Barbara Semenov: Ani nový prezident zřejmě nesjednotí českou společnost

S úvahou vydavatelky krajanského listu Čechoaustralan Barbary Semenov o nadcházející prezidentské volbě jsme vás seznámili již včera. Dnes vám nabízíme pokračování rozhovoru, který natočila Milena Štráfeldová:

Nároky na novou hlavu českého státu, o kterých jste se zmínila, se mi zdají velmi vysoké, ne-li nesplnitelné. Pokud jde o světový rozhled, o jméno, celkové vyzařování osobnosti a samozřejmě také o její vztah k zahraničním Čechům. Splňoval vůbec někdo tyto ideální nároky? Byl to třeba Václav Havel? Nebo i tam byly určité mezery?

"Je to kontroverzní názor, já si ale myslím, že oba prezidenti, Václav Havel i Václav Klaus, přes problémy, které s sebou jejich prezidentská období přinášela, tyto podmínky splňovali. Takže já bych si přála, aby to byl opět takový státník. Oni oba byli státníci. Každý v jiném slova smyslu, pro mne ale oba byli státníci, kteří dobře reprezentovali naši republiku. Samozřejmě s určitými prohřešky, ty ale byly kompenzovány dalšími, velice smysluplnými akcemi. V jádru ale tito dva byli českými prezidenty, jak se sluší a patří."

Nový český prezident by měl svým způsobem spojovat českou společnost. Ta je ovšem velmi hluboce rozdělená, dá se říct půl na půl. To se ukazuje ve volbách. Podaří se podle vás nové hlavě státu tento mnohaletý příkop nějakým způsobem překlenout? Je vůbec taková šance? A jak se vy, exulanti a krajané, na toto rozdělení české společnosti díváte?

"I když většinou jsem optimista, tak v tomto okamžiku se musím bohužel vyjádřit pesimisticky. Já si myslím, že to asi možné nebude. Nikdy tomu tak nebylo, podívejme se na uplynulá období. A nejde ani o to, zda je někdo pravicový nebo levicový. Společnost je zkrátka rozdělená. To je jakési stigma, a to ani nechci říct hanlivě, je to prostě v nátuře českého národa vyhledávat kontroverzi a lišit se. Český národ je podle mne velice individualistický, každý má svou pravdu, svůj názor. Tam jsme byli my, Češi v zahraničí, poučeni, jak je vlastenectví chápáno v zemích, kde žijeme. Ať už má kdo jakýkoliv názor, v daném okamžiku je třeba táhnout za jeden provaz, podřídit se demokraticky většině, která volby vyhraje. To ale myslím v Česky neexistuje. A v podstatě to ani nikdy neexistovalo. Poslední Čechoaustralan přináší úvodník, kde jsem vzpomínala na Karla Čapka. A ten byl tímto jevem frustrován už v r. 1934. A jde to ještě dál do historie. Proto nevěřím, že by se stal takový zázrak, že by jeden z nových kandidátů dokázal nemožné. Snad by se to mohlo podařit, kdyby nový prezident viděl věci zvenčí a dokázal inspirovat národ podle příkladů jiných národů. Podle vlastenectví v jiných zemích. To je ale asi také těžké. Kromě toho ale nový prezident bude zaplaven tolika úkoly, že to bude asi něco druhořadého. A zase to unikne pozornosti. Nebude to bohužel hlavní aspekt. Přitom by to měl být jeden z hlavních aspektů - spojení českého národa."

A co zajímavého přináší nové číslo Čechoaustralana? Kromě obsáhlého úvodníku o Karlu Čapkovi dvoustranu o jednom z nejznámějších československých letců v RAF v letech 2. světové válce Františku Peřinovi, zamyšlení Miloše Ondráška nazvané Brazilská samba na Hradčanech - o tom, kdo vlastně jsou čeští krajané, článek o rodině Havelkových, kteří se po únoru 48 ze svého gruntu na Mělnicku vydali do exilu až do Austrálie, vzpomínky na letošní olympiádu v Londýně z pera dalšího Čechoaustralana Stanislava Menšíka nebo připomínku 50. výročí kapely Olympic, která toto jubileum oslaví i u protinožců.