Krajané v Bruselu se stali prvními posluchači ukázek z knížky Mileny Štráfeldové
Guláš pro Masaryka, Přepisovačka, Trestankyně. To jsou názvy knih, které vydala kolegyně Milena Štráfeldová. Nedávno se vrátila od krajanů z Bruselu, kde měla v Českém centru autorské čtení. Krajané tak byli první, kdo slyšeli úryvky z knihy, která ještě není na pultech knihkupectví.
„Beseda v Bruselu mě tentokrát pozvala na autorské čtení z knihy, která teprve vyjde. Byla to úplná premiéra, čtení z rukopisu. Je to kniha, která se jmenuje Svatý rváč, román o Jeronýmu Pražském, významné postavě předhusitské doby, přítel Jana Husa. Bylo to už třetí setkání, které jsem v posledních letech s českými krajany v Bruselu měla. Pozvali mě tam před několika lety s divadelním představením Osamělé večery Dory N. Krátce nato jsem tam četla z knihy Guláš pro Masaryka. Zdá se, že se jim ta dílka líbila, takže mě tam pozvali znovu, tentokrát s touhle novinkou“.
Kolikátá už je Svatý rváč kniha? Máš to spočítané?
„Ne úplně přesně. Těžko se počítají knihy, které jsem třeba jenom editovala nebo na nich spolupracovala jako spoluautorka. Je to asi desátá kniha, kterou jsem vydala“.
Bylo České centrum v Bruselu plné?
„České centrum v Bruselu se zaplnilo, a musím říct, že mě překvapilo, jak velký zájem posluchači měli o tuto zdánlivě velmi odlehlou dobu, o husitství. Místo hodiny, kterou jsme původně plánovali na čtení a následnou besedu, jsme tam byli skoro tři hodiny“.
Co posluchače nejvíc zajímalo na Jeronýmu Pražském?
„Zajímala je samozřejmě ta historie, protože se toho o něm paradoxně ví poměrně málo. Životopisci Jeronýma Pražského s tím mají velké problémy, protože v jeho životopise jsou opravdu velké černé díry. Měla jsem tu výhodu, že si mohu jako romanopisec dovolit určitou fikci. Skoro lituji těch odborníků, kteří jsou tzv. odsouzeni na ta tvrdá fakta. Takže je zajímal jeho život, souvislost s Janem Husem. Zajímali se také o to, jak a kde jsem hledala materiály, a jak se píše takový historický román“.
Jak se píše?
„Těžce. Já jsem si to při jiné příležitosti dovolila trošku v nadsázce přirovnat k rubání uhlí“.
Co z života Jeronýma Pražského vzbudilo největší diskuzi?
„Možná i to moje pojetí, protože mám vždycky tendenci odmýtyzovat ty ikonické postavy naší historie. I v souvislosti s tím, jak Jeroným žil, a co se o něm dneska ví, jsem v něm tak trošku viděla spratka. Musím říct, že to je hodně překvapilo. Všichni jsme zvyklí ze školy vnímat tyto postavy s velkou vážností. Jeronýma historici a výtvarníci zpodobňují jako ušlechtilého starce, ale pravda je trošku jiná. Zemřel, když mu bylo zhruba 35 let. Ví se o něm, že to byl opravdu trochu rebel a rváč. Rozhodně to nebyla taková svatá postava, jak se o něm leckde mluví nebo píše. Tak tohle je zaujalo hodně. Shodou okolností je tam i místní souvislost, protože on se při svých neustálých cestách po Evropě dostal i do Bruselu. Samozřejmě dnes bychom tam po něm nějakou stopu těžko hledali, ale prokazatelně tam byl“.
Jaké bylo složení publika? Byli tam spíše mladší nebo starší?
„Bylo to hodně namíchané. Já jsem si myslela, že tam přijdou starší posluchači, protože přece jenom tahle historická látka není asi moc atraktivní pro vysloveně mladé lidi. Ale přece jenom se tam sešlo i pár mladších, především studentů. Byla tam i střední generace. Myslím, že jsem je na úplném začátku trošku odzbrojila tím, že jsem řekla, že jsem sama husitství vždycky strašně nesnášela. I oni se připojili k tomu, jak tuhle otázku k maturitě neměli rádi, a tím jsme se naladili na stejnou vlnu“.
Jaká byla propagace tvého autorského čtení?
„Samozřejmě hlavně ve Zpravodaji, a protože jsou už dneska všichni na netu, tak se dokázali navzájem dobře poinformovat“.
Setkala jsi se v Bruselu ještě s dalšími krajany? Byla ses někde podívat?
„Byla jsem na několika místech, ale byla to krátká návštěva. Neměla jsem moc příležitosti. Ale navštívila jsem nedaleké Antverpy, a tam jsem měla možnost poznat velmi zajímavou osobnost. Je to hudební skladatel a profesor hudby Ján Valach. Je to jedna z těch nejvýznamnějších krajanských osobností žijících v Belgii. Pochází z česko - slovenské rodiny. Tatínek byl slovenský lékař, maminka byla Češka. A protože je mu dnes už hodně přes 90 let, tak je to skutečně velký pamětník mnoha událostí jak v samotném Československu, tak i krajanského života v Belgii. Měli jsme možnost si o tom velmi zajímavě popovídat. Je stále aktivní. Navštívila jsem ho doma v nádherném bytě s výhledem na Antverpy, kde je přímo uprostřed haly harmonium či varhany, na které dodnes hraje a skládá hudbu. I v tomto vysokém věku je jako hudebník velmi aktivní. Byl to pro mě velký zážitek“.
Ty jsi mi prozradila, že se chystá další čtení. Kde to bude?
„To už nebude mé autorské čtení, ale dostala jsem pozvání do Lisabonu, kde bude zanedlouho probíhat Noc s Andersenem, která dnes už probíhá asi ve všech českých školách v zahraničí. Sejdou se tam děti i jejich rodiče a budeme tam pro ně připravovat program. Já jsem si vybrala čtení z Hrubína. Předpokládám, že zdaleka nebudu sama, kdo tam dětem bude během Noci s Andersenem číst“.
