňském táboře) vrátil na základě udělené amnestie domů. Když usoudil, že politika v Československu nepřinese žádnou změnu, neváhal a v roce 1967 emigroval i s rodinou do Švédska, kde posléze získal politický azyl. Ve Švédsku se živil jako vrtař studní, ale zároveň pokračoval v psaní české poezie a prózy a rovněž často publikoval politické články v různých exilových časopisech. Otakar Štorch je zakládajícím členem spolku Sdružení svobodných Čechů a Slováků ve Stockholmu.
Knižně vydal české básnické sbírky Modrý ráj Pacifiku, Naděje v poušti, Ohrady a exily a Morality. Je zastoupen v Almanachu české zahraniční poezie 1979 a v několika švédských časopisech a almanaších. Dlouhá léta každoročně sestavoval kulturní pásmo pro krajany „Procházka českou a slovenskou poezií" a prezentoval ho v prostorách Českého centra ve Stockholmu, ale i na každoročním oblíbeném setkání krajanů z celé Skandinávie ve švédském Kyrkekvarnu. Každoročně se aktivně účastnil krajanských konferencí v Praze. Pravidelně publikoval v časopise Český dialog a v různých krajanských časopisech v zahraničí. Je jednou z významných českých osobností, o kterých byl natočen úspěšný dokumentární pořad „České kořeny ve Švédsku".
MUDr. Watheq Al-Qsous - ústřední postava realizace programu MEDEVAC v Jordánsku
Prostřednictvím programu MEDEVAC v Jordánsku poskytuje vláda ČR přímou lékařskou pomoc syrským uprchlíkům v místě jejich současného pobytu. MUDr. Al-Qsous působí nejen jako konzultant všech týmů českých nemocnic, které se v průběhu roku vystřídají v rámci programu na jordánském území (jen v roce 2017 čtrnáct týmů z ČR a 875 odoperovaných pacientů), ale je i nepostradatelným organizátorem celkového průběhu misí. Pro zajištění úspěšného průběhu provádí předvýběr pacientů z uprchlických táborů, sjednává s ammánskými nemocnicemi rozsah a kvalitu služeb poskytovaných českým lékařům, podílí se na lékařských zákrocích a seznamuje naše operatéry s místními odlišnostmi. Po skončení misí přebírá postoperační péči o pacienty.
Vysokoškolské studium medicíny absolvoval na Slovensku a v ČR. I díky jeho entusiasmu a vysoké profesionalitě dosáhl zmíněný program záviděníhodného renomé a těší se respektu jordánských vládních institucí a odborných kruhů, mezinárodních organizací včetně UNHCR, Červeného kříže i nevládních organizací, poskytujících obdobnou humanitární pomoc. MUDr. Al-Qsous pomohl propojit MEDEVAC s etablováním českých firem z oblasti výroby lékařských zařízení na jordánském trhu.
Hartmut Binder - znalec pražské německé literatury židovských autorů
Hartmut Binder byl profesor německé literatury na Vysoké škole pedagogické v Ludwigsburgu. Za svých nesčetných cest do Prahy nacházel obrovské množství do té doby neznámých informací, které pak podstatně přispěly k vytvoření spolehlivého faktografického základu života a díla Franze Kafky. Díky navázaní komunikace s českými kolegy se Binder i přes neznalost jazyka věnoval také české literatuře a výtvarnému umění, například sochaři Františku Bílkovi a literátům Otokaru Březinovi či Fráňovi Šrámkovi. Stranou jeho pozornosti nezůstali pochopitelně ani němečtí spisovatelé Prahy a Čech, např. Rainer Maria Rilke a Gustav Meyrink, kterým věnoval několik knih. K Praze se úzce vztahuje i jeho podrobný výzkum soužití Čechů, Židů a Němců v české metropoli a jeho názorový střet s tezemi Pavla Eisnera k této problematice.
Hartmut Binder za svých častých cest prošel Prahu mnohokrát křížem krážem a stal se detailním znalcem její topografie. Objevil zde i Čechům dosud neznámé podrobnosti související s životní poutí Franze Kafky. Zvlášť pozoruhodné přitom je, že i přes jazykovou bariéru dokázal rozluštit nálezy v pražských archivech a že podobně identifikoval místa spjatá s životem Franze Kafky. Výsledkem jeho výzkumu jsou čtyři obrazové (fotografické) svazky věnované Kafkovým pobytům. Jeho nejnovější obrazová publikace Včera večer v kavárně o zábavních zařízeních první poloviny 20. století vyjde v nejbližší době. Praha byla a je Binderovou velkou celoživotní láskou.
