Ludvík Feller: český důvtip je nepřekonatelný
Ludvík Feller patří k těm českým výtvarníkům, kteří se ve světě neztratili. Je zastoupen v zahraničních i českých galeriích včetně Národní. Žije střídavě v Praze a v Německu. Navzdory svému věku je pořád aktivní: donedávna vyučoval, stále tvoří, vystavuje a plánuje vydat knihu.
„Asi jsem byl predestinován k tvůrčí práci,“ bilancuje Ludvík Feller, „byl jsem čilým a výřečným dítětem, ale v devíti letech přišla rána. Dostal jsem těžký zánět středního ucha a doslova jsem utekl hrobníkovi z lopaty. Už ke mně volali kněze.“ Feller vystudoval učitelský ústav a v roce 1947 začal učit. Brzy na to byl z učitelského místa vyhozen a nakrátko i zavřen.
Živil se, jak se dalo a také kreslil. Žádné klasické umělecké učiliště neabsolvoval. „Vše, co umím, jsem se naučil sám,“ dodává s trochou pýchy v hlase. V 60. letech se na popud své známé přihlásil do soutěže o logo jednoho státního podniku. Překvapivě zvítězil. Následovaly další soutěže a další vítězství. To nastartovalo jeho výtvarnou kariéru. Pořídil si atelier a začal vystavovat. Od té doby vytvořil desítky realizovaných i nerealizovaných značek a logotypů pro různé podniky a organizace i celé informační systémy. Jeden takový je použit na Technické univerzitě v Berlíně.
Fellerovo umění spočívá v tom, že mistrně ovládá zkratku, kterou dokáže převtělit do znaku nebo symbolu, většinou i vtipně. „Vše, co dělám, ať už jakoukoli technikou, jsem zredukoval na znak,“ vysvětluje. Znaky se Feller začal zabývat i teoreticky. Jeho hlavním oborem, který pak v teorii i praxi rozvinul v Německu, se stala užitá sémiotika.
V druhé polovině 60. let byl Feller přijat do American Institute of Graphic Art. V té době pracoval pro podnik Kovotechna, kde dělal užitou grafiku – prospekty, plakáty apod. Realizoval také několik soch pro městskou část Praha Smíchov. V roce 1968 legálně vycestoval do Západního Berlína. Dostal nabídku přednášet sémiotiku na Hochschule der Kunste. Když mu propadla výjezdní doložka, do Československa se nevrátil, protože mu hrozilo stíhání za nedobrovolné opuštění republiky.
V Berlíně se shodou okolností setkal s dalším českým výtvarníkem Janem Kotíkem, s nímž se znal už z Prahy. A zde také Ludvík Feller naplno rozvinul svůj talent a cit pro sémiotiku. Věnoval se užité i volné tvorbě, přičemž obě složky se vzájemně ovlivňovaly. V tom vidí Feller výhodu. Stejně tak v tom, že ho nesvazovalo výtvarné studium. Držel se svého tématu - znaku - a začal používat nové techniky. Experimentoval s materiály. Na jeho dílech je patrné neustálé hledání vztahu mezi formou a obsahem. Od kreslených znaků se dostal přes klasickou malbu, práce z papíru (papíráže) až k přírodním objektům. „Část z nich jsem vytvářel u Severního moře, kde nacházím dostatek přírodních materiálů – oblázky, kusy dřeva a podobně,“ objasňuje Feller. Tyto objekty pak skládá do kompozic, které jsou estetické a sémiotické zároveň. Divákovi je zprostředkovává pomocí fotografií. Další částí jeho tvorby jsou objekty ze dřeva, provazů a jiných přírodních materiálů, dopracované rukou. Jejich názvy odkazují na použitou techniku (Provazování, Sítění, Prokládání) nebo na podobnost s realitou (Čepíření, Motýlení). Tyto objekty a fotografie přírodnin vystavoval letos v dubnu v pražské Galerii kritiků.
Příroda Ludvíka Fellera fascinuje: „Jsou to zákony přírody, nehoda a náhoda, princip nepředvídatelnosti, které určují děj věcí příštích. Stejně tak je to v kreativním procesu, žádné vyšlapané stezky,“ popisuje své krédo. V 70. letech se Feller dostal také k ilustraci – především časopisů pro exilová vydavatelství. „V ilustraci je nosným prvkem kresba, ale i ta musí být dokonalou zkratkou, protože je nositelkou významu,“ vysvětluje výtvarník. Příkladem této etapy tvorby je kniha humorných dějů AH HA z roku 1973, provedená cartoonistickým způsobem. Fellerův sémiotický způsob vyjadřování posunula dál do oblasti humoru.
Pro humor má Feller slabost. Ten český je podle něj nepřekonatelný: “To, co dokázali třeba Miloš Forman nebo Jiří Menzl nemá - myslím - ve světě obdoby,“ soudí. Ludvík Feller přednášel v Evropě i v Americe a jak říká, co národ, to jiný charakter a také přístup k humoru: „Američané jsou otevření a přátelští, jsou to přátelé nadosmrti, ale nejsou dost šťavnatí. Mezi Čechy může přátelství zaniknout kvůli maličkosti, ale nechybí jim vtip a důvtip. Co se týče Němců, ti v poválečné historii vtip a nadhled postrádali, ale to se nyní změnilo.“
V polovině 90. let šel Ludvík Feller do penze a více času tráví v Čechách. Hochschule der Kunst vyměnil za Fakultu umění a designu Univezrity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde působil až do letošního roku. Na podzim mu bude pětaosmdesát. Nejenže na to nevypadá, ale překypuje aktivitou: chystá výstavy v Čechách i v zahraničí, má v plánu vydat knihu. A kde se cítí doma? „Jsem Evropan. Je mi dobře tady i v Německu, ale úplně nejlíp se cítím v anglickém Exeteru. Tam jezdím odpočívat.“
