Ve Vietnamu se o mě rodiny přetahovaly, říká cestovatelka Michaela Bugrisová
Myslíte, že se dá se šedesáti tisíci strávit půl roku na cestách? Dá. Povedlo se to Michaele Bugrisové, která se vydala na půlroční cestu po zemích jihovýchodní Asie. Ve Vietamu pekla s místní rodinou placky a prodávala je. Na Bali žila s jednou Američankou v bambusovém domě. A zjistila, že Barmánci rádi a ochotně pomáhají.
Michaela Bugrisová vystudovala obor Cestovní ruch. Nechtěla však země procházet jen s prstem na mapě.
„Každý stát jsme jakoby projížděli, a říkali si, co je tam atraktivního. A tak jsem si tehdy řekla, že bych chtěla ty země všechny vidět. V Asii jsem strávila šest a půl měsíce. Vyjela jsem minulý rok v lednu“.
Měla jste nastudovanou trasu, nebo jste si řekla: pojedu a uvidím?
„Tak nějak to bylo. Chtěla jsem vidět dvě země. Vietnam kvůli kuchyni a potom Bali. A to kvůli knize Jíst, meditovat, milovat. Shodou okolností se mi dostala do ruky před cestou. Zaujal mě příběh autorky, která strávila na Bali nějakou dobu a našla si tam manžela. Chtěla jsem tam strávit nějakou dobu a najít si manžela“.
A podařilo se?
„Bohužel se nepodařilo“.
Jak moc odlišná je mentalita?
„Každá země je jiná, ale co jsem v nich stihla pochytit, tak když vidí nějakou cizinku, tak si představují, že je strašně bohatá“.
Dokázala byste žít v asijských zemích?
„Dokázala bych si to představit. Já se strašně ráda vracím do České republiky. Ta půlroční cesta byla úžasná, ani se mi nestýkalo, protože jsem byla díky internetu v každodenním kontaktu s rodinou a s přáteli. Moc jsem se těšila domů, ale na druhou stranu bych si to uměla představit kvůli jedné věci. Je tam teplo a líbí se mi ten život na ulicích. Nám se setmí, zalezeme si domů k televizi, oni tam žijí večer na těch ulicích. Uměla bych si představit, že bych se odstěhovala do Vietnamu na důchod“.
Potkala jste při svých cestách nějaké Čechy?
„Potkala, ale moc jich nebylo, což mě docela překvapilo, protože my Češi jsme dost zcestovalí. Za celou půlroční cestu já jsem potkala jednu Češku ve Vietnamu. Bylo jí kolem čtyřiceti let, rozvedla se, a začala takhle cestovat po světě. Pak jsem potkala ještě Čechy na konci svého pobytu, a to bylo v Barmě. Měla jsem ohromnou radost, že si můžu s někým popovídat česky“.
Byli obyvatelé ochotni pomoct, když jste něco potřebovala?
„Já jsem samozřejmě cestovala i před tím, než jsem odjela na tuhle půlroční cestu, ale nikdy jsem to nezažila až do takové míry. Díky malému rozpočtu jsem se dostala více do kontaktu s místními lidmi. Například jsem stopovala a lidé si mě odvezli k sobě domů. Byli nesmírně nápomocni. Překvapilo mě, jak jsou lidé ve Vietnamu pohostinní. Když si jejich srdce získáte, tak jsou připraveni pro vás udělat úplně všechno. V Barmě mají lidé nejčistší duše. Když jsem stála na ulici a dívala se do mapy, nebo jsem si jen chtěla zkontrolovat, kde jsem, tak už u mě stáli tři lidi a snažili se mi pomoct“.
Jaký byl váš rozpočet na půlroční cestu?
„Měla jsem rozpočet 60 tisíc na půl roku, takže 10 tisíc na měsíc. Kolikrát bylo těžké se do rozpočtu vejít, a musela jsem přemýšlet, co si můžu dovolit. I přejezdy do zemí jsem plánovala podle toho, jak to bylo finančně náročné. Třeba z Kambodže jsem se do Vietnamu dostala pozemní cestou. Pokaždé nešlo přelétávat mezi zeměmi. Celková životní úroveň je tam hodně nízká. Lidé tam žijí za dva, za tři tisíce. Když se člověk dostane mezi místní, tak se tam dá žít opravdu levně. Ale když chcete něco procestovat, tak je to finančně náročnější. Záleží kolik toho sníte, jaké lidi potkáte. Já jsem potkala spoustu lidí, kteří mě nechali u sebe spát. Na Bali jsem potkala Američanku, která tam dva měsíce žila. A já tam s ní bydlela v bambusové vile. Otázka peněz je ošemetná, protože každý máme jiné nároky. Myslím si, že za 15 tisíc na měsíc se tam může mít člověk hodně dobře“.
Naučila jste se nějaké recepty?
„Já jsem to z počátku zkoušela. Moje vize byla taková, že se v Asii budu učit vařit. V Malajsii, to byla první země, kam jsem přiletěla, jsem našla místo, kde dělali moje oblíbené palačinky. Jsou do zelena a dělají je i v některých asijských restauracích v Praze. Snažila jsem se domluvit s kuchařem, že bych si to vyzkoušela. Říkal, že to není problém. Přišla jsem tam v domluvený čas, a on už měl palačinky hotové. Říkám, dobře, nevadí, můžeme to zkusit zítra. Znovu jsem tam přišla v dohodnutou dobu, a on říkal, že ještě těsto má, takže ho teď dělat nebudeme. Na čem jsme se domluvili, to úplně neplatilo. Pak jsem zkoušela vařit ve Vietnamu. Byla jsem u jedné rodiny, která měla pouliční byznys, a dělali placky z rýžové mouky. Ty jsem si zkusila, a každý den jsem je s nimi prodávala. Důležité je dochucení. Já jsem kolikrát zírala, jak udělali jednoduché jídlo, ale perfektně dochucené. Použili tři čtyři suroviny, ale výsledek byl úplně neskutečný“.
Cítila jste se bezpečně?
„V té společnosti potkáte většinou muže. Chovají se báječně. Je mnohem bezpečnější cestovat mimo turistické oblasti. Ve Vietnamu se mi dokonce stalo, že se rodiny o mě přetahovaly. U jedné jsem obědvala, další rodina přišla, že má udělanou večeři“.
Jak jste se s nimi domlouvala, když to byly třeba odlehlé oblasti?
„Většinou anglicky neuměli, ale ve všech asijských zemích funguje internet. Měla jsem telefon s překladačem, takže jsem si překládala z angličtiny do vietnamštiny. Pak jsem o mobil přišla, a tak jsem používala ruce nohy. Vždycky jsem se domluvila“.
Když byl festival Kolem světa, tak jste tam měla přednášku Sama žena na cestách. Jak publikum reagovalo?
„Byli úžasní. Byla jsem zvědavá hlavně na složení publika. Převažovala tam moje věková skupina, spíše ženy. Ale byli tam i muži a reagovali úžasně. O přednášku byl obrovský zájem“.
Jaké máte další cestovní plány?
„Teď plánuji cestovat po České republice. Je tu vyžití během celého roku a spousta neobjevených míst. Můj cestvatelský blog už sleduje 2000 lidí a chtěla bych jim ukázat i méně známá místa v České republice. Každý chce zažít exotiku, přitom u nás je spousta krásných míst. Láká mě také cestování po rusky mluvících zemích. Před dvěma lety jsem byla v Gruzii. Můj velký sen je Rusko nebo Arménie a země dál na východ“, řekla v rozhovoru pro Radio Praha Michaela Bugrisová.