Skupina „osmi statečných" protestovala 25. srpna 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy
Protestu se na Rudém náměstí v Moskvě se zúčastnilo osm lidí, konkrétně lingvista Konstantin Babickij (1929-1993), básník Vadim Delone (1947-1983), dělník Vladimir Dremljuga (1940-2015), anglista Viktor Fainberg (nar. 1931), básnířka a překladatelka Natalia Gorbaněvská (1936-2013), fyzik Pavel Litvinov (nar. 1940), lingvistka Larisa Bogorazová (1929-2004) a Taťána Bajevová (nar. 1947). Demonstrace byla pokojná, protestující pouze přesně ve 12 hodin 25. srpna 1968 rozvinuli na Rudém náměstí v Moskvě transparenty, na kterých byla hesla odsuzující vpád do tehdejšího Československa. Během několika minut byli demonstranti zatčeni, naloženi do aut sovětské státní bezpečnosti (KGB) a převezeni na policejní stanici. Československá vlajka, kterou měli protestující u sebe, byla zničena a všechny transparenty byly zabaveny.
Zadržení byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení, k pobytu v pracovních táborech nebo ve vyhnanství. Viktor Fainberg a Natalia Gorbaněvská byli donuceni k psychiatrické léčbě. Po propuštění většina z účastníků protestu emigrovala do Francie a Spojených států amerických. Pět z osmi účastníků protestů jsou po smrti. Pan Viktor Fainberg (*1931) žije ve Francii, pan Pavel Litvinov (*1940) a paní Taťána Bajevová (*1947) žijí v USA. Všichni účastníci protestu se svým činem a osobní statečností výrazně zasadili o šíření dobrého jména Československa i České republiky v zahraničí, navíc v situaci, která pro ně představovala velké osobní ohrožení, což se bohužel potvrdilo.
Pařížský Sokol se zapojil do bojů první světové války
Pařížská odnož České obce sokolské oficiálně vznikla 24. listopadu 1892, a to přejmenováním již fungující „Česko-moravské besedy", která měla v té době za sebou již 30 let existence. Členové pařížského Sokola se aktivně zapojili do bojů první světové války v řadách „roty Nazdar", vojenské jednotky, která působila v rámci cizinecké legie. Rota se účastnila bojů u francouzského Arrasu na jaře 1915, kde padlo mnoho jejích příslušníků a rota přestala jako samostatná jednotka existovat. Několik desítek jejích vojáků na konci války vstoupilo do československé brigády ve Francii. Dnes tyto události na několika místech ve Francii připomínají pamětní desky. Po komunistickém puči v Československu a likvidaci domácího Sokola se stal pařížský Sokol jednou ze zahraničních obcí, která se zasadila o přežití sokolského hnutív exilu, a zároveň se stal jedním z nejaktivnějších krajanských spolků ve Francii.
Pařížský Sokol se účastnil všech sletů v Praze po roce 1989 a nadále vyvíjí spolkovou činnost. Kromě pravidelných slavností a srazů v Gournay sur Marne pořádá Sokol každoroční ples, jeho členové se tradičně účastní ceremonií za padlé československé vojáky u památníku na hřbitově Père-Lachaise, pod Vítězným obloukem a na dalších místech. Udělení Ceny Gratias agit v roce 2018 je poděkováním spolku za angažmá jeho bývalých členů v bojích první světové války a podílu na vzniku Československa a uznáním dnes již 125leté tradice pařížského Sokola, který pokračoval ve své činnosti i po likvidaci domovské organizace v Československu. Jedná se o jeden z nejaktivnějších krajanských spolků, který dokáže oslovovat svými aktivitami v Paříži a jejím okolí i nově se usazující Čechy.
Památník Lidice - organizuje jednu jednou z největších výstav dětské tvorby v Evropě i ve světě
Velvyslanectví České republiky v Rabatu navrhlo Památník Lidice na Cenu Gratias agit za mimořádnou péči, kterou pracovníci Památníku Lidice věnují rozvoji a propagaci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice. Ta byla založena v roce 1967 k uctění památky dětských obětí z české obce Lidice, zavražděných německými nacisty, a všech dalších dětí, které zahynuly ve válečných konfliktech. Tato výstava získala během své historie mezinárodní věhlas a stala se jednou z největších výstav dětské tvorby v Evropě i ve světě. V posledních letech do ní přichází přes 25 000 prací z více než 80 zemí celého světa.
Každý rok je vyhlašováno „téma roku" doporučené organizací UNESCO. Pro rok 2018 bylo zvoleno téma „Voda (nad zlato)". Zájem dětí z celého světa byl obrovský, do Památníku Lidice bylo doručeno rekordních téměř 30 000 prací.
