Zdenka Keltošová měla v osmé třídě dvě vysvědčení - jedno české a druhé slovenské
Čeština a slovenština jsou jazyky velmi podobné. Zdenka Keltošová se na Slovensko dostala s rodiči, když chodila do osmé třídy. V Trnavě vystudovala pedagogickou fakultu, a celý život učila slovenštinu. Zároveň však připravovala české děti na rozdílové zkoušky z češtiny. Jak se žije Čechům na Slovensku? O tom jsem si se Zdenkou Keltošovou povídala během setkání krajanů v Bratislavě. Jak se dostala k výuce češtiny?
„Před deseti lety mě kontaktovalo několik rodičů, kteří se ke mě dostali zřejmě přes ambasádu. Sháněli hodnou paní učitelku pro své děti, které chodí do školy v zahraničí. Byly to děti diplomatů, obchodních zástupců. Chodily na British School, a potřebovaly připravit na rozdílové zkoušky. Já to tehdy odmítla. Sice jsem pedagog, metodiku ovládám, ale učila jsem celý život slovenštinu. Čeština je sice moje mateřština, ale netroufala jsem si na to. Tak jsem jim řekla, že pokud nikoho jiného neseženou, mohou se na mě obrátit. Jestli sháněli a nesehnali, to už nevím, ale obrátili se na mě znovu. Dokonce tam bylo něco jako přijímací komise - maminky se sešly a já se jim šla představit. Asi jsem se jim líbila, tak mě najaly. Učila jsem na britské škole české děti český jazyk. Začala jsem se dvěma, příští rok byly tři, pak čtyři. Ti, co odcházeli, předávali moje jméno a kontakt těm, co přicházeli. A v podstatě mi to zůstalo. Před několika lety se přidala ještě Cambridge School v Bratislavě, a tam mi zůstal ještě jeden žáček“.
Jaké to bylo „oprašovat“ znovu češtinu?
„Musela jsem si spoustu věcí zopakovat, protože moje školní výuka českého jazyka skončila v osmé třídě. Do devítky jsem už chodila na Slovensku, ale vždycky jsem si snažila češtinu udržet, nejen v mluvené formě, ale i v té psané. Na Slovensku jsem šedesát let. Problémy mi dneska v jazyku dělá „s, z“, protože tam, kde je v češtině „s“, tam je určitě ve slovenštině „z“, a já si nikdy nepamatuji, ve kterém je to jazyce, tak se musím podívat. Ale snažím se“.
Neuvažujete o spolupráci s Českou školou bez hranic?
„Mluvili jsme o tom, ale v Bratislavě o ni zájem nebyl. Oni nabízeli hodiny v sobotu. Já dojíždím přímo do škol, kde děti mají hodinu na národní jazyk. Když jsem třeba dojížděla do British School, tak slovenské děti měly slovenštinu, Korejci korejštinu, jezdila tam Holanďanka, Francouz, Němka. Děti se na tu jednu vyučovací hodinu rozběhly po škole, a každý jsme učili ten svůj jazyk. Takhle to bylo jednodušší, rodiče je nemuseli nikam vozit.“
Jak jste se dostala na Slovensko? Předpokládám, že s rodiči.
„Ano. Z Prahy se do Bratislavy stěhovalo generální ředitelství Vinařských závodů. A tam pracoval můj tatínek, tak jsme se přestěhovali“.
Neuvažovali pak rodiče o návratu nebo se rozhodli zůstat na Slovensku?
„Neuvažovali, zůstali jsme tady. Já mám z osmičky dokonce dvě vysvědčení. Z pololetí z Prahy, a z konce školního roku už slovenské“.
Čeština a slovenština jsou velmi podobné jazyky. Nemluví pak děti československy?
„Stává se to i mě, a vždycky si to uvědomím. Pokud se to dětem někdy stalo, tak jsem je opravila. Například můj letošní žáček Kryštof z Cambridge School mluví slovensky, spolu děláme češtinu, a vyučovacím jazykem je angličtina“.
Zůstalo ve vaší rodině něco z vinařství?
„Ne, vinohrad nemáme. Tatínek byl zaměstnaný ve Vinařských závodech, působil v komisi znalců, a jezdil nakupovat za Koospol víno do okolních zemí. Když si na něj vzpomenu, tak by asi měl radost, protože kultura vína se velmi zvedla“.
Zúčastňujete se pravidelně setkání Čechů na Slovensku?
„Jsem členka Klubu občanů České republiky, ale přiznám se, že jejich hudební akce nejsou moje parketa. Většinou přijdu na oficiální část, a potom odcházím. Nechlubím se tím, ale je to tak“.
Kdy jste se začala setkávat s Čechy na Slovensku?
„Hned jak to šlo. Já jsem rozdělení republiky nesmírně těžce nesla, a tatínek taky. Byl ve velmi úzkém dopisním kontaktu s Václavem Klausem, já jsem tatínkovi dělala jazykové korektury jeho dopisů. Klaus mu osobně odpovídal. Tatínek v únoru 1993 zemřel. Byl nemocný, ale jsem přesvědčená, že rozdělení republiky urychlilo jeho konec, když pochopil, že není cesty zpět. I já jsem to nesla nesmírně těžce. Řeči typu nic se nezmění, byla hloupost, protože se toho změnilo hodně. Když jsem potom přijížděla do Prahy, a zapisovali mě na cizinecké policii, tak jsem se cítila skoro jako vyvrhel. Proto když jsem zjistila, že existuje možnost setkávání s Čechy v Bratislavě, tak jsem začala chodit. Hlavně proto, abych slyšela i češtinu kolem sebe. Vzpomínám si, jak ještě za socialismu náš ředitel přišel s dotazníkem, a zjišťoval národnostní složení učitelů. Řekl: no, my jsme tady všichni Slováci. Mě bez uvažování vyletěla ruka, a řekla jsem, že Slovenska jsem nebyla, nejsem a nebudu. Nevím, jestli ředitel opravil ten papír, asi ne, ale nikdy jsem kvůli tomu neměla žádné problémy. A když jsem potom přešla na evangelické lyceum, kde jsem učila posledních deset let, tak jsem tam dokonce šéfovala jazykovou komisi slovenského jazyka. A náš pan ředitel s oblibou říkal: co na to říkají ti naši slovenštináři od Vltavy. Já se skutečně s ničím špatným nesetkala, ani mezi spolužáky, ani mezi kolegy. Tím, že jsem se narodila v Praze, tak jsem si musela vybrat, jestli chci občanství české nebo slovenské. Můj bývalý manžel, který je právník, mi tehdy řekl: jestli chceš mít problémy, tak si nech české občanství, ale budeš muset žádat o povolení k pobytu a každoročně o pracovní povolení. Tak jsem s krvácejícím srdcem šla podepsat papír, že získávám slovenské občanství vlastní volbou. Obrečela jsem to. Potom jsem se začala soudit o české občanství. Pořád mi to zamítali. Až když Petr Uhl získal dvojí občanství, tak už to šlo“.
